46. TRANSFORMACE
Pak zmlklo, neboť uvidělo, že už není samo.
Ve vzduchu se zformoval duchovitý, jiskřivý obdélník. Zhmotněl v křišťálovou desku, ztratil svou průzračnost a zalilo ho mléčné bledé světélkování. Dráždivé, nedefinovatelné přízraky se mihly po jeho povrchu a jeho nitrem. Splývaly v pruhy světel a stínů, změnily se v prolínající se vějířovité obrazce, jež počaly zvolna rotovat souhlasně s pulsujícím rytmem, jenž se zdál nyní vyplňovat všechen prostor.
Bylo to divadlo, jež musilo zaujmout a udržet pozornost každého dítěte - nebo každého opočlověka. Ale stejně jako před třemi milióny let to byl pouhý vnější projev sil příliš jemných, než aby bylo možno vědomě je postřehnout. Byla to jen hračka, jež měla zabavit smysly, zatímco skutečné působení probíhalo v mnohem hlubších vrstvách mysli.
Tentokrát to byl jistý a rychlý proces, jímž byly utkávány nové vzory. Neboť za věky, které uběhly od jejich posledního setkání, se tkadlec mnohému naučil; a látka, na níž své umění uplatňoval nyní, měla nekonečně jemnější strukturu. Avšak jen budoucnost mohla rozhodnout, zda jí bude umožněno stát se částí stále ještě rostoucího díla.
Očima, které teď už dokázaly upínat s pozorností přesahující schopnost dospělého člověka, pozorovalo dítě hlubiny krystalického monolitu, vidělo - ale dosud nechápalo - tajemství, jež ležela za nimi. Vědělo, že zde má svůj pravý domov, že zde je počátek mnoha dalších plemen, nejen jeho vlastního; avšak vědělo také, že tu nemůže setrvat. Za tímto okamžikem mělo přijít další zrození, podivuhodnější než všechna minulá.
Chvíle k němu teď nastala; zářivé obrazce přestaly odrážet tajemství nitra krystalu. A současně jak pohasínaly, ustupovaly i ochranné stěny do nejsoucna, z něhož se nakrátko vynořily, a rudé slunce vyplnilo celou oblohu.
Kov i plastické hmoty zapomenuté kapsle, stejně tak jako šaty, jimiž byla oděna bytost nazývající se kdysi David Bowman, vzplály plamenem. Poslední pouta se Zemí byla zpřetrhána, rozváta na atomy, z nichž byla kdysi složena.
Avšak dítě si toho sotva povšimlo, když se přizpůsobilo příjemnému žáru svého nového okolí. Stále ještě potřebovalo pro krátkou dobu tuto skořápku hmoty jako ohnisko svých sil. Jeho nezničitelné tělo bylo okamžitou představou jeho mysli o sobě samém; a přes všechny síly, jimiž bylo obdařeno, to bylo stále ještě dítě. Tím i zůstane, dokud se nerozhodne pro jinou podobu nebo dokud nepokročí za hranici, kde už nebude hmotu považovat za nezbytnou.
A nyní nastal čas k odchodu - třebaže v jistém smyslu nikdy neopustí toto místo, kde se znovu zrodilo, neboť se provždy stane součástí bytosti, která užila této dvojhvězdy pro své nezbadatelné cíle. Byl mu jasný směr jeho poslání, třebaže nikoli jeho podstata, a nebylo třeba sledovat všechny okliky, jimiž sem dospělo. Instinktem tří miliónů let nyní poznávalo, že existuje víc než jedna cesta, vedoucí mimo prostor. Prastarý mechanismus Hvězdné brány mu dobře posloužil, avšak potřebovat ho již nebude.
Jiskřící obdélníkový obrazec, který se kdysi nezdál být ničím víc než pouhým krystalem, plul stále ještě před ním, nedotčen právě tak jako ono samo zkrocenými plameny pekla tam dole. Vnímalo dosud neprozkoumaná tajemství prostoru a času, avšak alespoň některým z nich již porozumělo a naučilo se je ovládat. Jak evidentní - jak nevyhnutelný - byl poměr jeho stran, ona kvadratická sekvence 1:4:9! A jak naivní bylo představovat si, že v tomto bodě sekvence končí, že platí pouze pro tři dimenze!
Zaostřilo svou mysl na tyto geometrické pravdy, a jak se jeho myšlenky dotkly krystalu, prázdný obdélník se vyplnil temnotou mezihvězdné noci. Záře purpurového slunce pohasínala - nebo spíše ustupovala ve všech směrech současně; a před ním se objevil zářivý vír galaxie.
Vyhlížela jako nějaký úchvatný, neuvěřitelně podrobný model zalitý do krychle průsvitného plastiku. Avšak byla to skutečnost, chápaná nyní smysly mnohem jemnějšími, než je pouhý zrak. Pokud si p…
