Rozbité zboží
Frank se zařadil do proudu na dálnici.
Byl skladníkem v Americké hodinové společnosti. Už šest let. Předtím nikdy nikde šest let nedělal a teď ho ten sviňák vyloženě ničil. Jenže ve dvaačtyřiceti s vysokoškolským vzděláním a za desetiprocentní nezaměstnanosti neměl příliš na vybranou. Bylo to jeho patnácté nebo šestnácté zaměstnání a všechna byla mizerná.
Frank byl unavený a chtěl dojet domů a dát si pivo. Zahnul se svým Volksem do rychlého pruhu. Jakmile tam vjel, nebyl si už vůbec tak jistý, že domů pospíchá. Fran bude čekat. Už čtyři roky. Věděl, co přijde. Fran se nemohla dočkat prvního slovního výpadu. Pokaždé na něj čekal. Bože, nemohla se dočkat, až do něho rýpne. A potom rýp, rýp, rýp…
Frank věděl, že prohrává. Nepotřeboval Fran, aby mu ten fakt připomínala, aby ho přibarvovala. Řeknete si, že dva lidé, kteří spolu žijí, si pomáhají. A ono ne, ti dva si zvykli se kritizovat. On kritizoval ji, ona jeho. Oba prohrávali. Jediné, co jim zůstalo, byla snaha zjistit, kdo je schopen na to pohlížet s větším sarkasmem.
A ten sviňák, Meyers. Meyers šel do skladiště deset minut před koncem pracovní doby a zůstal tam.
„Franku?“
„Ano?“
„Lepíš nálepky FRAGILE na všechny zásilky?“
„Ano.“
„Balíš je opatrně?“
„Ano.“
„Dostáváme víc a víc stížností od našich zákazníků, že jim chodí rozbité zboží.“
„Asi dochází k nehodám během přepravy.“
„Seš si jistej, že balíš zásilky správně?“
„Ano.“
„Možná bysme měli zkusit jiné nákladní linky.“
„Všechny jsou stejné.“
„Dobrá, chci vidět zlepšení. Míň střepů.“
„Ano, pane.“
Meyers kdysi Americkou hodinovou společnost vedl, ale alkohol a špatné manželství ho zruinovaly. Musel prodat většinu svých akcií a byl teď pouze náměstkem ředitele. Začal abstinovat, což vedlo k tomu, že byl neustále popudlivý. Meyers se v jednom kuse snažil Franka vytočit a naštvat. Aby měl záminku pro jeho propuštění.
Není nic horšího než vyléčený alkoholik a Znovuzrozený křesťan a Meyers byl to i to…
Frank se v rychlém pruhu zavěsil za nějaké staré auto. Byl to dotlučený benzinožrout, sedan, a z výfuku vypouštěl špinavý pruh kouře. Nárazníky byly rozmlácené a za jízdy vibrovaly. Lak z auta skoro zmizel, bylo téměř bezbarvé, šedivé jako smog…
Nic z toho Franka nevzrušovalo. Znepokojovalo ho, že to auto jelo příliš pomalu, stejnou rychlostí jako auto v opačném směru ve vedlejším pruhu. Podíval se na tachometr. Jeli osmdesátkou. Proč?
Možná na tom nezáleželo. Fran čekala. Na jednom konci Fran a na druhém Meyers. Jediná chvíle, kdy byl sám, jediný okamžik, kdy se do něho nikdo nenavážel, byl, když jel do práce a zpátky. Nebo když spal.
Přesto neměl rád, když byl přilepený na dálnici. Bylo to hrozné. Podíval se na dva chlapy, kteří seděli na předních sedadlech sedanu. Oba současně mluvili a smáli se. Byli to dva mladí pankáči mezi třiadvaceti a čtyřiadvaceti. Frank byl šťastný, že nemusí poslouchat ten rozhovor. Ti pankáči ho začínali rozčilovat.
Potom Frank ucítil šanci. Auto napravo od toho starého sedanu jelo jen o trošičku rychleji a posouvalo se dopředu. Frank se zhoupl za ně. Začal vychutnávat opojení z toho, že se odtamtud vyprostí. Bylo by to malé vítězství po hrozném dni a před nastávajícím hrozným večerem. Dokáže to.
Najednou, právě když se chystal to střihnout před ten starý sedan, pankáč za volantem dupl na plyn, rozjel se, zkřížil mu cestu a znovu předjel to druhé auto.
Frank zahnul zpátky za pankáčovo auto. Pořád se bavili a smáli. Všiml si nálepky na jejich nárazníku. JEŽÍŠ TĚ MILUJE.
Uviděl i nápis na zadním okně. THE WHO.
No jo, tak měli Ježíše a The Who. Proč ho ale, do prdele, nemůžou pustit?
Frank se za ně zavěsil a sledoval jejich zadní nárazník. Dál se bavili a smáli. Stále jeli úplně stejnou rychlostí jako auto napravo. Osmdesát kilometrů za hodinu.
Frank se podíval do zpětného zrcátka. Spatřil v něm jednolitý proud vozidel tak daleko dozadu, kam až dohlédl.
Přemístil svého Volkse z rychlého proudu do vedlejšího, pak přejel do pomalého. Provoz tam byl rych…
