41 – NOČNÍ SMĚNA
Floyd nemohl při ničem pomáhat vyjma toho, že aspoň nepřekážel, a už se tomu celkem přizpůsobil. Ačkoliv se dobrovolně hlásil na jakoukoliv drobnou práci na lodi, brzy zjistil, že všechny technické záležitosti jsou příliš odborné, a Floyd už tak dlouho neudržoval kontakt se špičkou v astronomickém výzkumu, že zbývalo jen málo, s čím mohl pomoci Vasilijovi při jeho pozorováních. Nicméně na palubě Leonova a Discovery bylo neustále nekonečně mnoho různých malých úkolů a Floyda těšilo, že umožňuje důležitějším lidem, aby se věnovali svým povinnostem. Doktor Heywood Floyd, po jedno volební období předseda Národní astronautické rady a rektor (na odchodu) Havajské univerzity, nyní o sobě prohlašoval, že je nejlépe placený instalatér a údržbář v celé Sluneční soustavě. Nejspíš toho věděl víc o všech zastrčených koutech a podivných skrýších na obou lodích než kdokoli jiný. Jediná místa, kam dosud nevstoupil, byly nebezpečně radioaktivní motorové sekce a maličká kabinka na Leonovovi, do níž nikdo jiný kromě Táni nechodil. Floyd dospěl k názoru, že je to kódovací místnost. V rámci všeobecné tiché dohody se o ní nikdy nehovořilo.
Jeho nejužitečnější funkce však snad spočívala v tom, že sloužil na hlídkách, zatímco zbytek posádky v průběhu standardní noci od 22.00 do 6.00 hodin spal. Na každé lodi vždy vykonával někdo strážní službu a výměna hlídek se prováděla přesně ve 2.00, tedy v naprosto otřesnou hodinu. Pouze kapitánka byla zproštěna téhle rutiny, poněvadž její oblíbenec číslo dvě (pomineme-li jejího manžela) Vasilij byl odpovědný za vedení rozpisu hlídek, jenže ten šikovně podstrčil tuhle nepopulární práci Floydovi.
„To je jenom administrativní detail,“ vysvětloval na oko ležérně. „Kdybys to mohl převzít, byl bych ti velice vděčný – zůstalo by mi víc času na moji vědeckou práci.“
Floyd byl příliš zkušeným byrokratem, aby se za normálních okolností nechal takhle chytit, avšak za těchhle podmínek jeho obvyklá obrana často selhávala.
A tak se nacházel o půlnoci lodního času na Discovery, každou půlhodinu volal Maxovi na Leonova, aby zkontroloval, jestli je vzhůru. Úředně stanovený trest pro zaspání ve službě, jak prosazoval Walter Curnow, bylo vyhození provinilce z přechodové komory bez skafandru. Kdyby na tom Táňa byla trvala, už teď by měla akutní nedostatek pracovních sil. Jenže ve vesmíru se mohlo objevit tak málo skutečných nebezpečí a oni měli instalováno takové množství automatických poplachových systémů, že nikdo nebral službu příliš vážně.
Poněvadž už necítil takový zármutek a časné hodiny v něm přestaly probouzet záchvaty sebelítosti, Floyd znovu začal čas trávený hlídkováním užitečně využívat. Vždycky byly po ruce knížky, které se daly číst (už potřetí odložil Hledání ztraceného času a podruhé Doktora Zivaga), technická dokumentace, kterou by si měl prostudovat a zprávy, které musel napsal. A občas vedl podnětnou konverzaci s Halem, jako vstup používal klávesnici, protože počítač při přebírání hlasových pokynů stále chyboval. Jejich rozhovor obvykle probíhal přibližně takhle:
„Hale – tady je doktor Floyd.“
„DOBRÝ VEČER, DOKTORE.“
„Převzal jsem službu ve 22 hodin. Je všechno v pořádku?“
„VŠECHNO JE PERFEKTNÍ, DOKTORE.“
„Proč potom bliká červená kontrolka na panelu číslo pět?“
„MONITOROVACÍ KAMERA V PŘÍSTAVIŠTI KAPSLÍ JE VADNÁ. WALTER MI ŘÍKAL, ABYCH SI TOHO NEVŠÍMAL. NEMÁM ŽÁDNOU MOŽNOST, JAK JI VYPNOUT. JE MI LÍTO.“
„Tak pak je to celkem v pořádku, Hale. Děkuji ti.“
„PROSÍM, DOKTORE.“
A tak pořád dokola …
Občas Hal navrhl, aby si dali partii šachů, pravděpodobně uposlechl instrukci vloženou do programu kdysi dávno a nikdy nevymazanou. Floyd výzvu nepřijímal, vždycky považoval šachy za strašlivé maření času a nikdy se dokonce ani nenaučil pravidla hry. Zdálo se, že Hal nemůže uvěřit, že by existovali takoví lidé, kteří by neuměli – nebo nechtěli – hrát šachy, nabízel se mu pořád dál a nijak neztrácel naději.
Už s tím zase přichází, pomyslel si Floyd, když na panelu nesoucím displej ti…
