19. DELTA
Po snídani nechal tajemník Eumenés své panoše odejít. Přehodil si přes ramena nachový plášť, rozhrnul těžkou koženou chlopeň u vchodu a vyšel ze stanu.
Mraky odtáhly, odkryly bledé, světlemodré nebe, vyrudlé jako vyšisovaná barva a ranní slunce začalo pálit. Alespoň konečně na nějakou chvíli přestalo pršet. Když se však Eumenés zadíval na západ, k moři, spatřil, že tam již kypí a vřou další černá mračna, a věděl, že se blíží další bouře. I domorodci, kteří se shlukli kolem vojenského ležení a prodávali talismany, nejrůznější cetky i těla svých dětí, tvrdili, že podobné počasí nikdy nezažili.
Eumenés se vydal k Héfaistiónovu stanu. Šlo se mu ztěžka. Půda se proměnila v mazlavé žluté bláto, které rozmělňovaly nohy mužů i zvířat a které se Eumenovi lepilo na jezdecké boty.
Všude kolem něj stoupal k sinalé obloze dým z tisícovky ohňů. Muži vycházeli ze stanů a potěžkávali výstroj a výzbroj, obojí ztěžklé bahnem. Někteří si holili strniště: rozkaz být hladce oholen byl jedním z prvních nařízení, které král vydal poté, co převzal armádu po zavražděném otci, a to údajně proto, aby je při boji muže proti muži nemohl nepřítel snadno chytit za vousy. Makedonci na tento rozmarný řecký vrtoch jako obvykle žehrali a zrovna tak nadávali, na jaké prachmizerné, nehostinné místo je král zavedl.
Vojáci měli odjakživa ve zvyku reptat. Ovšem když sem do delty Indu dorazila flotila z králova tábora poprvé, i samotného Eumena vyděsil žár, zápach a mračna hmyzu, která kroužila nad mokřinatou půdou. Ovšem Eumenés se mohl pyšnit ukázněným smýšlením: moudrý člověk se totiž věnuje své práci bez ohledu na počasí. Vždyť i na božské krále přece prší, pomyslel si v duchu.
Héfaistiónův stan byl náležitě honosný, mnohem honosnější než Eumenův, což bylo znamení přízně, kterou král svému nejbližšímu společníkovi projevoval. Obytnou část obklopovalo několik předsíní a předpokojů a hlídal ji oddíl Štítonošů, jakési elity mezi armádní pěchotou - údajně nejlepších pěšáků na světě.
Když se Eumenés přiblížil ke stanu, zastavila ho hlídka. Strážný byl pochopitelně Makedonec. Dozajista Eumena znal, ale přesto zatarasil tajemníkovi cestu a pozvedl ostrý meč. Eumenés neustoupil ani o píď, v očích měl neochvějný pohled a voják mu nakonec přeci jen uhnul.
Nepřátelství makedonského válečníka vůči řeckému správci bylo stejně nevyhnutelné jako počasí - byť se zakládalo na nevědomosti, neboť jak by se asi podle těchto polodivochů podařilo obrovskému vojenskému soukolí zajistit, aby byli všichni naživu, měli co jíst a podléhali řádu a kázni, nebýt pečlivé práce úřadu tajemníka? Eumenés vstoupil do stanu, aniž se ohlédl.
V předsíni panoval nepořádek. Komorníci a panoši uklízeli stoly, sbírali úlomky rozbitého nádobí a kusy roztrhaných šatů a vytírali rozlité víno a rovněž cosi, co připomínalo zvratky zbarvené krví. Minulou noc Héfaistión očividně znovu pořádal hody pro své vojevůdce a další "hosty".
Héfaistiónův dveřník byl pomenší, obtloustlý, úzkostlivý mužík s prazvláštní světle rusou kšticí. Nejprve nechal Eumena v předsíni čekat přesně tak dlouho, jak bylo třeba, aby sám získal na důležitosti, a teprve pak se mu uklonil a pokynul mu, aby vstoupil do Héfaistiónových soukromých komnat.
Héfaistión ležel na divanu nedbale zahalený prostěradlem a dosud oblečený v noční košili. Byl středobodem shonu v místnosti: komorníci mu předkládali šaty, přinášeli jídlo a zástup panošů dovnitř nosil džbány s vodou. Sám Héfaistión se opíral o loket a malátně si bral sousta z mísy s masem.
Pod prostěradlem se cosi pohnulo. Vysoukal se z něj jakýsi hoch s víčky těžkými z nevyspání, pak se posadil a tvářil se překvapeně. Héfaistión se na něj usmál. Přitiskl si na ústa prsty, pak se jimi dotkl chlapcových rtů a nakonec ho pohladil po rameni. "Nuže běž." Mládenec vylezl z postele dočista nahý. Jeden z komorníků ho zahalil pláštěm a odvedl jej z komnaty.
Eumenés čekal u vchodu a snažil se nedat najevo, jak tímto vším opovrhuje. Žil a pracoval s těmito Makedonci už dos…
