Začarovaní ptáci
Možná už opravdu nikdy neuvidím jabloňové květy ani zelené ševelící stromy a měkkou trávu, říkal jsem si. Protože teď se blížíme do země, kde žádné květy nekvetou a stromy ani tráva nerostou.
Jeli jsme nocí. Jeli jsme a jeli. Brzy jsme za sebou nechali les ozářený měsíčním světlem. Před námi se rozprostírala jen temnota. Měsíc pohasl, zem byla kamenitá a tvrdá, opodál se tyčily skalní stěny, ale čím dál těsněji se stahovaly kolem nás. Nakonec jsme jeli po úzké, tmavé stezce hluboko mezi vysokými černými skalami.
„Kdyby tu aspoň nebyla taková tma,“ řekl Jum-Jum. „Kdyby ty skály nebyly tak černé, kdybychom neměli takový strach a nebyli tak úplně sami.“
Cesta se klikatila a my měli pocit, že za každou zátočinou číhá tisíc nebezpečí. Miramis to určitě cítila také. Třásla se po celém těle a chtěla se vrátit. Ale já pevně držel uzdu a nutil jsem ji pokračovat. Stezka se ještě víc zúžila. Černá skaliska byla pořád vyšší a tma pořád hustší. Nakonec jsme dojeli ke skále, která vypadala jako brána. Úzká průrva mezi skalními stěnami. A za ní byla tma ještě černější, černější než všechny temnoty na světě.
„Tak tudy,“ zašeptal Jum-Jum, „se vchází do Země na konci světa.“
Miramis zděšeně zaržála. Postavila se na zadní a řehtala tak, že se to skoro nedalo vydržet. Byl to hrozný zvuk a zároveň zvuk jediný, protože tma za bránou byla úplně němá. Jako by tiše vyčkávala, až přejedeme hranici.
Věděl jsem, že do té tmy musím. Už jsem se ale tolik nebál. Teď, když jsem věděl, že o mém poslání, o tom, že musím projít tou temnou bránou, bylo rozhodnuto už dávno, před mnoha lety, jsem cítil větší odvahu. Ať to dopadne, jak chce, pomyslel jsem si, ať se třeba nevrátím, ale bát se už nebudu.
Pobídl jsem Miramis do tmy před sebou. Když pochopila, že nechci, aby se vrátila, bez váhání se úzkou bránou protáhla a vkročila do té tmy tmoucí. Jeli jsme nocí, kolem nás černo, a vůbec jsme netušili, kudy se ubíráme.
Ale byl se mnou Jum-Jum. Seděl mi přímo za zády, pevně se mě držel a já ho měl rád jako nikdy předtím. Nebyl jsem sám, přesně podle předpovědi jsem měl s sebou nejlepšího přítele.
Nevím, jak dlouho jsme jeli tmou. Možná to byla jen krátká chvíle, možná řada hodin. Nebo možná tisíc let – tak mi to skoro připadalo. Jako když má člověk nepříjemný sen, z něhož se probudí s výkřikem, a ještě dlouho potom cítí úzkost. Jenže tohle nebyl sen, ze kterého se člověk probudí. Jeli jsme a jeli. Nevěděli jsme kam. Nevěděli jsme jak daleko. Jenom jsme jeli černočernou tmou.
Nakonec se Miramis s trhnutím zastavila. Dorazili jsme totiž k moři. A moře, které jsme spatřili, bylo hroznější než zlý sen. Občas se mi zdává o širém, modrém moři, které se přede mnou rozprostírá do dáli. Ale nikdy jsem ve snu ani já, ani nikdo jiný neviděl moře tak temné, jaké jsme teď spatřili před sebou. Bylo to snad nejpustší a nejčernější moře na světě. Všude kolem se tyčila vysoká, černá, mrtvá skaliska. Nad temnou vodou kroužila hejna ptáků. Neviděli jsme je, jenom jsme je slyšeli. A v životě jsem neslyšel nic smutnějšího než jejich křik. Bylo mi jich strašně líto. Jako by volali o pomoc, jako by byli zoufalí a žalostně kvíleli.
Na vysoké skále daleko v moři, přímo naproti nám, stál veliký, tmavý hrad. Svítilo jediné okno. To okno připomínalo zlé oko, červené, strašidelné a hrozné, které zírá do noci a chce ublížit. „Hrad rytíře Kata,“ zašeptal Jum-Jum a Miramis se otřásla. Hrad rytíře Kata! Takže tam, na druhé straně bydlí můj nepřítel, kterého jsem přišel porazit. To zlé oko, zírající přes vodu, mě děsilo, i když jsem se předtím rozhodl, že už se nebudu bát. Děsilo mě, protože jak může někdo tak malý jako já přemoci někoho tak zlého a nebezpečného, jako je rytíř Kato? „Budeš potřebovat meč,“ řekl Jum-Jum.
Ještě než to dořekl, uslyšeli jsme docela blízko někoho naříkat.
„Ú, ú… ú,“ bědoval hlas. „Umírám hlady, ú…“
Bylo mi jasné, že jít blíž by mohlo být nebezpečné. Možná nás někdo chce vlákat do pasti. Ale řekl jsem si, že ať je …
