Mio, můj Mio (Astrid Lindgrenová)

Celá e-kniha Mio, můj Mio ke stažení v ePUB, PDF a MOBI

Nejhlubší jeskyně v nejčernější hoře

A tu se stalo něco podivuhodného. Skalní stěna, o kterou jsme se opírali, povolila, a než jsem pochopil, co se děje, stáli jsme s Jum-Jumem uvnitř hory a třásli jsme se jako dvě jehňata, když se kolem plíží vlk.

Nemuseli jsme se ale bát. Byli jsme uvnitř a špehové stáli venku, skalní stěna se zavřela a nezůstala v ní ani štěrbina. Tady nás chytit nemůžou.

Zato venku řádili.

„Hledejte, hledejte!“ křičeli, „nepřítel je blízko, ale zmizel! Všechno prohledejte!“

„Tak jen si hledejte,“ řekl jsem, „tady nás stejně nikdy nenajdete.“

Měli jsme s Jum-Jumem takovou radost, že jsme se uvnitř té hory hlasitě rozesmáli. Pak jsem si ale vzpomněl na Miramis a smích mě přešel.

Rozhlédli jsme se kolem sebe. Stáli jsme v obrovské jeskyni. Byla tu tma, ale ne úplná, protože odněkud, neznámo odkud, vycházelo slaboučké světlo. Z jeskyně, v níž jsme stáli, vedlo několik temných chodeb do nitra hory.

Eno říkal, že kovář bydlí v nejhlubší jeskyni nejčernější hory. Možná některá z těch temných chodeb vede ke kováři, ale která? To jsme nevěděli. Budeme muset asi chodit dlouho, než ho najdeme.

„Tak teď jsme tedy v nejčernější hoře,“ řekl Jum-Jum.

„Ano, uvnitř jsme,“ souhlasil jsem, „ale ven se asi nikdy nedostaneme.“

Byla to totiž hora, ve které můžete doopravdy zabloudit a o jaké se člověku zdají zlé sny. Člověk bloudí v příšerných, nekonečných chodbách a nemůže najít cestu ven.

Vzali jsme se s Jum-Jumem za ruce a pustili jsme se do hory. K nejhlubší jeskyni bude jistě daleká cesta.

„Kdyby aspoň ta hora nebyla tak nepříjemná,“ posteskl si Jum-Jum. „Kdyby ty chodby nebyly tak temné, kdybychom neměli takový strach a nebyli tak úplně sami!“

Šli jsme pořád dál. Cesty se dělily a větvily do všech směrů a tvořily celou síť černočerných chodeb. Tu a tam zasvitla ta slabá vzdálená záře, takže jsme viděli pár metrů před sebe, ale pak bylo zase temno a neviděli jsme ani na krok. Někdy byla chodba tak nízká, že jsme nemohli jít vzpřímeně, a jindy zase vysoká jako klenba kostela. Stěny byly vlhké, čišel z nich chlad a my jsme si přitáhli pláště víc k tělu, aby nám nebyla zima.

„Třeba kovářovu jeskyni nenajdeme a ven už se taky nedostaneme,“ řekl Jum-Jum.

Byli jsme vyhladovělí a rozdělili jsme si kousek chleba, co tiší hlad. Ale snědli jsme jen maličko, protože jsme nevěděli, jak dlouho nám bude muset ještě vydržet.

V      chůzi jsme pokračovali i při jídle. Právě když jsem spolkl poslední sousto, došli jsme k místu, kde se chodba dělila do tří stran.

Po stěnách tekla voda a já měl žízeň. Zastavil jsem se, abych se napil. Moc dobrá ta voda nebyla, ale nic jiného jsme neměli. Když jsem se napil, obrátil jsem se na Jum-Juma. Ale Jum-Jum tam nebyl. Zmizel. Asi si nevšiml, že jsem se zastavil, abych se napil, a tak pokračoval jednou z chodeb a myslel, že jdu za ním.

Ze začátku jsem se nebál. Stál jsem na křižovatce a pokoušel jsem se uhodnout, kterou cestou asi šel. Nemohl ujít moc kroků a ještě bych se ho mohl dovolat.

„Jum-Jume, kde jsi?“ zavolal jsem, jak nejhlasitěji jsem dovedl. Ale moje volání znělo jen jako šepot. Nechápal jsem, co je to za divnou horu. Stěny pohltily výkřik a přiškrtily ho tak, že se změnil v šeptání. A šepot se odrážel chodbami jako ozvěna.

„Jum-Jume, kde jsi?“ šeptalo to temnými chodbami. „Jum-Jume, kde jsi… Jum-Jume, kde jsi?“

V      tu chvíli jsem dostal strach. Zkusil jsem zavolat ještě hlasitěji, ale hora odrážela jen šeptání. Nemohl jsem věřit vlastním uším, že slyším svůj hlas, musel to být hlas někoho jiného, kdo seděl uvnitř hory a dělal si ze mě blázny.

„Jum-Jume, kde jsi… Jum-Jume, kde jsi…“ šeptal ten hlas.

Jaký já dostal strach! Vřítil jsem se do chodby vlevo a utíkal jsem pár kroků, pak jsem se vrhl zpátky na křižovatku a běžel jsem chodbou vpravo, ale zase jsem se vrátil a utíkal jsem prostřední chodbou. Jum-Jume, kudy jsi šel? Neodvážil jsem se už volat, protože to šeptání bylo horší než samota. Ale připadalo mi, že Jum-Jum musí cítit, jak strašně ho…