DVOJNÍK
Najednou, z ničeho nic, oživl. A začal vnímat.
Vdechoval noční vzduch a slyšel, jak na nábřeží nad ním ševelí stromy, a vánek, který je rozechvíval, se donesl až k němu a laskal ho měkkými, něžnými prsty, jako by zjišťoval, nemá-li zlomené kosti, pohmožděniny nebo oděrky.
Posadil se, opřel se dlaněmi o zem vedle sebe, aby se mu lépe rovně sedělo, a upřeně se zahleděl do tmy. Pomalu nabýval paměť, a když ji nabyl, cítil v ní velké mezery a nenacházel odpověď na nic.
Jmenoval se Henderson James, byl člověk a seděl na nějakém místě planety zvané Země. Měl šestatřicet let, byl svým způsobem slavný a dosti zámožný. Žil ve starém, po předcích zděděném domě na Summit avenue, ve čtvrti, která stále ještě patřila k luxusním, i když v posledních zhruba dvaceti letech něco ze svého lesku ztratila.
Na silnici nad svahem nábřeží se ozvalo zakvílení pneumatik projíždějícího automobilu a světla reflektorů na okamžik rozzářila vršky stromů. Odněkud z dálky se sem doneslo tlumené zahvízdnutí a kdesi jinde se zuřivě rozštěkal pes.
Jmenoval se Henderson James, a bylo-li tomu skutečně tak, co tu pohledává? Proč sedí na svahu nábřeží, naslouchá šumění větru v korunách stromů, kvílivému hvízdotu a štěkotu psa? Něco se přihodilo, nějaká nepříjemná událost, která by mu snad dala odpověď na všechny otázky, jen kdyby si na ni mohl vzpomenout.
Měl splnit jakýsi úkol.
Seděl, hleděl do noci a zjišťoval, že se třese, i když k tomu žádný důvod neměl, protože zas tak chladno nebylo. Za nábřežím se ozývaly zvuky nočního života ve městě, slyšel vzdálené svištění rychle jedoucího auta a ječivý hlas sirény přehlušovaný větrem. Jednu chvíli kráčel po nedaleké ulici muž a James naslouchal jeho krokům, dokud zcela neutichly. Něco se stalo a on měl splnit jakýsi úkol, dokončit rozdělanou práci, která byla podivně přerušena jakousi nevysvětlitelnou událostí, po níž zůstal ležet na tomto nábřeží.
Podíval se na sebe. Šaty… krátké kalhoty a košile, silné boty, hodinky a v pouzdře po boku pistole.
Pistole?
Potřeboval ji k tomu úkolu.
Pronásledoval něco po městě a ta honička si vyžadovala, aby měl u sebe pistoli. Něco, co se plíživě kradlo nocí a co musel zabít.
Pak přišel na to, co to je, ale přesto ještě chvíli seděl a kroutil hlavou nad tou zvláštní metodickou, postupnou cestou uvažování, která mu umožňovala, aby si vzpomněl na další a další věci. Nejprve na své jméno a základní skutečnosti o sobě; potom si uvědomil, odkud je a proč se nachází právě zde, a nakonec, že má pistoli, kterou bude potřebovat. Byl to logický způsob myšlení, přímo čítankový příklad logického postupu.
Jsem Henderson James.
Bydlím v domě na Summit avenue.
Jsem v tom domě?
Ne, nejsem tam.
Jsem někde na nábřeží.
Proč jsem na nábřeží?
Takhle ovšem člověk neuvažuje, není to normální způsob myšlení normálního člověka. Lidé uvažují přímo, zkrácenou cestou, nedospívají k cíli takovými oklikami.
Je to děsivá věc, řekl si, tenhle způsob myšlení jakoby v soustředných kruzích. Není normální ani správný a nedává vůbec žádný smysl… o nic větší než fakt, že se octl na tomto místě, aniž věděl, jak se sem dostal.
Vstal a přejel si rukama po těle. Šaty byly v pořádku, nezmačkané. Nikdo ho nezmlátil ani nevyhodil z jedoucího automobilu. Neměl na těle ani jedno bolavé místo, obličej byl celý, žádná krev, a on se cítil docela dobře.
Zaklesl se prsty do opasku a povytáhl ho kousek nahoru, aby mu seděl pevně na bocích. Z pouzdra vytáhl pistoli a odborně, navyklými pohyby ji zkontroloval — byla připravena.
Vyšel na nábřeží k silnici, svižně ji přešel a dostal se na chodník před řadu nových přízemních domů. Zvuk blížícího se auta ho přiměl, aby uskočil z chodníku mezi skupinu jehličnatých stromků v jednom rohu trávníku. Byla to instinktivní reakce, a když se tam teď krčil, připadalo mu to, co udělal, poněkud hloupé.
Auto projelo kolem, nikdo ho nezahlédl. Dodatečně si uvědomil, že by si ho přece stejně nikdo nevšiml, i kdyby na chodníku zůstal.
Není si sám sebou jist, to je pra…
