29. HONIČKA
Helikoptéra se zavěšeným terénním vozem se velmi opatrně blížila k zemi. „Kolik ještě zbývá?“ zavolal Janos do komunikátoru.
„Asi deset metrů,“ odpověděl mu zezdola Richard Wakefield, který v tu chvíli stál nějakých sto metrů jižně od Válcového moře. Nad ním se vznášel teréňák na dvou dlouhých lanech. „Opatrně ho posaď na zem. Je v něm dost citlivých přístrojů.“
Hiro Jamanaka vedl vrtulník s nejvyšší opatrností, zatímco Janos povoloval elektronickým ovládáním nosná lana centimetr po centimetru. „Kontakt,“ zahulákal Wakefield z plných plic. „Zadní kola na zemi. Musíte se ještě spustit o další metr, aby byla dole i přední.“
Francesca Sabatiniová si samozřejmě ten vzácný historický okamžik, kdy se vozidlo dotkne Jižní polokoule, nemohla nechat ujít. Vše pilně natáčela. Padesát metrů od mořského útesu směrem do vnitrozemí se u přístřešku velitele ostatní kosmonauti chystali k honu na biota. Irina Turgeněvová překontrolovala funkčnost nástrahové kabelové smyčky instalované na druhé helikoptéře. David Brown se pár metrů od přístřešku dohadoval rádiem s admirálem Heilmannem z Beta tábora. Oba muži dohadovali poslední podrobnosti odchytu biota. Wilson, Takagiši a des Jardinsová zatím sledovali závěr přistávacího manévru helikoptéry s terénním vozem. „Teď už si konečně můžeme být jisti, kdo je skutečným šéfem výpravy,“ podotkl Reggie Wilson směrem ke svým dvěma kolegům a rukou přitom ukázal na Browna. „Tahle zpropadená honička mi připadá jako vojenský cvičení, kterýmu velí sám náš starší vědátor, zatímco jeho společníkovi dovolili jenom zdvíhat telefony.“ Znechuceně si odplivl. „Bože můj, jestlipak jsme sem natahali dostatek výbavy? Dvě helikoptéry, teréňák, tři různé klece – a to se raději nezmiňuju o těch velkejch bednách plnejch různejch elektrickejch a mechanickejch krámů. Ty ubohý krabíci jsou už teď vodkecaný.“
Doktor Takagiši si nasadil laserové brýle. Hledaný cíl nalezl velmi rychle. Půl kilometru na jih se bioti-krabi opět přibližovali k útesu. Nic se v jejich činnosti nezměnilo. „Tuhle celou výbavu potřebujeme pro jistotu,“ řekl tiše Takagiši. „Nikdo z nás totiž netuší, co všechno se může přihodit.“
„Doufám jenom, že teď zhasnou světla,“ smál se Wilson.
„I na takovou eventualitu jsme mysleli,“ poznamenal David Brown, který právě ke skupině tří kosmonautů přicházel. „Kraby bychom postříkali světélkující barvou a navíc máme v zásobě celý sklad světlic. Zatímco vám se zdála poslední schůze zdlouhavá, tak my jsme probírali všechny nepředvídatelné události, které by mohly nastat.“ Zadíval se sveřepě na svého krajana. „Pamatuješ si, Wilsone, jak jsi se pokusil…“
„Pozor! Pozor!“ přerušil jejich debatu hlas Otto Heilmanna. „Nejčerstvější zpráva. Právě jsem se přes O’Toolea dozvěděl, že INN nás bude živě přenášet za rovných dvacet minut.“
„Dobrá práce,“ odpověděl Brown. „Do té doby bychom se tedy měli připravit. Už jsem zahlédl Wakefielda, jak ujíždí s teréňákem.“ Podíval se na hodinky. „Za několik vteřin se nám krabové obrátí. A co ty, Otto, ještě jsi proti tomu, abychom odchytili vedoucího biota?“
„Ano, Davide, jsem proti tomu. Považuji to za zbytečné riskování. Nic nenasvědčuje tomu, že by právě ten musel být nejschopnější. Tak proč pokoušet osud? Jakýkoli biot, kterého se nám podaří dovézt na Zem alespoň v uspokojivém stavu, bude hotovým pokladem. O tom vedoucím bych uvažoval, až kdybychom měli jednoho normálního doma.“
„To jsem tedy přehlasován. Doktor Takagiši a Tabori sdílí také tvůj názor. Stejně jako generál O’Toole. Budeme tedy postupovat podle plánu B. Cílový biot pro nás bude ten s číslem čtyři, tedy poslední napravo, přiblížíme-li se zezadu.“
Terénní vozidlo s Wakefieldem a Sabatiniovou přifrčelo před jejich příbytky téměř současně s helikoptérou. „Hodně štěstí, přátelé,“ přál jim doktor Brown, sotva Tabori s Jamanakou seskočili z kabiny na zem. „Trošku si odpočiň, Janosi. Ale za pět minut ať jsi připraven s Turgeněvovou a technikou vzlétnout.“
„V pořádku,“ řekl Brown a otočil se k ostatní…
