Mez pevnosti
„Mez pevnosti“ jsem napsal v létě roku 1948, a přestože její záměrně zdrženlivé zpracování nebylo ani vzrušující, ani podivuhodné, objevila se ve Vzrušujících podivuhodných příbězích (Thrilling Wonder Stories) v prosinci 1949. (Redaktor, aby ospravedlnil svou existenci, změnil její titul na nijak lákavé a o malé obrazotvornosti svědčící „Třicet vteřin – třicet dní.“ A aby to bylo všechno ještě zamotanější, později ji otiskl znova v To nejlepší z Děsivých příběhů (The Best From Startling Stories)
Povídka přiměla jednoho přátelského kritika poznamenat, že zjevně aspiruji na to stát se „Kiplingem vesmírných cest“ – vznešená, ale (aspoň v roce 1948) – trochu předčasná ambice. A když tak procházím své záznamy, VZRUŠILO mě a VYDĚSILO, když jsem zjistil, že ta povídka byla v roce 1955 prodána CBS. Moc bych se PODIVIL, kdyby ji byli někdy použili…
Grant doplňoval letové záznamy Hvězdné královny, když slyšel, jak se za ním dveře kabiny otevřely. Neobtěžoval se ohlédnout – nebylo to nutné, protože na lodi byl kromě něj už jen jeden člověk. Ale když se nic nestalo a když McNeil ani nepromluvil, ani nevešel, vzbudilo dlouhé ticho nakonec přece jen Grantovu zvědavost a on se otočil i se židlí.
McNeil prostě jen stál ve dveřích a vypadal, jako kdyby viděl ducha. To otřepané přirovnání okamžitě blesklo Grantovi myslí. Chvilku nevěděl, jak blízko pravdě tentokrát bylo. V jistém smyslu McNeil opravdu spatřil ducha – toho nejděsivějšího ze všech duchů – svého vlastního.
„Co se děje?“ zeptal se Grant nazlobeně. „Je ti zle nebo co?“
Palubní inženýr zavrtěl hlavou. Grant si všiml drobných krůpějí potu, které se mu odlepily z čela a po dokonale přímých drahách se třpytivě rozlétly po místnosti. Svaly na krku se mu pohybovaly, ale nevydal žádný zvuk. Vypadalo to, jako by se měl každou chvilku rozplakat.
„Je s námi konec,“ zašeptal konečně. „Kyslíková rezerva je pryč.“
Pak se opravdu rozplakal. Vypadal jako nafukovací panenka, která se pomalu hroutí sama do sebe. Nemohl padnout, protože v lodi nebyla žádná přitažlivost, takže se prostě jen poskládal ve vzduchu.
Grant neřekl nic. Naprosto podvědomě zadusil doutnající cigaretu v popelníku a zuřivě ji mačkal, až uhasla i poslední jiskřička. Už teď se mu zdálo, že vzduch kolem něj houstne, jak mu nejstarší děs vesmírných cest svíral hrdlo.
Pomalu odepnul elastické pásy, které mu, když seděl, poskytovaly aspoň určitou iluzi tíže, a automatickými pohyby se odrazil ke dveřím. McNeil se nepokusil ho následovat. I když se vezme v úvahu ten šok, který prožil, měl Grant pocit, že se McNeil chová hrozně. Zlobně inženýra šťouchl, když ho míjel, a řekl mu, ať se sebere.
Nákladový prostor byla veliká polokulovitá místnost s tlustým sloupem uprostřed, jímž vedly ovladače a kabely do druhé části lodi, která byla asi sto metrů odtud – celá loď vypadala jako činka. Místnost byla nacpaná bednami a krabicemi srovnanými v surrealistickém třírozměrném útvaru, který skoro nebral v úvahu gravitaci.
Ale i kdyby byl všechen náklad najednou zmizel, nebyl by si toho Grant ani všiml. Měl oči jen pro velikou kyslíkovou nádrž, vyšší než on sám, která byla připoutaná na zdi vedle vnitřních dveří přetlakové komory.
Vypadala přesně tak, jak ji naposled viděl, leskla se hliníkovou barvou a její kovové boky si stále ještě zachovaly ten lehce chladný dotek, který jediný napovídal, co obsahuje. Nebylo vidět žádný náznak, že by se něco stalo, kromě jednoho malého detailu. Ručička na ukazateli množství náplně ležela tiše na nule.
Grant zíral na ten němý symbol asi tak, jak v historickém Londýně mohl člověk, který se v době moru vrátil večer domů, zírat na hrubý kříž, čerstvě nakreslený na vratech jeho domu. Pak několikrát uhodil do skla v marné naději, že se ukazatel zasekl – i když ve skutečnosti ani na okamžik nepochyboval, že to, co ručička ukazuje, je pravda. Dostatečně špatná zpráva jaksi sama v sobě nese záruku své pravdivosti. Jen dobré zprávy potřebují potvrzení.
Když se Grant vrátil do pilotní…
