Hlídka
Kromě „Hvězdy“ a „Devíti miliard Božích jmen“ je „Hlídka“ asi nejznámější z mých povídek – i když ne sama kvůli sobě, ale jako semínko, ze kterého dvacet let poté, co jsem ji v roce 1948 napsal, vyrostla 2001: Vesmírná odyssea. Docela by mě zajímalo, jestli jsem si toho roku vůbec všiml Vánoc: Opus 62 je datován 23. – 26. prosince…
Na rozdíl od většiny mých povídek měla tahle konkrétní cíl – a naprosto ho minula. BBC právě vypsalo povídkovou soutěž; poslal jsem tam „Hlídku“ ještě horkou ze stroje a o měsíc později jsem ji dostal zpátky.
Kdovíproč jsem v takových soutěžích nikdy neměl štěstí. O pár let později jsem napsal „Hvězdu“ výslovně pro soutěž londýnského Observeru na téma „Rok 2500“. Ani ona neuspěla – i když porotci byli dost vnímaví, takže udělili cenu jistému Brianu Aldissovi.
Soustavně mě rozčiluje, když se „Hlídka“ nedbale označuje jako „povídka, na které je založena Vesmírná odyssea“; má s tím filmem asi tolik společného jako semínko s dospělým dubem, který z něj vyroste. (A vlastně ještě podstatně méně, protože do filmu byly začleněny i nápady Z několika jiných mých povídek.) Dokonce i ty prvky, které jsme se Stanley Kubrickem opravdu použili, jsme podstatně změnili. Tak třeba z „blýskavé, zhruba pyramidovité konstrukce… zasazené ve skále jako obrovský drahokam s mnoha fasetami“ se po několika úpravách stal ten slavný černý monolit. A místo děje jsme z Mare Crisium přesunuli do nejnápadnějšího ze všech měsíčních kráterů, do Tychona – který se za úplňku dá vidět ze Země i pouhým okem.
Nějakou dobu po tom, co „Hlídka“ vyšla, se mě někdo zeptal, jestli jsem četl povídku „Červený“ (1918) od Jacka Londona. Protože jsem o ní nikdy neslyšel, honem jsem si ji přečetl, a ta o třicet let starší povídka o „Hvězdném“, obrovské kouli, ležící celé věky v džunglích Guadalcanalu, na mě udělala hluboký dojem. Zajímalo by mě, jestli to bylo první zpracování tématu, které se najednou stalo aktuálním, když se teď hlavní těma debat SETI přesunula od „Kde jsou všichni?“ k ještě záhadnější otázce „Kde jsou jejich výtvory?“
Až příště uvidíte vysoko na jihu úplněk, podívejte se pozorně k pravému okraji kotouče a jeďte pohledem vzhůru podle jeho křivky. Asi tak v místech, kde je na hodinovém ciferníku dvojka, zahlédnete malý, tmavý ovál: Každý, kdo má zdravé oči, ho docela snadno najde. Je to obrovská ohraničená pláň, jedna z nejkrásnějších na Měsíci, známá jako Mare Crisium – Moře krizí. Měří téměř pět set kilometrů v průměru, skoro kolem dokola ji obklopují ohromné hory a nebyla prozkoumána do chvíle, kdy jsme na ni koncem léta 1996 vkročili.
Naše expedice byla velká. Měli jsme dvě těžké nákladní lodi, které nám přepravily zásoby a přístroje z hlavní měsíční základny v Mare Serenitas, vzdálené asi sedm set kilometrů. Kromě toho jsme měli tři malé rakety, určené k dopravě na kratší vzdálenosti v oblastech, kam se naše povrchová vozidla nemohla dostat. Naštěstí většina Mare Crisium je plochá. Nejsou tam žádné ty hluboké rozsedliny, které jsou jinde tak běžné a tak nebezpečné, a jen málo kráterů a hor jakékoli velikosti. Pokud se dalo zatím soudit, našim pásovým traktorům by nemělo dělat potíže dovézt nás kamkoli, kam si budeme přát.
Byl jsem geolog – nebo selenolog, když to chcete brát puntičkářsky – a měl jsem na starost skupinu, která zkoumala jižní část Mare. Za týden jsme přejeli asi sto padesát kilometrů, drželi jsme se poblíž hor, které kdysi tvořily pobřeží dávného moře – tak asi před tisíci miliony lety. Když na Zemi život začínal, tady už vymíral. Vody se stahovaly po úbočích těch ohromujících útesu a mizely v srdci Měsíce. Po půdě, kde jsme kráčeli, se kdysi rozléval nehybný oceán tři čtvrtě kilometru hluboký, a teď tu jediným náznakem vlhkosti byla jinovatka, kterou člověk občas nacházel v jeskyních, kam nikdy neproniklo pálící slunce.
Vydali jsme se na cestu brzo, za pomalého lunárního úsvitu, a měli jsme před sebou ještě skoro týden pozemského času, než přijde soumrak. Pětkrát nebo šestkrát za den j…
