53. Tlakový hrnec
„Když jsem studoval na Flagstaffu,“ spustil van der Berg, „narazil jsem na starou astronomickou příručku, ve které se psalo: „Sluneční soustava se skládá ze Slunce, z Jupiteru – a všelijakého odpadu. Tenhle výrok zařazuje Zemi na místo, které jí patří, že? Jenže sotva je poctivý k Saturnu, Uranu a Neptunu – tihle tři další plynoví giganti dohromady téměř o polovinu převyšují hmotnost Jupiteru.
Ale raději bych měl začít u Europy. Jak víš, než ji Lucifer počal zahřívat, pokrýval ji prakticky rovný led – největší převýšení dělalo nějakých dvě stě metrů. A příliš se na tom nezměnilo ani tehdy, když led roztál a spousta vody přetekla a zmrzla na odvrácené straně. Od roku 2015 – kdy jsme začali s podrobným pozorováním – do roku 2038 existoval na celém měsíci jen jeden jediný vysoký útvar, a my už víme, co to je zač.“
„To nepochybně víme. Ale i když jsem ho viděl na vlastní oči, pořád si monolit nedokážu představit jako zeď! Neustále ho mám před očima, jak stojí na nejkratší hraně a tyčí se vzhůru – anebo jak se volně vznáší ve vesmíru.“
„Myslím, že už nás poučil. Dokáže všechno, co se mu zachce – všechno, co si jenom umíme představit – a ještě o hodně víc.
Tak tedy, roku 2037 se na Europě něco stalo, v přestávce mezi dvěma pozorováními. Zničehonic se objevila hora Zeus – celých deset kilometrů vysoká!
Sopky takových rozměrů se nevynořují v průběhu čtrnácti dní. Kromě toho, Europa není zdaleka tak aktivní jako Io.“
„Na můj vkus je aktivní až dost,“ zabručel Floyd. „Cítil jsi tenhle otřes?“
„A navíc, kdyby to byl vulkán, vychrlil by do atmosféry ohromné množství plynu. Došlo sice k nějakým změnám, ale zdaleka ne k tak podstatným, aby vyhovovaly tomuto vysvětlení. Všechno to zůstávalo úplnou záhadou, a protože jsme měli strach přiletět příliš blízko – a naše vlastní úkoly nás zaměstnávaly až dost – veškerá činnost zůstala u spřádání fantastických teorií. Jenže žádná z nich, jak se ukázalo, nebyla tak fantastická jako pravda…
První podezření mě přepadlo při náhodném pozorování v roce 2057, ale pár roků jsem je nebral vážně. Potom jsem získal silnější důkazy. Kdyby se jednalo o cokoli méně bizarního, považoval bych je za naprosto dostačující.
Jenže než jsem mohl uvěřit, že hora Zeus je celá diamantová, musel jsem nalézt vysvětlení. Dobrý vědec – a domnívám se, že já takový jsem – nepovažuje žádný fakt prokázaný, dokud nevypracuje teorii, která ho vysvětluje. Teorie se může později ukázat jako špatná – což se obvykle stává, alespoň v některých detailech – ale každopádně musí obsahovat pracovní hypotézu.
Jak jsi namítl, diamant o váze milión tun na kosmickém tělese z ledu a síry vyžaduje pár slov na vysvětlenou. Samozřejmě, teď je mi všechno naprosto jasné a zdá se mi, že jsem byl úplně padlý na hlavu, když jsem řešení neviděl už před lety. Mohlo nám to ušetřit spoustu potíží – a přinejmenším jeden život – kdybych na to přišel.“
Zamyšleně se odmlčel, potom se náhle zeptal Floyda: „Nezmiňoval se před tebou někdo o doktoru Paulu Kreugerovi?“
„Ne, proč? Ale slyšel jsem o něm, samozřejmě.“
„Jen tak. Kolem nás se děje spousta podivných věcí a pochybuju, že se někdy všechno vysvětlí.
Tohle už ale není žádné tajemství, tak ti to můžu prozradit. Před dvěma lety jsem poslal Paulovi tajnou zprávu. Ach, promiň, měl jsem se zmínit – Paul je můj strýc. Obsahovala stručný souhrnný popis mého objevu. Žádal jsem ho, jestli by ho mohl nějak vysvětlit – nebo vyvrátit.
Netrvalo mu to dlouho, má přes počítač přístup do všech možných archivů. Naneštěstí se choval neopatrně, nebo někdo jeho počítač monitoroval – jsem si jistý, že tvoji přátelé, ať už je to kdokoli, teď určitě dobře vědí kdo.
Během pár dní vyhrabal osmdesát roků starý článek ve vědeckém časopise Nature – ano, to je ten, co se ještě pořád tiskne na papír! – který objasňoval všechno. Tedy skorem všechno.
Napsal ho člověk, který pracoval v jedné z velkých laboratoří ve Spojených státech – amerických, Spojené státy africké tehdy ještě neexistovaly.…
