Učitel slovesnosti (Anton Pavlovič Čechov)

Profesor literatury

Březnové slunce jasně svítilo a okenními skly padaly na stůl teplé paprsky. Bylo teprve dvacátého, ale už se jezdilo na vozech a v zahradě křičeli špačci. Dalo se čekat, že každou chvíli vejde Maruška, jednou rukou ho obejme kolem krku a řekne, že před domem jsou připraveni jezdečtí koně nebo kočár, a zeptá se, co si má obléci, aby nenastydla. Nastávalo jaro právě tak kouzelné jako loni a slibovalo tytéž radosti ... Ale Nikitin přemýšlel o tom, jak pěkné by bylo vzít si teď dovolenou, odjet do Moskvy a ubytovat se tam v Něglinné ve známých pokojích.

V sousedním pokoji pili kávu a hovořili o štábním kapitánovi Poljanském, Nikitin se však snažil neposlouchat a psal do deníku: - Kde to jsem bože můj? Obklopuje mě všednost a všednost. Nudní, prázdní lidé, hrnky se smetanou, džbány s mlékem, švábi, hloupé ženské ... Není nic strašnějšího, urážlivějšího, tesknějšího než všednost. Pryč odtud, pryč odtud ještě dnes, nebo zešílím! -