KAPITOLA 27
Jízda zpátky do Los Angeles byla pro všechny bolestná, nejvíc ze všeho ale pro Alexis. Celou cestu usedavě plakala, ne ze strachu před trestem, který jí vyměří, ale protože byla vylekaná a zahanbená. Ponížení, které jí způsobili, nebylo tak skličující jako poznání, že ji Malcolm nehodlá tu noc odvézt domů. Zrovna jí to došlo, když se v baru objevil George jako rytíř v třpytící se zbroji. Tentokrát to bylo opravdu těsné a i když měla Malcolma ráda a on se k ní choval jako k malé holčičce a říkal jí „moje děťátko“, což ji uvnitř rozešťastnilo a hřálo, s úlevou ujížděla do bezpečí života s Edwinou.
„Už nikdy sem nepojedeš,“ řekl jí George naprosto jednoznačně, když přijeli do hotelu, dodatkem k záplavě výčitek, kterými ji zahrnul cestou na sever od mexické hranice. „Jsi nezvládnutelná a nedá se ti věřit. A kdybych byl Edwinou, zavřel bych tě do kláštera. Máš prostě štěstí, že nežiješ se mnou. Tím jsem skončil!“ Ale ještě když šla spát, pořád prskal a nalil sobě a Edwině něco k pití. „Prokrista, copak si neuvědomuje, co by ten chlap udělal? To by nám akorát scházelo, kdyby za devět měsíců pobíhal kolem jeho spratek.“ Usrknul z nápoje a svalil se na pohovku, zatímco na něj Edwina nesouhlasně zírala.
„Georgi!“
„A co si tedy myslíš, že by se jí stalo? Copak jí to nedochází?“
„Teď už asi ano.“ Alexis jí to vysvětlila, když se svlékala, a Edwina jí uložila do postele jako smutné, zlobivé dítě. Pro Alexis nebylo lehké být ženou a zároveň dítětem. A Edwina tušila, že jím zůstane. Splatila daň za otřesy ve svém životě a víc než kdo jiný potřebovala dávat. To, co skutečně potřebovala, ale nikdy získat nemohla. Potřebovala maminku a tátu a ty od svých šesti let neměla. A pak tu byla ta strašná noc, kdy si myslela, že všechny ztratila, kdy ji vhodili do člunu s její panenkou jen několik okamžiků před tím, než se loď potopila.
„Řekl jí, že ji večer přiveze domů,“ vysvětlila Edwina Georgovi, když usrkával whisky. Byla to dlouhá jízda a dlouhá noc a od toho, jak udeřil Malcolma Stona, ho bolela ruka. Edwina se nezmínila o tom, jaký dojem na ni udělalo bratrovo rázné vystoupení. „A teprve když jsme se objevili jako hrdinové z filmu, uvědomila si, že jí lhal.“
„Má z pekla štěstí. Když si někdo zahrává s lidmi jako Malcolm Stone, většinou se žádní zachránci neobjeví. Přísahám, že ho zabiju, jestli se k ní ještě jednou přiblíží.“
„Nepřiblíží. Zítra už budeme zpátky v San Francisku a až zase přijedeme, bude pryč nebo na ni už dávno zapomněl. Žiješ tedy v pěkném městě.“ Usmála se a on se zasmál. Aspoň všechno dobře dopadlo, nestala se žádná škoda a on byl šťastný, že ji našli. „Ve skutečnosti,“ usmívala se Edwina škodolibě, „se mi tu i přes moje stáří docela líbí.“
„Tak tu zůstaň, Wíno.“ Smál se pohledu v jejích očích. V dobré náladě vypadala mnohem hezčeji. Zářili jí oči a její svázané vlasy jí rámovaly obličej. Znovu mu došlo, jako ostatně často, jak je krásná a jaká je to škoda, že se nikdy nevdala. „U čerta, když tu zůstaneš, možná ti najdu i manžela.“
„Skvělé,“ smála se mu, na seznamu jejích zájmů nebyl manžel zrovna příliš vysoko. Zajímalo ji jen hledání manželů pro Fannie a Alexis a v současné době i otázka, jak jeho oženit s Helenou. „Myslíš někoho jako Malcolm Stone? Jak lákavé.“
„Jsem si jist, že se najde někdo jiný.“
„Paráda. Dej mi vědět, až ho objevíš. Mezitím, moje lásko …“ Vstala a protáhla se. Byla to dlouhá noc a oba byli unavení. „Odjíždím domů do San Franciska, kde jediný rozruch je večírek u Templeton Crockerových a jediný skandál koupě nového auta nebo flirtování něčí manželky na operní premiéře.“
„Proboha,“ zamručel, „není divu, že jsem se odstěhoval sem.“
„Jenže tam alespoň,“ řekla doprovázejíc ho ke dveřím s úsměvem a zívnutím, „ještě nikdo nesvedl tvou sestru.“
„Bod pro tebe. Dobrou noc, Wíno.“
„Dobrou noc, lásko … děkuju, žes zachránil den.“
„Stačí říct.“ Políbil ji na tvář a odkráčel ke svému vozu. Jeho milovaný lincoln byl pokrytý prachem z jejich divoké jízdy a on pomalu odjížděl domů …
