KAPITOLA 21
Připadalo mu to jako nekonečné čekání. Příležitostně psal Edwině a dětem. V zimě se Phillip nakonec ocitl ve Francii v bitvě u Cambrai. Jeho jednotka tam bojovala po boku Britů a po určitou dobu si vedli dobře, lépe než téměř půl milionu těch, kteří zemřeli v bitvě u Passchendaele. Ale deset dní poté, co bitva u Cambrai začala, zahájili Němci protiútok a Britové a Američani ztratili své pozice a museli ustoupit skoro až tam, kde začali.
Ztráty mužů byly šokující, a když Edwina četla popisy bitev, klesalo jí při myšlence na bratra srdce. Psal o blátě a sněhu a nepohodlí, ale nikdy jim nepsal, jaký měl strach nebo jak mu bralo odvahu vidět den za dnem umírat muže po tisících, zatímco se neustále modlil, aby to přežil.
Všude ve Státech visely plakáty pro brance se strohým pozváním strýčka Sama. A v Rusku toho roku padl car a carská rodina byla v exilu.
„Bude George taky hrdina?“ ptala se Fannie jednoho dne nedlouho před Dnem díkůvzdání, zatímco se Edwina třásla při pomyšlení, že by George následoval ve Phillipových stopách.
„Ne, nebude,“ odpověděla stroze. Bylo dost těžké dělat si dnem i nocí starosti o Phillipa a naštěstí byl George od podzimu na Harvardu. Občas zavolal a z jeho řídkých dopisů vysvítalo, že je tam šťastný, i když nepsal o žádné z těch věcí, o kterých odtud psal Phillip. Vyprávěl o přátelích, se kterými se seznámil, lidech, které má rád, večírcích, na kterých byl v New Yorku, o dívkách, se kterými měl neustále schůzky. Edwinu ale překvapil tím, že se mu stýská po Kalifornii. A napsal legrační dopis opěvující nejnovější filmy, které viděl, nový Chaplinův film a něco s Glorií Swansonovou s názvem S Teddem na plný plyn. Film ho nepřestával fascinovat a o obou filmech napsal dlouhý, podrobný dopis včetně toho, jak by se daly vylepšit. Přemýšlela, jestli chce opravdu jít jednoho dne do Hollywoodu a točit filmy. Ale svět Hollywoodu se zdál být Harvardu tak vzdálený.
Phillip s omrzlými prsty zůstával ve Francii obklopen všude kolem umírajícími muži.
To Edwina naštěstí nevěděla, když se za něj modlili na Den díkůvzdání.
„… a Bůh žehnej i Georgovi,“ dodal Teddy slavnostně. „Který nebude hrdina, protože mu to moje sestra Edwina nedovolí,“ dodal jakoby na vysvětlenou, když se na něj usmála. V sedmi byl pořád ještě ten zavalitý, roztomilý skřítek se zvláštní náklonností k ní. Edwina byla jediná matka, kterou si pamatoval.
Den strávili tiše a po slavnostním obědě seděli v zahradě. Byl teplý, hezký den, Alexis s Fannie seděly na houpačce a Teddy kopal míč od jedné k druhé. Jak zvláštní být doma bez obou velkých chlapců, jen s mladšími dětmi. Edwina navrhla, aby večer napsali Phillipovi. A doufala, že George zavolá, trávil svátky s přáteli v Bostonu.
Všichni měli plná břicha, ještě když šli toho večera do postele. Té noci byla Edwina ještě vzhůru, když najednou uslyšela domovní zvonek. Vylekaná tím zvukem se posadila a pak pospíchala dolů, než naléhavé zvonění vzbudí děti.
S bosýma nohama a s vlasy v copech se snažila obléknout župan, ještě když kráčela ke dveřím. Pak je opatrně otevřela s očekáváním, že spatří opilého některého Georgova přítele, který zapomněl, že George je v Harvardu.
„Ano?“ řekla a v temné hale, s obličejem zářícím v měsíčním světle, vypadala velice mladě.
Venku stál muž, kterého nepoznávala, s telegramem v ruce. Překvapeně na něj zírala. „Je vaše matka doma?“ zeptal se a ještě více ji popletl.
„Já … ne … asi myslíte mne.“ Zamračila se. „Pro koho to je?“ Ale k jejímu srdci už si našel cestu stín strachu a ona bez dechu slyšela, jak čte jasně a nahlas její jméno. Podal jí telegram a odspěchal po schodech jako krysa ve zlém snu. Zavřela dveře a na chvilku se o ně opřela. Nemohlo to být nic dobrého. V telegramech těsně po půlnoci dobré zprávy nepřicházejí.
Vešla do předního pokoje, rozsvítila lampičku a pak si ke čtení sedla. Obálka se v jejích rukou hladce otevřela a její oči přelétly přes zprávu. Dech se jí zastavil a cítila, jak se jí svírá srdce. To nemůže být … to není mo…
