Celá e-kniha Smrt na Nilu ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
29. kapitola
„Vy, a já, příteli,“ naklonil se Poirot k Raceovi, „jsme začali své vyšetřování předem zaujati určitým pojetím. Mysleli jsme, že zločin byl spáchán z okamžitého popudu, bez předchozího plánu. Někdo si přál odstranit Linnet Doylovou a zvolil příležitost k činu ve chvíli, kdy by byl zločin téměř jistě přisouzen Jacquelině de Bellefortové. Z toho plynulo, že dotyčná osoba vyslechla scénu mezi Jacquelinou a Simonem Doylem a zmocnila se pistole, jakmile ostatní opustili salon.
Jestli však, přátelé, toto pojetí bylo mylné, pak se celé hledisko mění. A bylo mylné! Tohle nebyl spontánní zločin spáchaný ve zlomku okamžiku. Naopak, byl pečlivě naplánován a přesně načasován, ve všech podrobnostech do puntíku vypracován, až po nasypání prášku na spaní do sklenice vína pro Hercula Poirota onoho večera!
Ano, ano, je to tak! Byl jsem uspán, abych se nemohl podílet na nočních událostech. Mělo mě to napadnout jako možnost. Já piji víno, moji dva společníci u stolu jeden whisky se sodovkou, druhá minerálku. Nic nebylo snadnější než nasypat neškodný prášek na spaní do mé láhve vína – láhve přece stojí na stole celý den. Ale nepřipustil jsem si takový nápad. Byl horký den, byl jsem neobyčejně unavený, skutečně nic zvláštního, že jsem jednou spal tvrdě místo lehce jako jindy.
Vidíte, stále mě ještě ovlivňovala má první představa. Kdybych připustil, že jsem byl omámen, bylo by to znamenalo předem promyšlený zločin. Znamenalo by to, že o něm bylo rozhodnuto už před půl osmou, kdy se podávala večeře, a to (stále ještě z hlediska mé první představy) vypadalo absurdní.
První ranou zasazenou tomto pojetí bylo, když z Nilu vylovili pistoli. Kdyby byly naše domněnky správné, pak za prvé neměla být pistole vůbec nikdy hozena přes palubu... A další mělo následovat...“
Poirot se obrátil k doktoru Bessnerovi.
„Vy jste, doktore Bessnere, prohlížel mrtvé tělo Linnet Doylové. Vzpomeňte si, že rána jevila stopy ožehnutí, to jest pistole byla přiložena před vypálením rány těsně k hlavě.“
„Ano, správně,“ přisvědčil Bessner.
„Když však byla pistole nalezena, byla zabalena do sametového přehozu a v jeho záhybech byly zřetelné stopy průstřelu, pravděpodobně aby se vzbudil dojem, že samet měl ztlumit zvuk rány. Kdyby ovšem se z pistole střílelo přes samet, nemohly by být na kůži oběti stopy ožehnutí. Proto nemohl být výstřel přes samet totožný s oním, který zabil Linnet Doylovou. Mohl to být ten druhý výstřel – který vypálila Jacquelina de Bellefortová na Simona Doyla? Opět ne, protože tam byli dva svědkové onoho výstřelu a my všichni to víme. Zdá se proto, že byl vystřelen ještě jeden, třetí výstřel, výstřel, o němž jsme nic nevěděli. Z pistole byly však vypáleny jen dvě rány a o jiném výstřelu neexistoval ani náznak, ani stopa.
Zde jsme tedy čelili velmi zvláštním, nevysvětlitelným okolnostem. Dalším zajímavým bodem byla skutečnost, že v kajutě Linnet Doylové jsem našel dvě lahvičky barevného laku na nehty. Dámy ovšem dnes rády střídají barvu nehtů, ale pokud jsem si všiml, nehty Linnet Doylové měly vždycky stejný odstín, zvaný kardinálský karmín – hluboké, temné červeně. Druhá lahvička měla štítek ,Růžový Nailex', což je odstín světlý, ale několik kapek na dně nebylo bledě růžových, ale jasně rudých. Byl jsem tak zvědavý, že jsem lahvičku odzátkoval a přičichl k ní. Místo obvyklé silné vůně laku jsem ucítil ocet! To jest, vypadalo to – že těch pár kapek v lahvičce je červený inkoust. Není ovšem důvod, proč by paní Doylová neměla mít lahvičku červeného inkoustu, ale bylo by přirozenější, kdyby měla červený inkoust v lahvičce na červený inkoust, a ne v lahvičce od laku na nehty. Naznačovalo to spojení se zamazaným kapesníkem, omotaným kolem pistole. Červený inkoust se rychle vypere, ale vždycky zanechává růžové skvrny.
S těmito slabými vázanky jsem snad mohl dospět k pravdě, ale stalo se něco, co učinilo všechny pochybnosti zbytečnými. Louisa Bourgetová byla zabita za okolností, které neomylně ukazovaly na skutečnost, že vydírala vraha.…
