47. VŠUDYPŘÍTOMNÁ MATICE
„Nikdy, vážně nikdy v životě,“ svěřila se Nicole Richardovi, „jsem neviděla něco takového, co by mě tak vyděsilo.“ Oba kosmonauté seděli opřeni zády o jeden z mrakodrapů západního náměstí. Stále ještě zhluboka dýchali, vyčerpáni dlouhým během.
„Zrovna jsem odpočívala,“ pokračovala dál. „Slyšela jsem tě běžet za mnou – nic víc. Rozhodla jsem se tedy, že na tebe počkám v muzeu. To mi ale ještě pořád nedošlo, že jsme v jiné chodbě.“
„Bylo to evidentní, protože se dveře nacházely na opačné straně. Ale v tom okamžiku jsem nedokázala uvažovat logicky. Když jsem vešla do místnosti, rozsvítila se automaticky světla. A ono se to nacházelo necelé tři metry přede mnou. Srdce mi zkamenělo hrůzou…“
Richardovi už bylo jasné, proč se mu Nicole vřítila do náruče a vzlykala přitom tak, že nějakou dobu nedokázala vůbec promluvit.
„To Takagiši… tam byl… ve výklenku jako nějaké vycpané zvíře,“ vypravila ze sebe mezi vzlyky. Jakmile se trochu vzpamatovala, vydali se oba společně chodbou dál. I Richarda šokoval pohled na Newtonova kosmonauta Šigeru Takagišiho ve výklenku napravo od vchodu. Byl oblečen do letecké kombinézy a vypadal přesně tak, jak ho naposled viděl v Beta táboře. Kupodivu se usmíval a i ruce měl v přirozené poloze.
„Co to má k čertu znamenat?“ vyhrkl Richard, zmítán zvědavostí i strachem. Nicole se raději dívala jinam. Takagiši vypadal až moc živě, než aby tomu mohla uvěřit.
V místnosti se zdrželi slabou minutu. Nepřátelská zrůda předvedla své preparátorské umění i na létajícím tvorovi se zlomeným křídlem, který visel ze stropu hned u Takagišiho. Richardův a Nicolin stan, který se jim ztratil předešlého dne, byl rozložen na zemi pod Takagišim. Šestiúhlá deska s vědeckými přístroji ležela kousek od Takagišiho chodidla. Nedaleko od ní se nacházela skořepina biota-buldozera. Vycpaniny ostatních biotů byly roztroušeny po celé místnosti.
Richard začal studovat roztodivnou sbírku biotů, když v chodbě za zády zaregistroval známý škrábavý zvuk. Dlouho se nerozmýšleli. Rozběhli se naplno k rampám. Zarazili se pouze na chvíli u vody, aby doplnili její zásoby.
„Doktor Takagiši byl takový jemný, inteligentní člověk,“ svěřovala se Nicole Richardovi, „který byl posedlý svou prací. Před startem jsem ho navštívila v Japonsku a tam se mi vyznal z toho, že jediným jeho životní cílem bylo prozkoumat druhou rámanskou loď.“
„Stejně je to hrůza, jakou příšernou smrtí zemřel,“ chmuřil se Richard. „Hádal bych, že ho sem zatáhl ten šustivý had nebo jeden z jeho kámošů. Určitě se s ním předem moc dlouho nevybavovali.“
„Víš, já si stejně nemyslím, že by ho zabili,“ uvažovala Nicole. „Snad jsem dětinsky naivní, ale podle výrazu jeho tváře to na mě tak nepůsobí.“
„Myslíš, že ho třeba vyděsili k smrti?“ opáčil Richard sarkasticky.
„Ano,“ přisvědčila Nicole rozhodně. „Je to alespoň jedna z možností.“
Následujících pět minut pak Richardovi objasnila zdravotní stav Takagišiho srdce.
„Musím se ti přiznat, Nicole, že jsem se v tobě zmýlil,“ připustil Richard, jakmile skončila s výkladem. „A to dost podstatně. Vždycky jsem tě považoval za železnou chladnou dámu, která se umí řídit pouze příkazy. Nikdy by mě nenapadlo, že bys mohla postupovat podle vlastní vůle. O nějakém projevu soucitu z tvé strany ani nemluvě.“
„Při mém povolání to ale nemusí být vždycky výhoda. Kdybych pedantsky trvala na dodržování směrnic, byl by teď Takagiši pravděpodobně živ u své rodiny v Kjóto.“
„Ale docela jistě by se cítil okraden o jedinečný životní zážitek… To mě ale přivedlo na jinou myšlenku, má milá doktorko. Vážně si myslíš, že zatímco my tady sedíme, tak se nás snaží ostatní zachránit? Pravděpodobně je nám tu souzeno zemřít, aniž bychom kdy spatřili jinou lidskou tvář. Jak je ti při takovémhle pomyšlení?“ Nicole se zahleděla Richardovi do očí. Překvapil ji vážný tón jeho hlasu. Bez většího úspěchu se snažila číst v jeho tváři. „Strach nemám, jestli se ptáš na tohle,“ odpověděla opatrně. „Jako lékařka jsem se se smrtí setkala mnohokrá…
