Nemilovaná (Arnošt Lustig)

Tento román (který v r.1986 obdržel americkou Národní cenu za nejlepší román) pojal autor jako deník sedmnáctileté Perly Schlomovitchové – prostitutky z terezínského ghetta. Spolu s Perlou se tak čtenář nenuceně dostává do protektorátní Prahy a ze zápisků z jednoho "obyčejného" života si pomalu skládá obraz tehdejší společnosti a morálky. Perla prodává své tělo za různé cetky, ve kterých nachází aspoň trošku radosti a díky kterým přežívá každý další den. Díky známosti s panem L. se mnohokrát vyhne povolání do transportu, jehož konečnou stanicí je koncentrační tábor. Ale poté co je i pan L. transportován, už nemá Perla žádnou jistotu, že ona nebude "další na řadě". Nakonec i Perla stojí na nádraží a čeká na svůj vlak, který jede do míst, odkud se málokdo vrátí...

Lustig se v jednom rozhovoru vyjádřil, že knihu začal psát v době, kdy dospívala jeho dcera. Tehdy si začal klást otázku, jak by asi v době 2. světové války dokázala přežít. Právě pro Lustiga je typické téma přežití mladého člověka v prostředí války a koncentračních táborů. Hlavní postavy jeho románů nejsou klasičtí hrdinové, kteří psali historii, ale můžeme je považovat za hrdiny všedních dnů už jen kvůli toho, že ve své době našli odvahu žít. V knize na mě nejvíce zapůsobily Perliny strohé zápisky o její prostituci: "5. listopadu. Jednou. Příruční kufřík na klobouky. Odpoledne dvakrát. Souprava zimního ženského prádla. Večer třikrát. Pánské šněrovací vysoké boty. Podkolenky. Nůžtičky na nehty." - stručné vyúčtování dala/dostala. Je zvláštní, s čím vším se tak mladý člověk jako Perla dokáže smířit a kolik zarážejících věcí dokáže přijímat s naprostou samozřejmostí.

— 1 —

Ukázka z knihy

Je to dva roky, co jsme přijeli do Terezína. Bylo to hezké, když jsme byli všichni pohromadě, i když to zrovna nebylo nejlepší po jiných stránkách. Zůstat tu dva roky je jako být někde jinde padesát nebo sto let; tolik se toho stalo, tolik lidí se ztratilo, tolik představ se zvrhlo.

A přitom všichni víme, že tam, kam jezdí transporty, je to nesrovnatelně horší. A tak se volba mezi tím, co je dobré a špatné, zúžila mezi horším a nejhorším.

Nejhorší jsou dny, kdy se svolává do transportů. Stačí jen poslouchat, jak úředník z Centrální evidence vyvolává čísla a jména lidí a bloků a ubikací. Je mi, jako bych se zmenšila, jako bych byla menší než ten nejmenší hmyz a čekala, zda to bude moje jméno, co přečte a vyvolá úředník jako příští. A pak přijde úleva, jako by člověk vešel z mrazu do tepla, z pekla do nějakého nezměřitelného bezpečí, že jsem to tentokráte nebyla já, že to bylo jméno mého souseda, přítele, nepřítele, matky, otce, bratra, sestry...

28. listopadu. Jednou. Pět deka práškového cukru. V noci pětkrát. Dvacet deka chlebové mouky. Album na poštovní známky. Šicí souprava se špulkou černých a hnědých nití. Patnáct marek.

— 2 —

Ukázka z knihy

„Zabíjejí nás jako mouchy. Jako mouchy.“

„Sledují tím, aby na světě žili jenom ti nejkrásnější,“ a doufala jsem, že to Ludmila pochopí, jak to říkám. „Nordická rasa, lebka, nos, oči, všechno. Je to jako vylučovací soutěže. Je to docela normální, co chceš? Ti nejkrásnější budou smět dělat děti, ale jenom s těmi nečistokrevnějšími, a pojede to jako po másle, takže se budou zase rodit jenom ti nejkrásnější, a kdyby se náhodou narodilo dítě s křivým nosem, černými vlasy nebo šilhavýma očima, nos mu rozbijou, oči vyloupnou nebo vytrhají vlasy se skalpem jako Indiáni. Budeme se jen koukat a závidět jim, a stydět se podívat třeba jen na vteřinu na sebe do zrcadla, protože takovou krásu a čistokrevnost a všechno podle nejpřísnějšího předpisu bychom ze sebe nedostali, ani kdybychom se rozkrájeli.“

— 3 —