46 – ODPOČÍTÁVÁNÍ
Nebýt mých fotografií, tomuhle by nikdo nikdy neuvěřil, myslel si Max Brajlovský, když oblétal obě lodi ve vzdálenosti půl kilometru. Pohled to byl směšně obscénní, jako by Leonov Discovery znásilňoval. Teď, když už mu to přišlo na mysl, masivní, solidní ruská loď vypadala skutečně mužsky, ve srovnání s křehkou, štíhlou americkou. Avšak většina přistávacích manévrů s sebou nesla zřetelný sexuální podtón a Max si připomněl jednoho z prvních kosmonautů – na jeho jméno si už vzpomenout nedokázal – který dostal oficiální důtku za příliš živý výběr výrazových prostředků
při – no, vyvrcholení cesty.
Pokud mohl ze své pečlivé obhlídky říct, všechno bylo v pořádku. Úkol nasměrovat obě lodi do správné pozice a bezpečně je spojit dohromady si vyžádal delší dobu, než předpokládali. Nikdy by to nebylo možné, kdyby se na ně neusmálo štěstí, které někdy – ne vždy – přeje těm, kteří si ho zasluhují. Leonov prozíravě vezl několik kilometrů pásky z karbonových vláken, která nebyla širší než stuha do dívčích vlasů, a přesto dokázala unést tíhu mnoha tun. Uvážlivě si ji opatřili, aby pomocí ní připevnili k Většímu bratrovi kontejnery s přístroji, kdyby selhalo všechno ostatní. Nyní svazovala Leonova s Discovery do něžného objetí – a přitom doufali, že dostatečně pevně, aby zabránila jakémukoli chvění a otřesům, až spustí motory. Zrychlení mělo narůst až na jednu desetinu g, což bylo maximum tahu, jehož mohly dosáhnout.
„Chcete, abych překontroloval ještě něco, než se vrátím domů?“ ptal se Max.
„Ne,“ odvětila Táňa. „Všechno se zdá v pořádku. A nemůžeme už dál ztrácet čas.“
V tom byl kus pravdy. Pokud se záhadné varování mělo brát vážně – a teď už ho tak všichni brali – měli by zahájit únikový manévr v průběhu následujících čtyřiadvaceti hodin.
„V pořádku – zavedu Ninu zpátky do stáje. Promiň mi to, děvče.“
„Nikdy jsi nám to neřekl, že Nina je kůň.“
„Netvrdím to ani teď. Ale měl bych špatný pocit z toho, kdybych ji jen tak odhodil do vesmíru, pouze proto, aby nám to dalo mizerných pár metrů za sekundu navíc.“
„Za několik hodin se nám můžou velice hodit, Maxi. Ostatně, vždycky zůstává možnost, že jednoho dne sem možná zase někdo přiletí a vyzvedne si ji.“
O tom velice pochybuju, pomyslel si Max. Ale nakonec, snad nebude tak nevhodné, když tu malou kapsli tady necháme, jako stálou vzpomínku na první lidskou návštěvu v Jupiterově království.
Pomocí jemných, pečlivě časovaných zášlehů z řídících trysek provedl Ninu okolo velké koule hlavního obytného modulu Discovery. Jeho kolegové v pilotní kabině ho sotva zahlédli, jak se přehnal přes jejich zakřivené okno. Před ním zely otevřené dveře přístaviště kapsli a Max s citem zajel s Ninou dolů na protažený přistávací nosník.
„Vtáhněte mě dovnitř,“ řekl, jakmile zaskočily západky. „Tomu říkám dobře naplánovaný výstup do kosmického prostoru. Zbyl celý kilogram paliva, aby Nina mohla vylétnout naposledy.“
Normálně nebylo nastartování motorů ve vesmíru žádná dramatická podívaná. Nemělo to nic společného se startem z povrchu planety, s jeho plameny a hromovým burácením – a neustále přítomným rizikem. Pokud došlo k nějaké poruše a motory nedávaly plný tah – nic se nedělo, celá věc se obvykle dala napravit tím, že prostě běžely o něco déle. Anebo člověk mohl počkat, až se znovu dostane na vhodné místo na své dráze, a pokus opakovat.
Avšak tentokrát, jak se odpočítávání blížilo k nule, napětí na palubách obou lodí se stávalo téměř hmatatelné. Všichni chápali, že tohle je první opravdická zkouška Halovy poslušnosti. Jen Floyd, Curnow a Orlovovi věděli, že mají ještě cosi v záloze. Ale dokonce ani oni si nebyli zcela jistí, že to bude fungovat.
„Mnoho štěstí, Leonove“ řeklo řídící středisko, časující vzkaz tak, aby dorazil pět minut před zážehem motorů. „Doufáme, že všechno běží hladce. A pokud nebudete mít moc problémů, chceme vás poprosit, abyste pořídili pár detailních záběrů z Jupiterova rovníku, zeměpisná délka 115, až poletíte kolem. Je tam zvláštní tmavá skvrna – prav…
