41. Paměti stoletého
Doktor Heywood Floyd by raději o první cestě k Jupiteru a druhé k Luciferu o deset roků později pomlčel. Všechno se to stalo tak dávno – a nezbývalo nic, co by už nevypovídal stokrát před výbory Kongresu, komisemi Rady pro vesmír a lidem od novin a od televize, jako byl Victor Willis.
Svazovala ho však povinnost podílet se na společné zábavě, jíž se nemohl vyhnout. Byl jediným žijícím svědkem zrodu nového slunce – a nové sluneční soustavy –, a proto všichni očekávali, že bude vyzbrojen obzvláštními vědomostmi o kosmických tělesech, k nimž se nyní tak rychle přibližovali. Domněnka to byla naivní. O Galileových měsících by jim toho zdaleka nedokázal povědět tolik co vědci a technici, kteří na nich už déle než celou generaci pracovali. Když se ho vyptávali „A jak to doopravdy vypadá na té Europě (Ganymedu nebo Io či Callisto)?“, dostával chuť dost příkře tazatele odkázat na objemné materiály, které se daly obstarat v lodní knihovně.
Ale přece existovala jedna oblast, odkud si odnesl unikátní zážitek. Nyní, o půl století později, někdy přemítal, jestli se to stalo skutečně, anebo zda se mu David Bowman zjevil na palubě Discovery ve snu. Téměř mu připadalo snazší uvěřit, že kosmickou loď navštívil duch…
Jenže tehdy určitě nespal. Vybavoval si, jak zvířené částečky prachu náhle utvořily přízračnou postavu člověka, který už měl být deset let mrtvý. Bez jeho varování (dodnes viděl naprosto zřetelně, že rty se mu přitom nepohybovaly a jeho hlas vycházel z reproduktoru v konsoli počítače) by se byl Leonov a všichni na palubě při výbuchu Jupiteru prostě vypařili.
„Proč to udělal?“ odpověděl Floyd při jednom posezení po večeři u kapitána. „Nad touhle hádankou jsem si lámal hlavu padesát roků. Ať už se proměnil v cokoli, potom, co odletěl z Discovery v kapsli, aby prozkoumal monolit, stále ho muselo cosi spojovat s lidstvem. Neodcizil se úplně. Víme, že se vrátil na Zemi – nakrátko –protože na oběžné dráze vybuchla ta bomba. A existují věrohodné důkazy, že navštívil jak svou matku, tak dávnou lásku. Takhle by se nechoval… nechovala entita, která by odvrhla všechny lidské city.“
„Co si myslíš, že je teď?“ zeptal se Willis. „A když už jsme u toho – kde se nachází?“
„Tahle poslední otázka možná nemá smysl – dokonce ani pro člověka. Víš, kde přebývá tvoje vědomí?“
„Vždycky jsem se obešel bez metafyziky. V každém případě někde zhruba v oblasti mého mozku.“
„Když jsem byl mladší,“ povzdechl si Michajlovič, který měl talent rozmělnit i tu nejhlubší debatu, „moje se vyskytovalo asi o metr níž.“
„Předpokládejme, že je na Europě. Víme, že je tam monolit, a Bowman je s ním nepochybně nějakým způsobem spjatý – uvědom si, jak předal to varování.“
„Myslíš, že nás bude varovat podruhé – abychom se do ničeho nepletli?“
„Což my tentokrát budeme ignorovat…“
„…protože k tomu máme dobrý důvod…“
Náhle se vmísil kapitán Smith. Dělal to jen zřídka, obvykle se spokojoval s tím, že nechával diskusi volný průchod.
„Doktore Floyde,“ řekl zamyšleně, „v tomhle ohledu máte výjimečné postavení a my bychom z toho měli těžit. Bowman se už jednou namáhal, aby vám pomohl. Jestli se stále nachází tady, možná k tomu bude ochoten ještě jednou. Příkaz ,tam se přistát nepokoušejte‘ mi dělá dost starostí. Kdyby nás mohl ubezpečit, že je – řekněme – dočasně neplatný, velice by se mi ulevilo.“
Než Floyd odpověděl, kolem stolu se několikrát ozvalo „no tohle“.
„Ano, uvažoval jsem o tomtéž. Už jsem Galaxy upozornil, aby dávala pozor na jakékoli – nazvěme to manifestace – pro případ, že se pokouší navázat kontakt.“
„Ovšem,“ řekla Yva, „možná že dnes už je po smrti – pokud duchové mohou zemřít.“
Kupodivu dokonce ani Michajlovič neopepřil její výrok žádnou poznámkou, avšak Yva zjevně vycítila, že o něm nikdo nemá valné mínění.
Neodradilo ji to však, aby se nepokusila znovu.
„Woody, drahoušku,“ řekla. „Proč mu jednoduše nezavoláš rádiem? Nakonec k tomuhle přece má sloužit, nebo ne?“
Tenhle nápad už Floyd dostal předtím, ale přišel mu jaks…
