41. OPRAVDOVÝ PŘÍTEL
Nicole vůbec netušila, co ji může potkat. Přesto to nebyl strach, co pociťovala při pohledu na velikou díru v zemi, spíš zvědavost. Uvědomila si, že během doby, kdy bude v podzemí, se může minout se záchrannou výpravou. Ale nakonec sama sebe přesvědčila, že by se pro ni jistě vrátili.
Pravoúhlý poklop byl doopravdy obrovský. Mohl být deset metrů dlouhý a šest široký. Jakmile pták vycítil, že ho Nicole následuje, vlétl do díry a usadil se blízko vchodu. Nicole si u kraje otvoru klekla na kolena a zahleděla se do hlubin. Nedaleko zahlédla pár světýlek, ale ještě mnohem víc jich poblikávalo hluboko dole. Jen těžko odhadovala, kam až chodba vede, ale docela jistě byla delší jak dvacet metrů. Dostat se dolů nebyla zrovna snadná záležitost zejména pro toho, kdo neuměl létat. Svislá chodba nebyla nic jiného než obrovská jáma lemovaná po stranách něčím, co připomínalo jakési římsy. Římsy byly všechny stejné, asi pět metrů dlouhé a metr široké. Od sebe byly vzdáleny dva metry, takže při jejich slézání musela být Nicole velmi opatrná.
Zmíněná vertikální chodba byla částečně ozářena světlem, které do ní dopadalo z náměstí a také z lamp, visících u každého čtvrtého schodu. Jejich světlo, malý plápolající plamínek, bylo chráněno průhledným krytem, který napohled působil, jako by byl z jemného papíru. Pod plamínkem se nacházela nádobka s roztokem, o kterém se Nicole domyslela, že to musí být palivo.
Nicolin sametový průvodce ji mlčky pozoroval a čekal na ni vždy o tři schody dál. Nicole měla takový pocit, že kdyby snad uklouzla, pták by ji v pádu zachytil a zachránil. Ale tuto hypotézu se bála ověřit v praxi. Cestou horečně přemýšlela a nakonec usoudila, že ta létající stvoření nemohou být bioti. Musel to být tedy nějaký cizí živočišný druh. Ale pravděpodobně to nebudou ani Rámané, dohadovala se dál Nicole. Jejich stupeň vývoje je v porovnání s kosmickou lodí v krajním nepoměru.
Nicole při té příležitosti napadlo jiné přirovnání z historie lidstva. Španělští dobyvatelé, kteří v Mexiku narazili na Maye, také usuzovali, že je nemožné, aby tak nevzdělaní a nevědoucí lidé byli schopni zbudovat tak působivá pohřebiště. Mohl by to být obdobný případ i zde? ptala se Nicole sama sebe. Je i dost dobře možné, že tito podivní ptáci přežili jako jediní z živočišného druhu, který tuto loď zbudoval?
V hloubce dvaceti metrů zaslechla Nicole zvuk podobný tekoucí vodě. Jakmile sestoupila na další římsu, zvuk ještě zesílil. Vycházel z tunelu, který byl kolmý na její sestupovou Šachtu a rovnoběžný s povrchem.
Letecký průvodce byl, jak se už stalo jeho zvykem, tři schody pod ní. Nicole ukázala na nově objevenou chodbu. Pták vzlétl, přiblížil se k ní a kroužil nad dalšími schody pod Nicole. Dával jí tak zcela jasně najevo, že má sestupovat dál dolů.
Nicole se ale tak snadno vzdávat nemínila. Vzala do ruky láhev na vodu a naznačila, že chce pít. Pro názornost ještě pokývala směrem do tmavého tunelu. Vznášející se tvor nejprve trochu zaváhal a nakonec vyletěl chodbou ven. Po čtyřiceti vteřinách však Nicole zaznamenala blížící se světýlko. Pták se vracel a v pařátech svíral obrovskou hořící pochodeň.
Nicole ho tedy následovala. Po patnácti metrech přišli do místnosti, kde z jakéhosi kohoutku ve stěně tekla do zásobní cisterny voda. Nicole si látkovým spektrometrem zjistila, že se jedná o dokonale čistou vadu bez jakýchkoli příměsí. Ztratila proto všechny zábrany, nabrala si vodu do dlaní a hltavě pila. Chutnala výtečně!
Jakmile se Nicole napila, pokračovala dál vodorovnou chodbou. Její průvodce však začal létat dokola jako šílený, neustále cosi štěbetal, až tím Nicole donutil změnit směr a vrátit se k hlavní svislé chodbě. Dala se do dalšího sestupování, ale vzápětí si uvědomila, že se v chodbě znatelně zešeřilo. Podívala se proto směrem nahoru. Otvor ústící na newyorské náměstí byl uzavřený. Hrozně ráda bych věřila, že tu nejsem uvězněna navždycky, doufala.
Po dalších dvaceti metrech narazili opět na jednu vodorovnou chodbu…
