Smrt mého otce II
Moje matka zemřela před rokem. Týden po otcově smrti jsem stál sám v jeho domě. Bylo to v Arcadii a k domu jsem se dostal nejlépe, když jsem odbočil z dálnice cestou do Santa Anity.
Sousedé mě neznali. Bylo po pohřbu a já jsem šel ke dřezu, nalil si sklenici vody, vypil ji a šel ven. Protože jsem neměl do čeho píchnout, vzal jsem hadici, pustil vodu a začal zalévat keře. Jak jsem tak postával na trávníku, začaly se vytahovat rolety. Pak se začali trousit ze svých domů. Nějaká ženská přišla z druhé strany ulice.
„Vy jste Henry?“ zeptala se mě.
Řekl jsem jí, že ano.
„Znala jsem vašeho otce léta.“
Pak přišel její manžel. „Znali jsme i vaši matku,“ připojil se.
Sehnul jsem se a zavřel hadici. „Nepůjdete dál?“ zeptal jsem se Představili se jako Tom a Nellie Millerovi a vešli jsme do domu.
„Vypadáte úplně jako váš otec.“
„Jo, to mi říkají.“
Seděli jsme a hleděli na sebe.
„Vida,“ ozvala se ta ženská, „měl tolik obrazů. Musel je mít rád.“
„To teda měl, že?“
„Mně se hrozně líbí ten obraz větrnýho mlýna v zapadajícím slunci.“
„Tak si ho vemte.“
„Jé, můžu?“
Zazvonil zvonek. Byli to Gibsonovi. Řekli mi, že také byli léta otcovi sousedé.
„Vypadáte přesně jako váš otec,“ sdělila mi paní Gibsonová.
„Henry nám daroval ten obraz větrnýho mlýna.“
„To je milý. Já miluju ten obraz modrýho koně.“
„Tak si ho vemte, paní Gibsonová.“
„To ale nemyslíte vážně.“
„Ale jo, to je v pořádku.“
Znovu se rozezněl zvonek a vešel další pár. Nechal jsem pootevřené dveře. Po chvíli se v nich objevila hlava osamělého muže. „Jsem Doug Hudson. Žena je u kadeřníka.“
„Poďte dál, pane Hudson.“
Přicházeli další, většinou v párech. Začali kolovat domem.
„Hodláte ten dům prodat?“
„Myslím, že jo.“
„Je to nádherná čtvrť.“
„To vidím.“
„Jé, já miluju tady ten rám, ale obraz se mi nelíbí.“
„Vemte si rám.“
„Jenže co udělám s obrazem?“
„Hoďte ho do smetí.“ Rozhlédl jsem se. „Jestli se někomu líbí nějakej obraz, klidně si ho vemte.“
Poslechli. Stěny byly brzy holé.
„Potřebujete tady ty židle?“
„Ne, ani ne.“
Z ulice přicházeli kolemjdoucí a ani se neobtěžovali představit.
„Co ta pohovka?“ zeptal se někdo velice zvučným hlasem. „Chcete ji?“
„Nechci,“ odpověděl jsem.
Vzali si pohovku, pak jídelní stůl a židle.
„Máte tady někde toaster, že jo, Henry?“
Vzali si toaster.
„Tady to nádobí nepotřebujete, že?“
„Ne.“
„A stříbrný příbory?“
„Ne.“
„Co takhle hrnec na kávu a mixér?“
„Vemte si je.“
Jedna z žen otevřela kredenc na zadní verandě. „Co všechno to zavařený ovoce? To nemůžete v životě sníst.“
„Jasně, každej si něco vemte. Ale snažte se spravedlivě rozdělit.“
„Jé, já chci jahody!“
„Jé, já chci fíky!“
„Jé, já chci marmeládu!“
Lidé přicházeli a odcházeli, přiváděli s sebou další.
„Hele, tady je v kredenci placatka whisky! Pijete, Henry?“
„Whisky nechte.“
Dům se plnil. Záchod splachoval. Někdo shodil sklenici z dřezu a rozbil ji.
„Radši si nechte tady ten vysavač, Henry. Můžete ho použít ve svým bytě.“
„Tak jo, nechám si ho.“
„V garáži měl nějaký zahradnický nářadí. Co s tím?“
„Ne, to si radši nechám.“
„Dám vám za ně patnáct dolarů.“
„Dobrá.“
Dal mi patnáct dolarů a já jsem mu dal klíč od garáže. Za chvíli bylo slyšet, jak tlačí sekačku na trávu přes ulici ke svému domu.
„Neměl jste mu všechnu tu techniku dávat za patnáct dolarů, Henry. Stálo to mnohem víc.“
Neodpověděl jsem.
„Co s autem? Je čtyři roky starý.“
„Myslím, že si ho nechám.“
„Dám vám za ně padesát dolarů.“
„Myslím, že si ho nechám.“
Někdo sroloval koberec v předsíni. Pak začali lidé ztrácet zájem. Po chvíli zbyli jen tři nebo čtyři, pak zmizeli i ti. Nechali mi zahradní hadici, postel, lednici, sporák a roli toaletního papíru.
Vyšel jsem ven a zamkl vrata od garáže. Dva malí hoši projeli kolem na kuličkových bruslích. Zastavili, když jsem garáž zamykal.
„Vidíš toho chlapa?“
„Jo.“
„Umřel mu otec.“
Jeli dál. Zvedl jsem hadici, otočil kohoutkem a začal zalévat růže.
