Železný dráp
Nad mořem ležely temné mraky a vzduch byl plný křiku zakletých ptáků. Vlny černě pěnily, jako by nám hrozily, že náš člun vrhnou proti útesům pod Katovým hradem a roztříští ho.
Kovář stál u svého okna a díval se, jak odvazuji maličkou loďku. Byla přivázaná ve stínu hory v malé zátoce, dokonale kryté hrozivými skalisky.
„Rytíř Kato toho ví hodně,“ řekl kovář, „ale neví, že moře se prokousalo až do mé hory. Neví o tajné zátoce a neví ani o člunu, který mám uvázaný u tajného přístaviště pod oknem.“
„Proč máš loďku, když na ní stejně nemůžeš jet?“ zeptal jsem se.
„Můžu,“ řekl kovář. „Prolezu oknem a táhnu řetěz, jak nejdál dosáhne. A můžu veslovat na tři délky loďky.“
Obrovská temná kovářova postava se rýsovala u okna přímo nad přístavištěm, přestože byla taková tma, že jsme ho skoro neviděli. Ale slyšeli jsme jeho smích. Smál se tak zvláštně, až to nahánělo strach. Jako by ani pořádně nevěděl, jak se člověk směje.
„Rytíř Kato toho ví hodně,“ hřímal, „ale jednu věc ještě neví. Neví, jaký náklad dnes v noci převáží přes moře můj člun!“
„A pak je tu ještě jedna věc, kterou nevíš zase ty,“ řekl jsem. „Nevíš, jestli ještě někdy svou loďku uvidíš. Možná se dnes v noci potopí a vlny ji budou houpat jako kolébku na dně Mrtvého moře a v ní budeme spát já s Jum-Jumem. Co řekneš pak?“
Kovář zhluboka vzdychl.
„Popřeju ti, abys spal sladce, princi Mio. Řeknu, abys spal sladce v kolébce, kterou houpají vlny!“
Začal jsem veslovat a kovář nám úplně zmizel z očí. Ale něco za námi volal do tmy. Přesně ve chvíli, kdy jsme projížděli úzkým průlivem mezi utajeným zálivem a volným mořem, jsem slyšel, jak za námi šeptem volá:
„Dávej pozor, princi Mio, jakmile uvidíš železný dráp, měj se na pozoru. Jestli nevytasíš meč dost rychle, bude princ Mio navěky ztracen!“
Mio navěky ztracen… Mio navěky ztracen… šeptala zádumčivě skaliska kolem nás. Ale dál jsem o tom už nestačil uvažovat, protože vlny otevřeného moře se na náš člun okamžitě zběsile vrhly a odhodily ho daleko od kovářovy hory.
Hnaly nás po rozbouřené hladině. Za chvíli už jsme byli daleko od pevniny a zase jsme se cítili malí a ztracení.
„Kdyby aspoň ta loďka nebyla tak křehká,“ postěžoval si Jum-Jum. „Kdyby to moře nebylo tak hluboké a vlny tak divoké, kdybychom neměli takový strach a nebyli tak úplně sami!“
Vlny Mrtvého moře byly totiž strašně divoké! Nikdy jsem neviděl bouřlivější. Valily se přes nás, bušily do boků loďky a vrhaly nás proti dalším rozzuřeným vlnám. Nemělo ani smysl veslovat. Drželi jsme vesla ze všech sil, ale v jednu chvíli se přiblížila obrovská syčivá vlna a jedno nám vyrvala, pak přišla jiná zpěněná vlna a zlomila druhé. A pak se přihnala spousta dalších syčivých a zpěněných vln, které zvedaly naši nepatrnou lodičku i s námi až k nebi.
„Vesla jsou pryč,“ řekl Jum-Jum, „a brzy nebudeme mít ani loďku, protože vlny ji mrští proti skále pod Katovým hradem a rozbijí ji na padrť. Ale pak už stejně žádnou loďku nebudeme potřebovat.“
Zakletí ptáci se slétali ze všech stran. Kroužili kolem nás, křičeli a naříkali. Přilétali až těsně k nám. V šeru jsem viděl jejich lesklá, smutná očka.
„Ty jsi Nonnův bratr?“ zeptal jsem se jednoho. „A ty jsi Jiříkova sestra?“ zeptal jsem se jiného. Ale jenom se na mě dívali svýma lesklýma, zasmušilýma ptačíma očima a zoufale křičeli.
Neměli jsme sice vesla a loď se nedala řídit, ale přesto jsme se hnali přímo k hradu rytíře Kata. Právě tam nás vlny potřebovaly zahnat, protože přesně tam nás chtěly rozbít o skaliska. Vlny si usmyslely, že umřeme přímo u nohou rytíře Kata.
Útesy se blížily, přibližoval se i černý hrad se zlým, svítícím okem, pluli jsme stále rychleji a vlny se zvedaly do stále větší výše.
„Ted,“ řekl Jum-Jum, „teď… Mio, je s námi konec!“
Ale pak se stalo něco podivuhodného. Když už jsme si mysleli, že je s námi opravdu konec, vlny se jako zázrakem utišily. Úplně se uklidnily, opatrně nesly naši loďku kolem nebezpečných útesů a pomalu ji dohoupaly k černé, strašidelné skále, na níž …
