Přijíždí maminka
ěti se rozběhly už před vsí. Každé spěchalo, domů, aby bylo včas u oběda.
Žádná maminka není ráda, když se dítě k jídlu opozdí.
Nelíbilo se to ani Honzíkově babičce. To Honzík dobře věděl. Mimoto se necítil se svými škrábanci a roztrhanými kalhotami právě nejlíp. Čím víc se blížil k dědečkovu domku, tím se mu zdála díra v kalhotách větší. Honzík hodně zpomaloval krok. Do vrátek vklouzl jako myš a ulevilo se mu, když na dvorku nikoho neviděl. Tiše se protáhl po zápraží, pod oknem se sehnul a hrozně se lekl, když v síňce něco bouchlo. Snad nejde dědeček? Honzík se mihl kolem dveří a rychle hledal očima, kde by se zachránil. Nic tu nebylo po ruce, jen žebříček přistavený ke kurníku. Honzík se nerozmýšlel ani vteřinu. Vyběhl po něm nahoru a schoval se v slepičím chlívku. Usadil se tam a dírkou v prknech pozoroval, co se děje na dvoře.
Chvíli se nedělo nic. Přivřenými dveřmi stavení se protáhl černý kocour a dlouhými kroky přešel po zápraží. Pak něco zachrastilo a kocour zmizel na půdě.
Vida, pomyslil si Honzík, já jsem ho hledal v lese, a on si tu chodí po zápraží.
Za chvilku vyšla ze síňky babička, rozhlížela se po dvoře, nahlédla do zahrádky, podívala se i před vrátka a zase se vrátila domů. Honzík na ní viděl, že má starost. Jistě ho hledala. Honzík už chtěl vykřiknout: „Babičko, já jsem tady!“, ale babička zašla do síňky a na dvorku bylo zase prázdno. Jen slepice chodily sem a tam, ale ty si ničeho nevšímaly.
Najednou si jedna z nich něco zamanula a začala hopkovat po slepičím žebříku nahoru. Možná že chtěla snést vejce. Když vylétla až ke dvířkům, hrozně se lekla. Jářku, co to? Vždyť pod bidýlkem sedí kluk! Slepice slétla s křikem dolů a ostatní čtyři se rychle sběhly kolem ní. Začaly udiveně krákorat, vytahovaly hlavy nahoru a ťapaly rozčileně do kroužku.
Honzík se rozzlobil, vystrčil hlavu z dvířek a volal na ně: „Kš, kš, kš!“ Slepice poodlétly, ale krákoraly dál.
Otevřela se vrátka u dvora a vešel dědeček. Honzík viděl, že nese v tašce oběd z družstevní kuchyně. Honzík hned pocítil hrozný hlad. Vždyť nejedl celé půldne. Byl by hladem kousal i do bidýlka, které měl nad hlavou.
Za dědečkem se hrnul do vrátek Punťa. Na zápraži předběhl dědečka, vrazil hlavou do dveří a zmizel v síňce. Za ním se ztratil i dědeček. I na něm pozoroval Honzík starost. Ani se neusmál, oči měl do země a hlučně dupal.
Na zápraží se znovu objevil Punťa. Posadil se, natáhl čumák a čichal ve vzduchu kolem dokola. Tohle už Honzík nevydržel. Vysunul hlavu ze dvířek a slabě zavolal: „Punťo!“
Pes napřímil uši, postavil se na všechny čtyři a vyrazil k slepičímu chlívku.
Honzík znovu vystrčil hlavu a na psa se zasmál. Punťa se zaradoval, poskakoval sem á tam a tiše poblafával. Snažil se dokonce vylézt po žebříku nahoru. Šlo mu to špatně, protože měl nohy příliš dlouhé a příčky u žebříku byly blízko u sebe.
Když nemohl Punťa nahoru, slezl Honzík dolů. Pochopil, že by se na kurníku dlouho neudržel. Punťa by se od chlívku nehnul a Honzíka by prozradil. Honzík se dokonce odhodlal, že půjde dovnitř k dědečkovi a k babičce a všechno jim řekne.
Už se pomalu šoural ke dveřím do síňky. Najednou se otevřela vrátka a na dvorek vešla maminka. Honzík na malou chvilku zkoprněl údivem, ale pak se dal do křiku a běžel do maminčina náručí. Jak mu v něm bylo sladko! Maminka byla tu! Tiskl ji okolo krku, div ji neumačkal. Jeho zlatá maminka přijela!
Honzík zapomněl na všechno, co se dopoledne stalo, vyvinul se z matčiny náruče a utíkal zvěstovat do kuchyně, kdo přijel.
Dědeček s babičkou vstali od stolu a pospíchali na zápraží obejmout svou dceru.
„Aničko,“ říkala babička a hlas se jí chvěl, „to jsi hodná, že jsi přijela!“
„Pojď dál, děvče, pojď dál,“ zval ji dědeček a bral jí z ruky velkou tašku.
„A co Honzík, nezlobil vás tady?“ ptala se maminka a nespouštěla ruku z Honzíkovy ježaté hlavy.
Honzík s napětím čekal, co babička s dědečkem řeknou. Vždyť dnes to nebylo jen tak. A to si ještě nikdo nevšiml jeho díry v kalhotách.
„…
