Vyrazili o dva dny později; muž kulhal za vozíkem a chlapec se držel vedle něho, dokud za sebou nenechali předměstí. Silnice vedla podél plochého šedého pobřeží, na asfaltu vítr nechal navátý písek. Kvůli němu se jim šlo velmi špatně a místy si cestu museli prohazovat prknem, které si vezli na spodní přihrádce vozíku. Odbočili k pláži; v závětří za dunami studovali mapu. Přinesli si tam vařič; udělali si čaj a seděli zabalení do dek, aby na ně vítr nemohl. Na pobřeží rozpadávající se dřevo z prastaré lodi. Šedé, pískem obroušené trámy, starodávné dřevěné ruční kličky na bocích. Zkorodované železné vybavení sytě fialové barvy, z nějaké tavicí pece v Cádizu nebo Bristolu, bušili do toho na černé kovadlině a díky kvalitě to moři bude odolávat tři sta let. Následujícího dne procházeli zabedněnými troskami přímořského letoviska. Dál se vydali silnicí vedoucí do vnitrozemí borovým lesem, dlouhá rovná asfaltka zavátá jehličím; v temných stromech se proháněl vítr.
V poledne seděl za nejlepšího světla uprostřed silnice a nůžkami zastřihával stehy; pak nůžky uložil zpátky do lékárničky a vyndal svorku. A pustil se do vytahování černých nitek z kůže, kterou stlačoval palcem. Chlapec na silnici seděl také a pozoroval ho. Muž svorkou bral konečky nití a jednu po druhé je vytahoval. Malinké krůpěje krve. Když skončil, odložil svorku, přiložil na ránu obvaz a přelepil ho náplastí. Vstal a natáhl si kalhoty: podal chlapci lékárničku, aby ji uklidil.
Bolelo to, viď?
Ano. Bolelo.
Jseš hodně statečnej?
Tak průměrně.
A co bylo vůbec nejstatečnější, co jsi kdy udělal? Vyplivl na silnici krvavý hlen. Že jsem dneska ráno vstal, řekl.
Vážně?
Ne. Neposlouchej mě. Jdeme dál, musíme dál.
Večer matné obrysy dalšího přímořského města, shluk vysokých budov – stály trochu nakřivo. Železné výztuže zřejmě žárem změkly a pak zase ztuhly, ale domy už zůstaly nakřivo. Roztavené a opět ztuhlé okenní sklo viselo na zdech jako dortová poleva. Šli dál. Někdy se teď v noci do černé a zmrzlé pustiny probouzel ze světů pastelových barev, z prosluněných světů lidské lásky a ptačího zpěvu.
Opíral se čelem o paže zkřížené na držadle vozíku a kašlal. Plival krvavé sliny. Stále častěji musel zastavovat a odpočívat. Chlapec ho neustále pozoroval. V jiném světě už by ho začal od života osvobozovat. Jenže žádný další život neměl. Věděl, že chlapec v noci leží a naslouchá, jestli ještě dýchá.
Nepočítané dny bez kalendáře se pomalu vlekly. V dálce na mezistátní dálnici stály nekonečné řady shořelých a zrezavělých aut. Holá drátěná kola v tuhé šedé hmotě – v roztavené gumě. Spálená těla se scvrkla, takže vypadala jako mrtvolky dětí; mrtvoly seděly na pružinách, které jediné zůstaly ze sedadel. Deset tisíc snů pohřbených v jejich seškvařených srdcích. Šli dál. Šlapali po mrtvém světě jako krysy v kole. Noci mrtvolně tiché a ještě mrtvolněji černé. Příšerná zima. Skoro vůbec nemluvili. Muž bez ustání kašlal a chlapec se díval, jak plive krev. Plahočili se dál. Špinaví, otrhaní, bez naděje. Zastavoval se a opíral se o vozík; chlapec šel dál, a pak také zastavil a ohlédl se. Muž zdvihl uplakané oči a viděl chlapce vepředu, jak se za ním ohlíží – ohlíží z jakési nepředstavitelné budoucnosti, svítil v té pustině jako svatostánek.
Silnice přecházela přes vyschlý močál; ze zmrzlého bahna trčely rampouchy jako krápníky v jeskyni. Zbytky po dávném ohništi u silnice. Za ním dlouhý betonový chodník. Mrtvá bažina. Mrtvé stromy stály v šedivé vodě, povlávaly na nich šedé zbytky mechu. U obrubníku navátý jemný popílek. Opíral se o zábradlí z drsného betonu. Třeba při záhubě světa konečně bude vidět, jak vlastně byl udělaný. Oceány, hory. Tíživá antipodívaná na zanikající věci. Nekonečná pustina, podmáčená a chladně prastará. Ticho.
Přicházeli k popadaným suchým borovicím. Krajem vedly široké pruhy zkázy. V krajině zbytky budov, zmotané dráty z vedení u silnice připomínaly vlnu na pletení. Na silnici kusy všeho možného, takže bylo obtížné projet s vozíkem. …
