Opilé meziměsto
Telefon se rozezněl ve tři ráno. Francina vstala, zvedla sluchátko a přinesla telefon Tonymu do postele. Přístroj patřil Francině. Tony odpověděl. Byla to Joanna meziměstsky z Frisca.
„Poslyš,“ zabručel, „říkal jsem ti, ať mi sem nikdy nevoláš.“
Joanna měla vypito. „Hele, drž hubu a poslouchej mě. Něco mi dlužíš, Tony.“
Tony pomalu vydechl. „No jo, pokračuj.“
„Jak se daří Francině?“
„To je fajn, že se ptáš. Má se dobře. Oba se máme dobře. Spali jsme.“
„No jo, dostala jsem hlad a zašla si na pizzu, šla jsem do pizzerie.“
„Fakt?“
„Máš něco proti pizze?“
„Pizza je svinstvo.“
„Ále, nevíš, co je dobrý. Takže jsem si sedla v té pizzerii a objednala speciální pizzu. ‘Dejte mi tu úplně nejlepší,’ řekla jsem jim. Seděla jsem a oni ji přinesli a řekli osmnáct dolarů. Já na to, že osmnáct dolarů zaplatit nemůžu. Zasmáli se a odešli a já jsem se pustila do pizzy.“
„Jak se mají tvoje sestry?“
„Ani s jednou už nebydlím. Obě mě vyrazily. Byly v tom ty meziměsta s tebou. Některý z telefonních účtů přesahovaly dvě stě dolarů.“
„Říkal jsem ti, ať necháš toho telefonování.“
„Drž hubu. Je to můj způsob, jak sama sebe zklamat. Něco mi dlužíš.“
„Jasně, pokračuj.“
„No, takže jsem se pustila do té pizzy a přemýšlela, čím zaplatím. Pak mi vyschlo v hrdle. Potřebovala jsem pivo, a tak jsem vzala pizzu k baru a poručila pivo. Vypila jsem ho a ujedla něco pizzy pak jsem si všimla vysokýho Texasana stojícího vedle mě. Musel měřit přes dva metry. Koupil mi pivo. Hrál na jukeboxu a byl to country western. Celý to místo bylo country western. Ty nemáš rád country western, že ne?“
„Pizzu nemám rád.“
„No, dala jsem tomu Texasanovi kousek mojí pizzy a on mi koupil další pivo. Pili jsme pivo a jedli pizzu tak dlouho, dokud jsme ji nedojedli. Zaplatil pizzu a šli jsme do dalšího baru. Zase country western. Tancovali jsme. Byl to dobrej tanečník. Chlastali jsme a obráželi country westernový bary. Každej bar, do kterýho jsme vlezli, byl country western. Pili jsme pivo a tancovali. Byl to skvělej tanečník.“
„Fakt?“
„Nakonec jsme znovu dostali hlad a zašli do automatu na hamburgera. Pojídali jsme hamburgery a najednou se předklonil a dal mi pusu. Byla to žhavá pusa. Oj!“
„Ale.“
„Řekla jsem mu: ‘Poďme, sakra, do nějakýho motelu.’ A on na to: ‘Ne, poďme ke mně.’ A já řekla: ‘Ne, já chci do motelu.’ Jenže on trval na tom, že se pojede k němu.“
„Byla tam jeho žena?“
„Ne, jeho manželka seděla v base. Zastřelila jednu ze svých dcer, tu sedmnáctiletou.“
„Aha.“
„No, ale on měl ještě jednu dceru. Bylo jí šestnáct a on mě jí představil a pak jsme šli do jeho ložnice.“
„Musím slyšet detaily?“
„Nech mě mluvit! Já platím ten hovor. Platila jsem všechny ty hovory! Něco mi dlužíš, tak poslouchej!“
„Pokračuj.“
„No, takže jsme došli do ložnice a svlíkli se. Byl to pořádnej čahoun, ale ptáka měl strašně modrýho.“
„Když jsou modrý koule, je průser.“
„No, ale vlezli jsme do postele a hráli si. Byla s ním ale potíž…“
„Moc opilej?“
„Jo. Ale hlavně proto, že se vzrušil jedině, když jeho dcera vešla do místnosti nebo vydala nějakej zvuk – zakašlala nebo spláchla záchod. Každej záblesk nebo náznak jeho dcery ho vzrušil, úplně se dostal do varu.“
„Chápu.“
„Fakt?“
„Jo.“
„No a ráno mi oznámil, že pokud chci, nabízí mi svůj domov. Plus rentu tři sta dolarů týdně. Má skvělej bejvák: dvě a půl koupelny, tři nebo čtyři televizory, knihovnu plnou knížek: Pearl S. Buck, Agatha Christie, Shakespeare, Proust, Hemingway, Harvardští klasici, stovky kuchařek a bibli. Má dva psy, kočky, tři auta…“
„Fakt?“
„To je všechno, co jsem ti chtěla říct. Sbohem.“
Joanna zavěsila. Tony umístil sluchátko zpět na kolíbku a položil telefon na podlahu. Natáhl se. Doufal, že Francina spí. Nespala. „Co chtěla?“ zeptala se.
„Povídala mi příběh jednoho chlapa, kterej šukal svoje dcery.“
„Proč? Proč ti to musela vyprávět?“
„Asi si myslela, že mě to bude zajímat, plus fakt, že s ním šukala taky.“
„Zajímá tě to?“
„Ani ne.“
Francine se k němu otočila a on ji objal. Ve tři ráno opilci po celé Americe hleděli do zdí, když už to vzdali. Nemuseli jste být opilí, abyste si ublížili, aby vás ženská vygumovala; mohli jste si ale ublížit a opít se. Chvilku jste si mohli myslet, zvláště pokud jste byli mladí, že vám přeje štěstí, a občas i přálo. Existovala ale celá škála fungujících pravidel a zákonů, o kterých jste neměli ponětí, i když jste si představovali, že je všechno, jak má být. Jednou v noci, během horké letní čtvrteční noci, z vás byl najednou opilec, seděli jste sami v pronajatém pokoji a bez ohledu na to, kolikrát jste tam byli předtím, nebylo vám pomoci, bylo to dokonce horší, protože jste si mysleli, že už vás to nikdy nepotká. Jediné, co jste mohli udělat, bylo zapálit si další cigaretu, nalít další sklenku a rty a očima sledovat odlupující se zdi. To, jak se k sobě muži a ženy chovali, bylo nepochopitelné.
Tony si přitáhl Francinu blíž k sobě, přitiskl se potichu k jejímu tělu a poslouchal, jak dýchá. Bylo nesnesitelné být zase vážný kvůli takovému svinstvu. Los Angeles bylo tak zvláštní. Poslouchal. Ptáci už byli vzhůru a cvrlikali, i když ještě byla úplná tma. Brzy se lidé pohrnou na dálnice. Slyšeli jste bzukot dálnic a auta startující všude na ulicích. Mezitím ranní opilci světa leželi v postelích, snažili se marně usnout a ten odpočinek si zasloužili, pokud ho našli.
