Mio, můj Mio!
Nastalo nádherné ráno. Slunce svítilo a vál vlahý letní vánek, a jak jsem stál u okna, pročechrával mi vlasy. Vyklonil jsem se ven a podíval jsem se na moře. Spatřil jsem veselé, modré moře, v němž se odráželo slunce. Zakletí ptáci zmizeli.
Ach, to byl krásný den, jako stvořený na hraní. Díval jsem se dolů na vodu, která se mírně čeřila, a jak to tak bývá, když člověk stojí vysoko nad vodou, dostal jsem hroznou chuť něco do ní hodit. To by to šplouchlo, kdybych odsud z té výšky něčím mrštil! Neměl jsem ale nic, co bych do vody hodil, tak jsem tam vrhl svůj meč. Pobavilo mě, jak letěl vzduchem a jak to plesklo, když dopadl na hladinu. Hned se ponořil a na hladině se utvořily veliké kruhy, které se zvětšovaly a do široka se roztáhly po moři. Moc se mi to líbilo.
Ale pozorovat, jak se kola rozplývají, jsem už neměl čas. Musel jsem rychle zpátky k Jum-Jumovi. Bylo mi jasné, že na mě netrpělivě čeká.
Vydal jsem se zpátky stejnou cestou, kterou jsem běžel před hodinou sem. Prostorné sály a dlouhé chodby teď byly prázdné a tiché. Nezahlédl jsem jediného černého špeha. Všichni byli pryč. Do opuštěných síní svítilo slunce a ozařovalo pavučiny, které visely z klenutých stropů. Teprve teď za světla člověk viděl, jak je ten starý hrad strašidelný.
Všude bylo tak pusto a ticho, až jsem dostal strach, že Jum-Jum je taky pryč. A dal jsem se do běhu. Utíkal jsem čím dál rychleji, ale když jsem se přiblížil k věži, uslyšel jsem, jak Jum-Jum hraje na píšťalku, a zaradoval jsem se.
Otevřel jsem dveře našeho vězení. Jum-Jum seděl na zemi a oči se mu rozzářily, když mě spatřil. Vyskočil a řekl:
„Byl jsem tak napjatý, že jsem musel celou dobu hrát.“
„Teď už napjatý být nemusíš,“ řekl jsem.
Měli jsme oba ohromnou radost. Dívali jsme se na sebe a smáli jsme se.
„A teď jdeme odsud,“ řekl jsem, „a už se sem nikdy nevrátíme.“
Vzali jsme se za ruce a utíkali jsme ven z hradu rytíře Kata. A kdo to k nám po dvoře nekluše jako Miramis! Moje Miramis se zlatou hřívou! A vedle ní běží bílé hříbátko!
Letěl jsem k Miramis, vrhl jsem se jí kolem krku, držel jsem její krásnou hlavu v náručí a šeptal jsem jí do ucha:
„Moje zlatá Miramis!“
A Miramis se na mě dívala svýma věrnýma očima a já věděl, že se jí po mně stýskalo stejně jako mně po ní.
Uprostřed nádvoří stál sloup a vedle něj ležel řetěz. A já jsem pochopil, že i Miramis byla zakletá. Ten černý kůň, který stál v noci přivázaný ke sloupu, byla Miramis. A malé hříbátko bylo uloupené hříbě z Temného lesa. Kvůli němu ronilo sto bílých koní krvavé slzy. Teď už nemuseli plakat. Teď už brzy dostanou hříbě nazpátek.
„Ale co ti ostatní, které rytíř Kato uloupil?“ zeptal se Jum-Jum. „Kam se poděli všichni začarovaní ptáci?“
„Pojedeme dolů k moři a podíváme se po nich,“ řekl jsem.
Vylezli jsme na Miramis a malé hříbě klusalo ze všech sil vedle nás. A projeli jsme branou.
V tu chvíli jsme uslyšeli za sebou hroznou ránu, mocné zadunění, které otřáslo celou horou. Hrad rytíře Kata se zřítil a zbyla z něj jenom kupa kamení. Z věže, opuštěných sálů, temných točitých schodišť a zamřížovaných oken nezbylo vůbec nic, jenom veliká hromada kamení.
„Hrad rytíře Kata už neexistuje,“ řekl jsem.
Z kopce dolů se klikatila příkrá stezka, strmá a nebezpečná. Ale Miramis i hříbátko šli pomalu a opatrně kladli kopyta před sebe. Bez potíží jsme sešli až k moři.
Na balvanech na úpatí srázu stála skupina dětí. Zřejmě čekaly na nás, protože k nám hned zamířily a tváře jim zářily radostí.
„Tohle jsou Nonnovi bratři,“ řekl Jum-Jum. „Tamhle je Jiříkova sestra a všichni ostatní. Ani zakletí ptáci už neexistují.“
Seskočili jsme z Miramis. Všechny děti se k nám seběhly sice se trochu červenaly ale měly očividně radost. Jeden z chlapců, Nonnův bratr, mě vzal za ruku a řekl tiše, jako by nechtěl, aby to slyšel ještě někdo jiný.
„Jsem moc rád, že máš můj plášť. A že už nejsme zakletí.“
Pak ke mně přistoupila jedna z holčiček, Jiříkova sestra. Dívala se přes moře, protože se ostýchala, a řekla …
