Ještě jednou se vrátíme (Antonín Sova)

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrla a tulácky v obzoru slunce spalo.

Ó, proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,
mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou
a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou.

Že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy
a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví.

Vás tenkrát z jara čekal jsem...
V obzoru modrý zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků,
by echem chyt se v nich váš hlas.

Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy?
Nuž, rcete, čí jste jaro žila?
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšena.

A teď! kdy nevzpomněl jsem snad,
vše se tu chystám zanechat,
na plavbu bych se vydal rád,
proč jdete vadnout na můj sad?

Pro vás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,
chci odplout sám a poslouchám
podzimu pohádkové hlasy,
jdu hledat Nové království.

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?               

— 1 —

Princezna Lyoleja

Churav jsem byl a ve snu
z lenošky, kde jsem dřímal,
slyšel jsem ukolébavku
jarního večera;
slyšel jsem ukolébavku
kmitavých hvězd.

Na staré pavlači domu,
tichého jako hrob,
slyšel jsem ukolébavku
jarního večera.

Vůně i záře i ticho,
černé chomáče střech,
zahrady s bílými květy,
blízkost chladivých vod.

Divno ... Jak v pohádce bývá,
srdce měl churavé já.
Poznal jsem, že na mne kývá
princezna Lyoleja.

Tak jsem ji nazval. Děcko
žvatlavé, churavé já.
Možná, že zas se mi zjeví
princezna Lyoleja.

S ňader spadlými květy
vždy lůžko mi přišla stlát,
s loutkami stříbrných očí
si ke mně chodila hrát
a stále u mne jen byla
a tak mne rozveselila.

Pak, když mne uzdravila,
pak ... nepřišla vícekrát.

Ta princezna Lyoleja ...
s ní byl jsem již zasnouben,
když prapory na věžích šlehaly
z paláce z mořských pěn,
když hudeb zněl metalický hlas
a slavnost již začala, —

ó, jak mne zklamala
princezna Lyoleja,
ó, jak mne zklamala!

— 2 —

Sonet v září

Při okně přivřeném (již skorém v září sklonu)
za šera teplého jsme zřeli ve kraj tmavý,
šum listí doléhal k nám v poloslyšném tónu,
ze zahrad voněl sem drn schnoucí svadle trávy.

Zde bylo tušiti kraj v mlze, tichých zvonů
se vzduchem rozprysknul rej zemdlený a lkavý,
a proti měsíci, než v brzkém zajdou skonu,
se jepic chomáče nám kmitly kolem hlavy.

Tu rázem, jak by vstal, zabouřil vichr na sklo,
se stolu papíry rval všecky náhlým svistem,
rval v chumlích záclony a cosi temně prasklo.

My okna zavřeli. A projelo to námi. —
Před mnohou vichřicí v podzimu žití jistém
tak zavřem duše své, a budem sami, sami.

— 3 —