Ráno oživil oheň; najedli se a pozorovali pláž. Zima a déšť ve vzduchu, v severnějších oblastech to u moře takto vypadá pořád. Žádní rackové ani pobřežní ptáci. Ohořelé zbytečnosti vyplavené podél pobřeží; nebo s nimi příboj ještě pohazoval. Sbírali vyplavené dříví, skládali je na hromadu a přikryli plachtou. Pak se vydali po pláži. Jsme paběrkovači, řekl.
Co že jsme?
Lidi, co chodí po pláži a hledají něco cenného, co moře vyplavilo.
Třeba co?
Cokoliv. Všechno, co se ti může nějak hodit.
Ty myslíš, že něco najdeme?
To nevím. Ale podíváme se.
Podíváme.
Stáli na kamenném molu a hleděli k jihu. V tůňce mezi skalisky se točila šedá slaná pěna. Za tůňkou dlouhý oblouk pláže. Šedý písek, jakoby lávový. Vítr od moře byl slabě cítit jódem. Ale nic víc: mořem vlastně moře ani cítit nebylo. Na skalách zbytky jakéhosi tmavého mořského mechu. Přešli přes kamenitý úsek a pokračovali dál. Na konci pláže se jim do cesty postavil mys; sešli tedy z pláže a vydali se starou stezkou mezi dunami a suchou lipnicí došli na nízký útes. Pod nimi byl výběžek pevniny v mracích, které vítr hnal podél pobřeží; za nimi se rýsoval trup plachetnice, uvízlé na mělčině a nakloněné na bok. Přidřepli si mezi trsy suché trávy a pozorovali loď. Co uděláme? zeptal se chlapec.
No chvíli se budeme jenom dívat.
Mně je zima.
To je mi jasný. Trochu se posuneme. Do závětří.
Seděl a chlapce držel před sebou. Suchá tráva tiše šustila. Před nimi šedá pustina. Nekonečná louže. Jak dlouho tu budem sedět? zeptal se chlapec.
Jen chvíli.
Myslíš si, táto, že na tý lodi jsou lidi?
Nemyslím.
Všichni by se sesunuli na jednu stranu.
To je pravda. Vidíš tam nějaké stopy?
Ne.
Tak chvíli počkáme.
Mně je zima.
Šli podél oblouku pláže, drželi se pevnějšího písku pod naplavenými chaluhami. Zastavili se a oblečení na nich ve větru tiše pleskalo. Skleněné plováky potažené šedou krustou. Kosti mořských ptáků. Na linii přílivu hustě propletené chaluhy a miliony dlouhých rybích kostí; táhlo se to, kam až oko dohlédlo, jako hraniční čára smrti. Jeden ohromný slaný hrob. Bezcitný. Tak bezcitný.
Mezi koncem výběžku a lodí bylo asi třicet metrů vody. Stáli a hleděli na loď. Necelých dvacet metrů dlouhá, na palubě vůbec nic; tam, kde se překotila, mohla být nanejvýš čtyřmetrová hloubka. Bývala to jakási dvoustěžňová plachetnice, ale stěžně se zlomily těsně nad palubou a nad vodou zůstaly na kraji paluby jen nějaké mosazné úvazníky a pár sloupků po zábradlí. A pak už jen ocelový kruh kormidla vyčnívající z kokpitu na zádi. Otočil se a díval se na pláž a duny za ní. Pak chlapci předal revolver, sedl si na písek a začal si rozvazovat boty.
Co budeš, tati, dělat?
Mrknu se tam.
Nemohl bych s tebou?
Ne. Chci, abys tu zůstal.
Chci jít s tebou.
Musíš tu držet hlídku. Mimoto je tam hloubka.
Uvidím tě?
Určitě. Pořád tě budu sledovat. Abych měl jistotu, že je všechno v pořádku.
Chci jít s tebou.
Zarazil se. Prostě to nejde, řekl. Vítr by nám odnesl šaty. Někdo to tu musí hlídat.
Všechno naskládal na hromadu. Byla příšerná zima. Sklonil se a políbil chlapce na čelo. Ničeho se neboj, řekl mu. Hlídej. Nahý vešel do vody; zůstal stát a celý se namočil. Pak se namáhavě rozběhl a skočil do vody po hlavě.
Plaval podél ocelového trupu a pak se otočil; šlapal vodu a rychle dýchal, protože mu byla hrozná zima. V prostřední části paluby scházelo zábradlí úplně. Vysoukal se na záď. Šedá, solí poleptaná ocel, ale oprýskaná zlatá písmena se dala rozpoznat. Pájaro de esperanza. Tenerife. Dva výložníky na záchranné čluny – bez člunů. Chytil se zábradlí a vytáhl se na palubu. Otočil se a celý roztřesený si přidřepl na svažující se dřevěné palubě. Kusy pleteného lana uříznuté u napínadel. Otvory s roztřepenými okraji v místech, kde ve dřevě drželo nějaké náčiní. Musela to být hrozná síla, když z paluby odtrhla úplně všechno. Zamával na chlapce, ale ten mu neodpověděl.
Kajuta měla nízký klenutý strop, po stranách kulatá okénka. Přidřepl si a setřel z okénka šedou sůl, al…
