V Mrtvém lese
Právě když jsme za sebou zavřeli dveře Enovy chatrče, uslyšel jsem zařehtat Miramis. Řehtala hlasitě a zoufale, jako by volala: „Mio, přijď mi na pomoc!“ Dostal jsem takový strach, že se mi srdce skoro zastavilo. „Jum-Jume, co provedli Miramis?“ křičel jsem. „Slyšíš to? Co jí provedli?“
„Tiše,“ řekl Jum-Jum. „Asi ji chytili špehové…“
„Chytili špehové?“ vykřikl jsem a ani trochu jsem se nesnažil být opatrný, aby mě někdo neslyšel.
„Pst, mlč,“ šeptal Jum-Jum, „mlč, nebo nás chytnou taky.“
Ale já neslyšel, co říká. Miramis, můj koníček. Chtějí mi vzít mého koně, ze všech nejkrásnějšího a nejhodnějšího!
Slyšel jsem, jak Miramis jednou zařehtala, a připadalo mi, že volá: „Mio, copak mi nemůžeš pomoct?“
„Pojď,“ řekl Jum-Jum, „musíme se podívat, co s ní dělají!“
Vyhoupli jsme se potmě na skálu, škrábali jsme se a drápali nahoru. O ostré kameny jsem si pořezal konečky prstů, ale bolest jsem necítil, protože jsem byl nešťastný kvůli Miramis.
Stála na plošince mezi skalisky a svítila v temnotě bělostí. Moje Miramis! Nejbělejší a nejkrásnější kůň na světě!
Divoce ržála a stavěla se na zadní, aby se jim vytrhla. Kolem ní stálo pět špehů v černém a dva z nich jí viseli na uzdě. Chudák Miramis byla strachy bez sebe a nebylo divu, protože ti černí špehové vypadali hrozivě a mluvili spolu nepříjemnými, hrubými hlasy. Plížili jsme se s Jum-Jumem tak daleko, kam až jsme se odvážili, schovali jsme se za kámen a poslouchali jsme, co ti chlapi říkají.
„Nejlepší bude, když ho odvedeme na palubu černý lodi a převezeme ho přes Mrtvý moře“ řekl jeden z nich.
„Ano, přímo za vodu k rytíři Katovi,“ řekl další.
Měl jsem tisíc chutí na ně zavolat, aby nechali mého koně na pokoji, ale neudělal jsem to. Kdo by pak s rytířem Katem bojoval, kdyby mě špehové zajali? Ale proč musím s rytířem Katem bojovat zrovna já? Seděl jsem za kamenem a litoval, že jsem se vůbec vydal na cestu. Proč jsem nezůstal doma u svého otce krále, kde by mi nikdo Miramis nemohl vzít? Slyšel jsem, jak nad mořem křičí zakletí ptáci, ale teď jsem se pro ně netrápil. Vůbec mi už na nich nezáleželo. Můžou si zůstat začarovaní, jak dlouho chtějí, jenom když dostanu zpátky svého koně se zlatou hřívou.
„Někdo na tomhle bílým koni určitě překročil hranici,“ řekl jeden ze špehů. „Mezi námi je nepřítel.“
„Tím lip, když mu koně sebereme,“ řekl jiný. „Rytíř Kato ho snáz chytne a začaruje.“
Otřásl jsem se hrůzou, když jsem to uslyšel. Nepřítel, který překročil hranici, jsem byl já. Rytíř Kato mě chytne a začaruje. Ještě víc jsem zalitoval, že jsem sem jezdil, a toužil jsem být zpátky u svého otce krále. Napadlo mě, jestli se i jemu stýská po mně a jestli má o mě strach. Kéž by byl teď u mě a pomohl mi. Kéž bych s ním mohl alespoň chviličku mluvit. Řekl bych mu: „Vím, že chceš, abych bojoval s rytířem Katem, ale buď tak hodný a nech mě odsud odejít. Pomoz mi získat zpátky Miramis, abychom se odsud dostali zpátky! Vždyť víš, že jsem nikdy neměl žádného koně a jak ho mám rád. Víš taky, že jsem nikdy neměl žádného tatínka. A jestli mě rytíř Kato chytí, už se k tobě nebudu moct vrátit. Pomoz mi odsud! Už tady nechci zůstat. Chci být u tebe. Chci i s Miramis zpátky domů na Ostrov zelených luk!“
Tohle se mi tam za balvanem honilo hlavou a vtom se mi zdálo, že slyším hlas svého otce krále. Zřejmě jsem si to jen namlouval, ale stejně mi připadalo, že ho slyším. Mio, můj Mio, říkal.
Nic víc. Ale já pochopil, že chce, abych se choval jako velký kluk a nebrečel tu jako malé dítě, i když mi vzali Miramis. Jsem přece rytíř. Už nejsem ten Mio, který si staví v růžové zahradě domečky, projíždí se přes kopečky na Ostrově zelených luk a píská si jen tak pro potěšení na píšťalku. Jsem rytíř, a dobrý rytíř, ne takový, jako je Kato. A rytíř se musí chovat jako velký a nesmí brečet.
Proto jsem taky nebrečel, i když jsem viděl, jak špehové táhnou Miramis k moři a pak na palubu veliké černé lodi. Nebrečel jsem, ani když Miramis ržála, jako by ji švihali bičem. N…
