V růžové zahradě
Já ale vlastně nevím, jak bych Benkovi své dobrodružství popsal, protože něco takového jako já nikdo nikdy neprožil. Ani nevím, jestli o tom dokážu vyprávět tak, aby tomu Benka porozuměl. Uvažoval jsem, jaká použiju v dopise slova, ale žádná vhodná slova asi neexistují. Možná bych mohl napsat: zažil jsem něco nadpřirozeného. Jenže ani pak by Benka nechápal, jaké to tady v Zemi v daleké dálce je. A musel bych mu poslat nejméně dvanáct takových lahví, kdybych mu měl vypovědět všechno o svém otci králi a o jeho růžové zahradě, o Jum-Jumovi, o krásné bílé Miramis a o zlém rytíři Katovi v Zemi na konci světa. Ne, nikdy by se mi nepodařilo vypovědět všechno, co se stalo.
Hned první den mě vzal můj otec král do své růžové zahrady. Bylo to večer a vítr šuměl ve stromech. Když jsme se blížili k zahradě, znovu jsem slyšel tu podivuhodnou hudbu, která zněla jako tisíc skleněných zvonečků, když cinkají všechny najednou. Sice slabounce, ale přece tak úchvatně, že se mi srdce rozbušilo, jakmile jsem je zaslechl.
„Slyšíš stříbrné topoly,“ řekl můj otec král. Držel mě za ruku. Teta Edla a strýc Sixtin mě nikdy nedrželi za ruku, nikdo mě vlastně nikdy předtím nedržel za ruku. Proto mi připadalo úplně nádherné takhle jít a držet se s tatínkem za ruku, i když jsem na to asi byl už trochu velký.
Růžovou zahradu obklopovala vysoká zeď. Můj otec král otevřel malou branku a vešli jsme dovnitř.
Kdysi dávno jsem jel s Benkou na jejich chatu ve Vaxholmu. Při západu slunce jsme tam seděli na skále a chytali jsme ryby. Obloha byla celá rudá a vodní hladina klidná. Přímo nad námi rostla spousta šípkových keřů, právě tou dobou obsypaných růžovými květy. A daleko na druhé straně zátoky hlasitě kukala kukačka. Pomyslel jsem si tehdy, že tohle je to nejkrásnější, co může na světě být. Ovšemže nemyslím kukačku, tu jsem ani neviděl, ale všechno ostatní bylo mnohem krásnější právě proto, že ta kukačka kukala. Nebyl jsem tak hloupý, abych o tom povídal Benkovi, ale celou dobu jsem si v duchu myslel, že tohle je určitě největší krása, jakou na světě můžu zažít.
Jenže tehdy jsem ještě neznal růžovou zahradu svého otce krále. Nevěděl jsem o jeho divukrásných růžích, které se vznášejí zahradou jako na hladině řeky, nebo o bílých liliích, které se pohupují ve vánku. Nevěděl jsem ani o topolech se stříbrnými listy, které rostou tak vysoko do nebe, že když přijde večer, na špičkách se jim rozhoří hvězdy. Ještě jsem nic netušil o bílých ptáčcích, kteří poletují po zahradě, a neslyšel jsem jejich písničky ani hudbu, kterou vydávají lístečky topolů. Nikdo nikdy neslyšel a neviděl nic tak krásného, jako jsem slyšel a viděl já v růžové zahradě svého otce krále. Tiše jsem stál a držel jsem ho za ruku. Chtěl jsem cítit, že je se mnou, poněvadž to byla taková nádhera, že člověk nedokázal dívat se na ni sám. A můj tatínek mě pohladil po tváři a řekl:
„Mio, líbí se ti moje růžová zahrada?“
Nedokázal jsem mu odpovědět, protože jsem měl takový podivný pocit, skoro jako by mi bylo smutno, ale přitom mi nebylo ani trochu smutno, spíš naopak.
Pomyslel jsem si, že bych měl svému otci králi povědět, ať si nemyslí, že je mi smutno. Ale než jsem stihl vůbec něco vyslovit, otec řekl:
„To je dobře, že se ti líbí, Mio. Jen ať se ti líbí pořád.“
Pak si šel promluvit se zahradníkem, který stál opodál a čekal na něj. A já běhal kolem a prohlížel si zahradu. Ze všeho jsem byl jako omámený a zdálo se mi, jako bych uvnitř šuměl. Moje nohy měly takovou radost, že nedokázaly klidně stát, a do rukou se mi náhle vlila síla. Kéž by tu byl Benka a já se s ním mohl poprat, samozřejmě jen z legrace. Ano, kéž by tu byl Benka, protože bych tu chtěl mít někoho, kdo je stejně starý jako já. Ale chudák Benka je teď asi u nás v parku, kde jako vždycky fičí vítr a prší, je tam šero a smutno. Teď už asi taky ví, že jsem se ztratil, a vrtá mu hlavou, kam jsem se poděl a jestli mě ještě někdy uvidí. Chudák Benka! Měli jsme se spolu vždycky tak dobře a mně se po něm naje…
