Bernadeta zrovna ne
Omotal jsem si ručník kolem zakrváceného ptáka a zavolal do ordinace. Musel jsem sluchátko položit a jednou rukou vytáčet číslo, zatímco tou druhou jsem držel ručník. Dokonce i když jsem točil číslo, rudá skvrna začala vykvétat na ručníku. Zvedla to sestra.
„Ale, pane Chinaski, copak? Ztratila se vám snad zase naslouchátka v uších?“
„Ne, tohle je drobátko vážnější. Potřebuju rychlý ošetření.“
„Co takhle zítra odpoledne ve čtyři?“
„Slečno Simmsová, tohle je akutní.“
„O co jde?“
„Prosím vás, musím hned navštívit doktora.“
„Dobrá. Přiďte a my se vás pokusíme zařadit.“
„Díky, slečno Simmsová.“
Vyrobil jsem improvizovaný obvaz tak, že jsem roztrhal čistou košili a obtočil ji kolem penisu. Naštěstí jsem měl kousek náplasti, jenže byla stará a zažloutlá a moc nedržela. Dělalo mi trochu potíže natáhnout si kalhoty. Vypadalo to, že ho mám šíleně ztopořeného. Podařilo se mi kalhoty zapnout jen částečně. Doplazil jsem se k autu, nasedl a jel do ordinace. Když jsem vysedal na parkovišti, šokoval jsem dvě staré dámy vycházející z oční optiky, která byla v přízemí. Podařilo se mi samotnému nastoupit do výtahu a vyjet do třetího patra. Viděl jsem nějaké lidi, jak jdou po chodbě, otočil jsem se k nim zády a předstíral, že piju vodu z umývadla. Pak jsem prošel chodbou do ordinace. Čekárna byla plná lidí bez vážných potíží – kapavka, opar, syfilis, rakovina atakdále. Šel jsem za sestrou.
„Á, pan Chinaski…“
„Prosím, slečno Simmsová, bez těch vtípků! Tohle je akutní, to si pište. Rychle!“
„Můžete jít dál, jakmile doktor skončí s pacientem, který je uvnitř.“
Stál jsem u přepážky, která oddělovala sestru od nás ostatních, a čekal. Jakmile se pacient vynořil, vběhl jsem do ordinace.
„Chinaski, copak se děje?“
„Akuťák, doktore.“
Vyzul jsem si boty a ponožky, svlékl kalhoty a slipy a praštil sebou na stůl.
„Co to tam máte? To je teda obvaz.“
Neodpovídal jsem. Oči jsem měl zavřené a cítil jsem, jak doktor s obvazem škube.
„Víte,“ ozval jsem se, „znal jsem jednu holku na malým městě. Bylo jí kolem čtrnácti a hrála si s lahví od cocacoly. Strčila si ji tam a nemohla ji dostat ven. Musela jít k doktorovi. Znáte to, jak to na malým městě chodí. Prokeclo se to. Zkazilo jí to život. Byla z kola ven. Nikdo se jí nedotkl. Nejkrásnější holka ve městě. Nakonec si vzala skrčka na vozíčku, kterej byl ochrnutej.“
„To je historie,“ prohlásil můj doktor, když odtrhával poslední kousek obvazu. „Jak se vám to stalo?“
„No, jmenovala se Bernadeta, dvaadvacítka, vdaná. Měla dlouhý blonďatý vlasy, který jí pořád padaly do obličeje, takže je musela vyčesával…“
„Dvaadvacet?“
„Jo, měla na sobě džíny…“
„Tady jste pěkně pořezanej.“
„Zaklepala na dveře. Ptala se, jestli může dál. ‘Jasně,’ odpověděl jsem. ‘Dostala jsem to,’ prohlásila a utíkala do koupelny, přivřela dveře, stáhla si džíny a kalhotky, sedla si a začala močit. AU! BOŽE!“
„Klid. Čistím tu ránu.“
„Víte, doktore, rozum přichází pozdě, až je mládí pryč, dobrodružství to tam a holky odešly domů.“
„Tak tak.“
„AU! ACH! BOŽE!“
„Tiše. To se musí pořádně vyčistit.“
„Vyšla a oznámila mi, že večer předtím jsem na jejím večírku nevyřešil problém její nešťastné lásky. Že jsem místo toho všechny opil a spadl do růžovýho keře. Že jsem si roztrhl kalhoty, spadl zase zpátky a narazil hlavou na velkej balvan. Nějakej Willy mě dotáhl domů a mě spadly kalhoty a potom i slipy, ale problém nešťastné lásky jsem nevyřešil. Prohlásila, že ta avantýrka už stejně skončila a že jsem aspoň pronesl pár závažných vět.“
„Kde jste tu holku potkal?“
„Četl jsem básně v Benátkách. Potkal jsem ji po skončení v sousedním baru.“
„Můžete mi zarecitovat báseň?“
„Ne, doktore. Takže ona řekla ‘Dostala jsem to, hochu!’ Sedla si na gauč. Já do protějšího křesla. Pila pivo a vyprávěla mi přitom: ‘Miluju ho, víš, ale nemůžu mu to říct, on nemluví. Říkám mu mluv se mnou! Jenomže, pro Kristovy rány, on mlčí. Povídá: „To nejsi ty, to je něco jinýho.“ A tím to končí.’“
„Takže, Chinaski, teď vás zašiju.…
