Drsná láska (Antonín Sova)

Píseň

Noc již, a cesta dlouhá jest, 
pod temným nebem všecko spalo. 
Horečka ze země, chlad šel z hvězd, 
tesknou tmou nic se neozvalo. 
Mlčela země jak zamčený chrám, 
k východu musí daleko býti. 
Daleko byli lidé, i musil jsem sám 
srdce své zachrániti. 
Zpíval jsem mu jak dítěti, 
v chůzi když spí a je ukolébáváno. 
Ved jsem ho, než bude viděti 
svítáním procitlé růžové ráno.

— 1 —

Vysoká obloha v září

Vysoká obloha v září, 
do jasu hluboké stíny, 
zlatá žluť prokvétá tmavá 
zelená ticha doubraviny, 
jako když šediví hlava.

Daleké cesty hoří, 
modrý kov obloha sama. 
Přes hory, přes vlny moří 
s vlastních snů větrnou lodí 
plujeme do neznáma.

Slunce i září i chladí, 
země se shlíží v nebi. 
Vy, kdož jste kvetli mladí, 
líbezně mužněli zemí, 
zráli jste — teď jste už chleby.

— 2 —