Jak vydat knihu
Protože jsem byl celý život undergroundový spisovatel, znám některé podivné vydavatele, ovšem těmi nejobskurnějšími byli H. R. Mulloch a jeho žena Honeysuckle. Mulloch, kdysi podvodník a zloděj šperků, vydával časopis Demise. Začal jsem mu posílat básně a posléze se mezi námi rozvinula korespondence. Prohlásil, že moje poezie ho odradila od jakékoli jiné, a já jsem mu odepsal, že mě také. Mulloch začal mluvit o tom, že by bylo možné mi vydat sbírku básní, a já na to dobrá, fajn, poďme do toho. Napsal mi: nemůžu hradit autorský práva, jsme chudí jak kostelní myš. Odepsal jsem: dobrá, fajn, tak se na ně vykašlete, já jsem chudej jak scvrklej ocas kostelní myši. A on: hele, většina spisovatelů, když se na ně podívám, jsou pěkný idioti a děsný kreatury. Odpověděl jsem: máte pravdu, i já jsem totální idiot a děsná kreatura. Dobrá, on na to, přijedeme s Honeysuckle do Los Angeles a mrkneme se na vás.
Za čtrnáct dní zazvonil telefon. Byli ve městě, právě přijeli z New Orleansu a ubytovali se v hotelu na Třetí ulici, plném prostitutek, alkoholiků, kapsářů, kreténů, nádeníků, zlodějů, vrahů a násilníků. Mulloch zbožňoval podzemí a tuším, že dokonce i bídu. Z jeho dopisů jsem pochopil, že věří, že bída přináší čistotu. To nám mocní chtěli samozřejmě vždycky namluvit, ovšem to je jiná kapitola.
Nasedli jsme s Marií do auta a jeli za nimi. Předtím jsme se ještě zastavili pro tři kartony piva a třetinku levné whisky. Před vchodem stál malý, asi 160 cm vysoký, šedivý muž. Měl na sobě pracovní modráky, ovšem šátek (bílý) kolem krku. Na hlavě velké, bílé sombrero. Šli jsme za ním. Vyfukoval kouř z cigarety a usmíval se. „Chinaski?“
„Jo,“ přisvědčil jsem, „a tohle je Marie, moje žena.“
„Žádnej chlap,“ prohlásil, „nemůže tvrdit, že mu nějaká ženská patří. Nikdy nám nepatří, jenom si je na chvilku pučujeme.“
„Jo,“ souhlasil jsem, „myslím, že to tak je.“ Šli jsme za Mullochem po schodech do haly, vymalované modrou a červenou. Páchlo to tam zločinem.
„Jedinej hotel ve městě, kde byli ochotní přijmout psy, papouška a nás dva.“
„Vypadá to slibně,“ komentoval jsem.
Otevřel dveře a vešli jsme do pokoje.
Pobíhali tam dva psi a uprostřed stála Honeysuckle s papouškem na rameni.
„Thomas Wolfe,“ pronesl papoušek „je největší žijící spisovatel.“
„Wolfe je mrtvej,“ opravil jsem ho. „Váš papoušek je mimo.“
„Je starej,“ řekl Mulloch. „Máme ho už dlouho.“
„Jak jste dlouho s Honeysuckle?“
„Třicet let.“
„Na chvíli pučená?“
„Vypadá to tak.“
Psy pobíhali kolem dokola a uprostřed Honeysuckle s tím papouškem na rameni. Byla snědá, vypadala jako Italka nebo Řekyně, hubená, s váčky pod očima; tvářila se ztrápeně, mírně i divoce. Většinou ztrápeně. Postavil jsem whisky a pivo na stůl a všichni se na to vrhli. Mulloch začal otvírat whisky a já pivo. Objevily se zaprášené skleničky a několik popelníků. Zpoza stěny se zničehonic ozval mužský hlas: „Ty kurvo, chci, abys lízala moje hovno!“
Sedli jsme si a nalili whisky. Mulloch mi podal doutník. Ukousl jsem špičku a zapálil si ho.
„Co si myslíte o moderní literatuře?“ zeptal se mě Mulloch.
„Je mi ukradená.“
Mulloch povytáhl obočí a zazubil se na mě. „Jo, to jsem si myslel.“
„Hele,“ řekl jsem, „co kdybyste si sundal to sombrero, abych viděl, s kým mám tu čest. Mohl byste být zloděj koní.“
„To ne,“ bránil se a s divadelním gestem ho sundal. „Ale byl jsem jeden z nejlepších zlodějů diamantů v Ohiu.“
„Fakt?“
„Jo.“
Děvčata mezitím popíjela. „Já prostě zbožňuju svoje psy,“ ozvala se Honeysuckle. „Máte rád psy?“ zeptala se mě.
„To nevím.“
„Má rád sebe,“ prohlásila Marie.
„Je velice bystrá,“ komentoval jsem.
„Líbí se mi, jak píšete,“ řekl Mulloch. „Řeknete toho spoustu, a přitom se nevnucujete.“
„Genialita je schopnost říct moudrou věc jednoduchým způsobem.“
„Cože?“ zeptal se Mulloch.
Zopakoval jsem to a nalil další whisky.
„To si musím zapsat,“ řekl Mulloch. Vytáhl z kapsy pero a napsal si to na okraj hnědého papírového sáčku, který ležel na stole.
Papoušek slezl Honeysu…
