Smuténka (Jan Skácel)

Smuténka

Sbírka křehkých lyrických veršů, která je jednou ze Skácelových vrcholných básnických knih. Navazuje na poetiku předchozích sbírek - Kolik příležitostí má růže, Co zbylo z Anděla, Hodina mezi psem a vlkem.

Ve Smuténce Skácel zřetelně přichází nejen s poetikou stručných veršů, v nichž je hojně používána metaforika, ale i s texty, které symbolicky směřují k pointě, jež v sobě ukrývá náznak morálního apelu. Jan Skácel zachycuje tyto své postřehy s dokonalým smyslem pro detail a zároveň ho "odívá" do obdivuhodného, až virtuózního jazykového vyjádření, jehož dominantní stránkou je celistvost, uzavřenost a úspornost. V hluboce prožitých strofách se autor zamýšlí nad křehkostí a bezbranností člověka, jenž od lásky a krásy může dojít až tragickému naplnění svého osudu. Právě v těchto zjitřených okamžicích má Skácelova poezie svou nezměrnou hloubku, do jejíž interpretace se promítá i intenzivní vnitřní napětí. Ve třech oddílech sbírky se však objevují i další nosné motivy, mezi něž rozhodně patří vztah k venkovskému prostředí, sepětí s přírodou nebo svět vracejících se vzpomínek, který je pro Skácela příležitostí, aby komentoval "smuténkovým" a nostalgickým tónem své všední radosti i bolesti.

Sbírka byla poprvé vydána roku 1965. Je rozdělena na tři oddíly (Obeznávání; Smuténka; Crambe Tataria) s podobnými tématy.

Chvíle

Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,
kdy někdo z nás dýchá.

— 1 —

Smlouva

Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv bůh.
Mám odedávna svého,
pro vlastní potřebu, i k svému narovnání.
A pro pokoru, které je mi třeba.

Někdy se přihodí, že lidská duše smrdí
jak namoklá psí srst.
Za to se nerouhám. Chci jenom, aby bolest
opravdu bolela a slza byla slza.

— 2 —

Zlatá brána

Hledal jsem hezké slovo pro tebe
a měl jsem na jazyku temnou višni.
I chřástal se mi líbil,
také tráva.

Dokonce autogén.

A náhodou jsem našel nejhezčí,
dívej se, venku POPRCHÁVÁ.

Není to zlatý červencový liják,
co je jak mečem podepřená brána.
Můžeme vejít. Hlava nesejde.
Venku jen trochu, drobně POPRCHÁVÁ.

— 3 —

Smlouva

Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv bůh.
Mám odedávna svého,
pro vlastní potřebu, i k svému narovnání.
A pro pokoru, které je mi třeba.
Někdy se přihodí, že lidská duše smrdí
jak namoklá psí srst.
Za to se nerouhám. Chci jenom, aby bolest
opravdu bolela a slza byla slza.                

— 4 —