JEDENÁCTÁ KAPITOLA
Jantarově žluté světlo se rozsvítilo. Gibson se naposledy napil vody, pročistil si hrdlo a ujistil se, že má papíry správně seřazené. Vysílal už mnohokrát, ale vždy měl zpočátku sevřené hrdlo. Programová ředitelka na něj z režijní místnosti zdvihla palec; jantarová najednou přešla do červené.
„Haló, Země. Tady je Martin Gibson z Port Lowellu na Marsu. Dnes je pro nás velký den. Ráno byla nafouknuta další kopule, čímž se rozloha města zvětšila téměř o polovinu. Nevím, zdali vám dokážu zprostředkovat nějakou představu o tom, jaký triumf to znamená, jaký pocit vítězství nám to dává v našem boji s Marsem. Nicméně se o to pokusím.
Jak všichni víte, atmosféra na Marsu je nedýchatelná, je příliš řídká a neobsahuje prakticky žádný kyslík. Port Lowell, naše největší město, se rozkládá pod šesti kopulemi z průhledného plastu, které uvnitř udržují správný tlak vzduchu – můžeme tedy pohodlně dýchat, i když vzduch není zdaleka tak hustý jako váš.
Sedmá kopule se stavěla rok a je dvakrát tak velká než největší z těch starých. Popíšu vám, jak vypadala včera, když jsem byl uvnitř, předtím, než ji začali nafukovat.
Představte si kruhový prostor o průměru půl kilometru, ohraničený silnou stěnou ze skleněných cihel, dvakrát vyšší než člověk. Touto stěnou vedou průchody do ostatních kopulí a východy do zářivě zelené marťanské krajiny kolem. Průchody tvoří jednoduché kovové trubky s velkými dveřmi, které se automaticky uzavřou, pokud z některé kupole uniká vzduch. Na Marsu není ve zvyku sázet všechno na jednu kartu!
Když jsem do kopule číslo sedm včera vstoupil, byl celý tento kruhový prostor pokryt průhlednou fólií, uchycenou do venkovní stěny. Fólie zplihle ležela na zemi v obrovských záhybech, kterými jsme se museli prodírat. Pokud si dokážete představit, jak to asi vypadá ve vypuštěném balonu, přesně pochopíte, jak mi bylo. Plášť kopule tvoří velmi odolný, skoro dokonale průhledný a poměrně pružný plast, něco jako tlustý celofán.
Samozřejmě jsem musel mít dýchací masku, protože jsme sice byli odděleni od okolního prostoru, ale v kopuli ještě nebyl prakticky žádný vzduch. Technici ho pumpovali dovnitř, jak nejrychleji to bylo možné, a bylo vidět, jak se velké plastikové záhyby s rostoucím tlakem pomalu roztahují.
To se dělo celou noc. Hned ráno jsem se do nové kopule vydal znovu. Tam jsem zjistil, že fólie už je nafouknuta do velké bubliny uprostřed, ale její okraje že stále ještě leží na zemi. Tato obrovská bublina se chovala jako nějaká živoucí bytost, která se snaží otočit, a přitom celý čas roste.
Asi v polovině dopoledne se plášť na všech místech oddělil od země a kopule začala získávat konečnou podobu. Pumpování dočasně ustalo, aby se mohlo vyzkoušet, zda nedochází k únikům. Potom vše pokračovalo až do poledne. V tu dobu už pomáhalo i slunce, pod jehož paprsky se vzduch zahříval a roztahoval.
První fáze nafukování skončila před třemi hodinami. Sundali jsme si masky a vydali radostný výkřik. Vzduch ještě neměl potřebnou hustotu, ale dal se už dýchat a technici mohli pracovat bez masek. Několik následujících dní stráví kontrolou hodnot napětí na obrovském plášti a hledáním netěsností. Nějaké se určitě najdou, ale pokud vzduchové ztráty nepřekročí jistou hranici, nic se neděje.
Takže teď máme pocit, že jsme zase o něco posunuli naše hranice na Marsu. Zanedlouho začnou pod kopulí číslo sedm vyrůstat nové stavby, také se dělají plány na malý park, a dokonce na jezírko, které bude jediné na celém Marsu, protože voda ve volné formě se na Marsu už věky nevyskytuje.
Tohle je samozřejmě jen začátek a jednoho dne nám to bude připadat jako velmi drobný úspěch. Znamená to však velký pokrok v našem boji, dobytí dalšího kousku nepřátelského území. Navíc to znamená životní prostor pro dalších tisíc lidí. Na slyšenou, Země. Dobrou noc.“
Červené světýlko pohaslo. Gibson zůstal chvilku sedět s pohledem upřeným do mikrofonu. Uvažoval o tom, že přibližně v tuto chvíli k Zemi dorazila jeho první slova, přestože putovala …
