Honzík pouští draka
dpoledne poslala babička Honzíka mezi děti. Bylo jich na návsi několik. Větší chlapec Viktor, menší pihovatý kluk Ferda a jedno nevelké děvčátko. Říkali mu Terezka. „Znáš mě?“ zeptal se Ferda Honzíka.
„V naší ulici je kluků,“ odpověděl bez rozmýšlení Honzík. „Zdeněk, Franta a Filípek. A jeden je ještě menší než já. Ani nevím, jak se jmenuje.“
„Asi Slávek,“ řekla vítězně Terezka. „Jmenuje se Slávek!“
„Je to Slávek!“ vykřikl Honzík. „Máme pruty a chodíme přes park…“
„A draka taky pouštíte?“ zeptal se Viktor. Měl draka doma a rád ho pouštěl. Viktor si už taky zkoušel vyřezat z kůry loďku a o prázdninách se pustil i do letadla. Loďka jezdila na vodě moc pěkně, ale letadlo létat nechtělo. Viktor si umínil, že je bude stavět znova.
„Ne… draka ne,“ odpověděl Honzík. Mrzelo ho, že draka doma nepouští.
„Kam by drak letěl, v městě není ani nebe,“ řekl pohrdlivě pihovatý kluk Ferda. „Jsou tam jen domy, a nebe ne!“
Honzík rychle přemýšlel, jestli je v jejich ulici nebe, ale nemohl si vzpomenout. Na pihovatého kluka se tedy alespoň zamračil.
„Nebe je všude,“ řekla určitě Terezka.
„Viď,“ přikývl Honzík. Zdálo se mu, že Terezka všechno ví. Měla droboučký obličej a veliké modré oči. Svítily na Honzíka jako dvě hvězdy.
„Já přinesu draka,“ rozhodl se Viktor. „Budeme ho pouštět.“
„Přines ho! Půjdeme na pole za ves!“ radovaly se děti. Nejvíc se těšil Honzík. Vždyť on ještě draka nikdy nepouštěl. Na obrázku ho už viděl, ale v ruce ho nikdy nedržel.
Viktor draka opravdu přinesl. Byl z papíru a měl oči, nos i ústa. Díval se jako živý. Byl dokonce větší než Honzík. Viktor si ho nesl na pole sám. Ferdovi dal do ruky klubko provázku a Honzík nesl papírový ocas. Šel opatrně a dával pozor, jako by ocas byl ze skla a mohl se každou chvíli rozbít. Terezka cupala za nimi. Nechtěla vidět drakův obličej. Zdálo se jí, že drakovy oči se na ni stále dívají.
Děti šly kolem družstevní mlátičky. Lidé tam skládali z vozů ovesné snopy a dávali je do stroje. Mlátička hučela a Honzík viděl, jak z jejího červeného krku leze sláma. Už tam stál veliký stoh. Vpředu u pytlů pracovali dva mužové. Volali něco na děti, ale Honzík jim nerozuměl. Musil dávat pozor na dračí ocas, aby se mu nic nestalo.
Na druhém konci pole nadhodil Viktor draka do vzduchu i běžel proti větru. Drak se zakýval a prudce vzlétl. Viktor rychle odmotával provázek a drak stoupal stále výš.
„Vidíte, jak se směje!“ vykřikl vzrušeně Honzík.
„Nesměje se,“ odporoval Honzíkovi Ferda. „Vždyť se mračí!
„Nepovídej! Já ho znám,“ řekla rozhodným hlasem Terezka. „Dole se mračí, ale nahoře se směje. Je to přece drak!“
„Tak vidíš,“ odpověděl Honzík a podíval se vděčně na Terezku. Jak je chytrá!
Od mlátičky volali na Viktora. Chtěli, aby přinesl vodu. Měli velkou žízeň.
Viktor držel v ruce klubko provázku a chvíli se nerozhodně díval na oba chlapce. Kterému z nich má draka svěřit? Nakonec podal klubko Honzíkovi a řekl mu přísně:
„Dobře draka drž! Nedávej klubko z ruky!“
„Ano,“ odpověděl pevně Honzík a ruce se mu třásly dychtivostí. Už držel klubko a na druhém konci provázku poletoval drak. Vznesl se tak vysoko, že mu ani nos, ani ústa nebylo vidět. Jen pokyvoval hlavou a pustil ocas hned vpravo a hned zase vlevo. Honzík cítil v rukou lehké poškubávání. Bylo to krásné! Honzík by byl pouštěl draka až do večera.
Když Viktor odešel, přiblížil se k Honzíkovi pihovatý Ferda a řekl tiše:
„Půjč mi toho draka!“
„Ne!“
„Alespoň na chvilku,“ škemral Ferda.
„Ani na chvilku ne,“ řekl Honzík. Vzpomněl si, co mu nařídil Viktor.
„Já ti dám kudličku,“ sliboval Ferda a vytáhl z kapsy drobný lesklý nožík.
Honzík se koutkem očí podíval na nožík. Líbil se mu. Chvilku si myslil, že by bylo dobře, kdyby ten nožík měl. Ale pak si vzpomněl na Viktorův přísný hlas a znovu Ferdu odmítl: „Já nesmím.“
„Viktor nevidí až sem,“ namítal Ferda. Hrozně se mu chtělo držet draka na tom dlouhatánském provázku.
„Honzík musí poslouchat Viktora, a ne tebe,“ řekla přísným hlasem Terezka. Její mal…
