Pondělí, 12. listopadu
Už celejch šest hodin sem nezvracel. Mám pocit, že se to votočilo k lepšímu. Možná, že život přece jen stojí za to. Vijay mi zavolal ze školy a sdělil mi radostnou zprávu. Získal sem prestižní stipendium ke studiu v Indii. Dal článek o mně i s fotografií k dispozici novinám. „Pošlou ti poukaz na letenku,“ dodal. „Program je průběžný. Stačí jen, když jim zatelegrafuješ, kdy máš v plánu dorazit do Bombaje.“ Sem skoro připravenej odjet, pokud mi zaručí pořádnou postel. Další dobrý zprávy: zasnoubení Ferguson–Cramptonová bylo obnoveno. Pan Ferguson dává dohromady šiky k další blokádě betonárky. Paní Cramptonová tajně smaží karbanátky pro obléhané odborové stoupence. D----e je zavřenej v psí boudě za neustálej bojkot spodního prádla.
23:30 – Tak, a stalo se. Můžu to klidně sdělit mikročipům zatepla, dokud sou rány ještě živý. Zrovna když sem se snažil zarputile číst Příběh starých žen od Arnolda Bennetta (když sem předtím neúspěšně prolistoval celou knihu při hledání oplzlejch pasáží), někdo jemně zaťukal na dveře mýho přívěsu. „Dále,“ zakrákal sem. Další jemné zaklepání. „Dále, paní Cramptonová!“ zvýšil sem hlas. „Můžete si už ten podnos vzít.“ Dveře se pomalu otevřely.
„Nicku, jsi to ty?“ ozval se zpěvný hlas plný váhání.
Apurva!
Zmocnila se mě panika. Odhodil sem knihu a deku si přetáhl přes svý poblitý pyžamo. Je to už opravdu tři dny, co sem se naposled sprchoval?
„Ahoj, Apurvo,“ vydechl sem. „Pojď dál.“
Přívěs se celej zakymácel, když Apurva vstoupila do úzký chodbičky a opatrně se rozhlídla. Byla dokonale upravená a voněla himalájskými loukami plnými květů.
„Je to tu tak mrňavé, Nicku!“ zvolala. „Tady opravdu bydlíš?“
„Prozatím. A nevadí mi to.“
„Ach, Nicku, ty jsi v posteli? A neruším?“ zeptala se váhavě.
„Ale vůbec ne, Apurvo. Doufal sem, že... se zastavíš. Prosím, odlož si kabát. Co s tebou ostatně bylo?“
„Promiň, nicku. Otec mě nechtěl pustit z dohledu. Naštěstí byl dnes nečekaně služebně odvolán. Musela jsem mu slíbit, že se nehnu z pokoje. On si samozřejmě neuvědomuje mé rozhodnutí stát se špatnou. Nicku, ta podlaha má vždy tak podivný sklon?“
„Obyčejně ne, ale náhle se vypustily pneumatiky. Měl sem v plánu něco s těma klínama hned zejtra udělat.“
„Aha,“ řekla. Opatrně si odkládala kabát, rukavice a šátek a snažila se přitom neztratit rovnováhu. Překvapilo mě, že se jí chvěly ruce. Francois byl zase nadšen tím, že si pro tuto příležitost oblékla svůdně rudý pletený šaty, který dávaly vyniknout všem vzrušujícím konturám jejího těla bez zábran a studu. Vzhledem k tomu, že toto sou kvality, jimiž oplývá i Francois, nechal sem konverzaci na něm.
„Posaď se, má drahá,“ vybídl ji vemlouvavě. „Nabídl bych ti občerstvení, ale bohužel komorník dostal dnes večer volno.“
„Děkuji, Nicku. Není třeba,“ řekla Apurva. Seděla u malého jídelního stolečku a snažila se – s obtížemi – nesjíždět, přičemž se jí vždy povytáhly šaty nad nádherně tvarovaný kolena. „Nicku, ty ale nevypadáš moc dobře,“ pokračovala a chytla se rukojeti u dveří jako záchytnýho bodu. „Asi bych tě měla nechat v klidu.“
„Ne! Ne, Apurvo. Cítím se opravdu skvěle. Nikdy mi nebylo líp.“
„Určitě? Promiň, že to říkám, ale tvé oči jsou vodnaté a zdá se, že máš silnou rýmu.“
„To je senná rýma,“ vysvětlil Francois. „Tu mám v tomto ročním období pravidelně.“
„To je tedy mrzuté. Sestra Brenda je obdobně postižená. Ale jí to nevadí. Má pocit, že urputné problémy s nosem jsou součástí jejího pokání. Tobě je zima, Nicku, že jsi až pod bradu pod dekou?“
„Víš, má drahá,“ vysvětloval Francois, „nemám toho mnoho na sobě.“
Moje návštěva se začervenala a podívala se stranou. „Promiň. Já raději půjdu, aby ses mohl obléci.“
„Ale drahá. Nemám nic, co bych před tebou skrýval. Ty snad ano?“
Apurva zrudla ještě víc a upravila si záhyb na šatech. „Já..., ne že bych chtěla.“
„Nechtěla by sis přisednout ke mně na postel? Je dost velká pro oba.“
„No, možná, že bych mohla. Jsi přesvědčen o tom, že jsi dostatečně zdráv, abys přijímal návštěvy?“…
