Skrytá akta (Tom Clancy)

34

NEDĚLE,   16. LEDNA, 6:00

ST. LOUIS, MISSOURI

Plattovi zazvonil telefon, ozvala se evropská policejní siréna, pí-pó, pípo, tón, který nastavil, aby poznal, že volá člověk z banky.

„Jo?“

„Je to hotovo,“ řekl bankéř. Peterson se jmenoval. Jamal Peterson. A nebyl ani z Minnesoty, ani z Iowy, nýbrž z Jižní Dakoty. Platt to věděl, ale rád se před Hughesem dělal hloupějším. Člověk nikdy neví, kdy se to může hodit.

Kamarád Jamal ukradl několik stovek tisíc ve svém zaměstnání na území Dakoty, a proto teď pracoval pro Platta s Hughesem. Federálové dostali ty peníze zpátky, ale to byly v podstatě jen drobné. O ty nešlo. Šlo o to, že když člověk chtěl pořádný bankovní podvod, Peterson byl ten pravý, na koho se obrátit.

„Nějaký potíže?“

„Ne. Když jste mě tam pustili, měl jsem dvě hodiny. Podminoval jsem to, zvednul mosty na přístupových cestách a na celou dobu jsem znehybnil stopaře. Vzal jsem to z více než pěti set velkých vládních a podnikových účtů, ani na jednom nejde o částku nijak neúměrně vysokou. Až si toho všimnou a zachvátí je panika, budou už převody dávno hotové. I když proniknou do účtů na Kajmanských ostrovech a ve Švýcarsku - což je nemožné - nikdy se nedostanou k účtu v Denpasar Trustu v Bali, pokud někdo nepřijde s hodně tučným úplatkem. V tu dobu už budou elektronické přesuny dávno minulostí, pokud se náš vedoucí neopozdí s výběrem.“

„Kolik jste sebral?“ zeptal se Platt.

Okamžik bylo ticho. „Sto osmdesát milionů, jak bylo domluveno.“ Platt zavrtěl hlavou a usmál se na Jamala, který ho ale nemohl vidět. Ten parchant lže, jako když tiskne. Dohodli se na sto čtyřiceti pro Hughese, dvacet pro Jamala a zbylých dvacet pro Platta. Ale byl by vsadil svou dvacítku proti ohnutému nikláku, že Peterson si nahrabal ještě o trochu víc. A možná ne o trochu. A to bylo hloupé. Kolik může člověk potřebovat?

Vtip byl v tom, že Peterson nebyl opravdový zločinec. Neměl na to buňky. Neuvědomoval si rozsah potíží vyplývajících z krádeží velkých částek peněz.

Když totiž člověk ukradne hodně peněz, nemusí se bát jen policejních psů, pak už se musí bát i vlků.

„Dobře,“ řekl Platt. „Přesuňte se tam, kam jsem vám říkal. Zítra se s vámi spojím.“

Platt zavěsil. Chudák bankéř. Už teď je s ním amen. Platt zvedl telefon, aby se ujistil, že mu Peterson řekl aspoň částečně pravdu, a přemýšlel o bankéřově neveselé budoucnosti.

Když se kdysi potloukal s Jimmym Tee, stařec mu vyprávěl příběh o loupeži ve městě, kde bydlel. Strážce, který v té bance pracoval dvacet let - každý ho měl rád a důvěřoval mu - vzal jednoho rána ředitele banky, svázal ho a odešel se čtyřmi miliony v neoznačených bankovkách po dvaceti a padesáti dolarech. Jednoduše zmizel. Nebo se to aspoň zdálo.

Problém byl ale v tom, že ten chlápek se neuměl držet při zemi. Policie ho našla o tři měsíce později, ale to už byl po smrti. Někdo se vloupal do jeho nového domu v Cancunu a podřízl mu hrdlo. Po ukradených penězích nebyla ani stopa.

Profík, říkal Jimmy Tee, si zařídí novou totožnost měsíce nebo i celý roky dopředu. Zajistí si zázemí, potkává se se svýma sousedama a má pak dobrej důvod jednoho dne se tam objevit a usadit natrvalo. Jako by odešel předčasně do důchodu a opustil svoji práci, o kterou se nemusí nikdo ze sousedů zajímat. Dělá to proto, aby se vyhnul nepříjemnostem, až se ho budou místní poldové ptát na otázky typu: „A starostu Brookse si pamatujete? Nebo jak se tenkrát člověk z radnice nechal chytit s děvkou? Víte, o kom mluvím, že? Jakpak se jmenoval?“

Není vhodné, aby se nějaká taková stopa objevila, takže je třeba se o to postarat s předstihem.

A taky je třeba zjistit způsob, jak všechnu tu hotovost řádně proprat. Nejde vysypat na stůl několik set tisíc v padesátkách a koupit si dům. Koupit i auto za hotové je podezřelé. Určitě nejde odnést to do banky, rozhodně ne najednou. Všechno nad deset tisíc se hlásí na berňák. A těm je pak jedno, odkud ty peníze máte, hlavně když platíte daně.

Proprat peníze lze několika způsoby, ale většinou jde o takové aktivity, o kterých slušní lidé ani nepřemýšlejí.

Důležité je být krytý. Poldové, když vás chytí, vás jenom zavřou, ale jakmile se objevíte na ulici se čtyřmi miliony v kapse, máte v patách celou smečku gangsterů. Vlků. A ti vás, když na vás přijdou, oberou naprosto o všecko, možná i o holý život. Když vás chytí a strčí vám hlaveň do ucha, vzdáte se. A když se jim nebude chtít vás zabít a odejdou, nemůžete proti tomu udělat vůbec nic. Kam byste si šli stěžovat, že vás okradli? Na policii? Promiňte, strážníku, ale ten zlý člověk mi ukradl peníze, které jsem sebral v bance. To tak.

Ne, s velkým obnosem je potřeba udělat to takhle: vzít peníze a založit nějaký menší podnik nebo žít životem důchodce. Koupit si několik let staré auto, bydlet v pěkném domě jako všichni příslušníci střední třídy. Nesmíte ale posílat vánoční pozdravy bývalé manželce. Nelze jít na pohřeb vlastní matky. Je vyloučeno zavolat synovci a blahopřát mu k přijetí na vysokou. Zpřetrháte všechna pouta se svou minulostí a nikdy se nesmíte ohlížet.

Když máte chuť si zahrát, vsadit na koníčky nebo se vyválet v kanafasu s dámou na jeden večer, musíte to udělat nenápadně. Nevyrazíte tedy do Las Vegas ani na pobřeží a nezačnete sázet stovky na karty nebo ruletu. Nepronajmete si apartmá u Trumpa ani v Hard Rock hotelu, nenajmete si zástup společnic, nebudete si objednávat francouzský šampus po bednách, protože policajti nejsou hloupí a vlci jakbysmet. Když člověk moc vystrčí hlavu, někdo si toho všimne a může dostat chuť mu ji uříznout.

Chudák Jamal na tohle neměl dost rozumu. Jasně, dokázal proniknout do banky a vzápětí se vyplížit s několika stamiliony dolarů v kapse, ale pro ulici neměl Jamal žádné nadání.

Takže i kdyby ho Platt neudal policii - což měl v úmyslu - někdo by si Jamala hodně rychle našel. A ten trouba nemá nikoho, kdo by mu zachránil jeho ubohou kůži, až ho poldové chytnou. Člověk, kterého znal pod jménem Platt, se už jmenuje jinak. Ani neví, pro koho s Plattem pracovali, jen že mělo jít o nějakého bohatého obchodníka.

Takže bance se část ukradených milionů rychle vrátí, jakmile Petersona dopadnou. Hughes si pak se svými sto čtyřiceti bude u těch křováků dělat, co bude chtít. A Platt?

To bylo jednoduché. Platt si koupí pořádnou posilovnu na Havaji, v místě, které si vyhlídl už před několika lety. Šlo o velkou posilovnu, bylo v ní všechno možné vybavení - činky, stroje, prostě všechno. Čas od času se tu zastavili nejlepší kulturisti světa, na focení sem jezdily cvičitelky aerobiku a modelky, bylo tu nepočítaně turistů, takže to nemohlo prodělat. Podnik měl dobré vedení, takže Platt by se nemusel o nic starat. Najal by si dům nebo byt, chodil by do posilovny, kdy by se mu zachtělo, možná by zkusil osobní výcvik a byl by v pohodě. Podnebí je tam skvělé, člověk nemusí mít topení ani klimatizaci, pohyboval by se jen mezi lidmi, které má rád - mezi silnými, zdravými lidmi ve formě. Za milion nebo dva by to bylo jeho, a pak by mu zbyla ještě spousta peněz na každodenní potřebu i na noční radovánky. Člověk o moc víc nepotřebuje. Kdyby se podnik potácel, měl by dost prostředků, aby jeho chod podpořil. Než utratí osmnáct milionů, to potrvá...

Hughes má sice velké plány, chce se stát pánem světa, ale proč? Spát se dá jen v jedné posteli, řídit se dá jen jedno auto, sníst za den taky nejde víc než určité množství jídla. Hrát si na světovládce Platta nikdy nelákalo. Dokázal sice čas od času rozpoutat peklo, někoho nakopat, ale to bylo jen proti jednotlivcům, jen osobní. Rozhodovat o něčí budoucnosti z druhého konce světa? Ani náhodou.

Za pár týdnů se bude na horkém slunci usmívat na opálené turisty a stane se z něj vážený podnikatel. Lepší to být nemůže.

Takže chudák Jamal nelhal, k převodu opravdu došlo. Je na čase trochu bankéři přitopit. Stačilo jen vytočit číslo a zavěsit, a další člověk zavolá federálům a dodá jim na podnosu bankovního lupiče.

Adios, Jamal.

A ještě jeden telefonát:

„Ano?“

„Je to hotový, šéfe.“

Skoro bylo na tu dálku slyšet, jak Hughesovi vylétly koutky vzhůru. „Dobře. Všechno ostatní v pořádku?“

„Bez potíží. Držte se, uvidíme se hodně brzo.“

Když Platt zrušil spojení, zapnul svůj přenosný počítač a odeslal ještě jeden krátký signál na internet. Vzal si z příběhů Jimmyho Tee ponaučení, a na úspěch byl tedy připraven. Ale byl připraven i na neúspěch. Nedůvěřoval Net Force, nedůvěřoval prezidentovi v té vyprahlé zemi plné negrů, a už vůbec nevěřil panu Hughesovi. Takže si pro jistotu zařídil dvoje zadní vrátka - protože člověk nikdy neví, kdy se mu může drobná pojistka hodit.

NEDĚLE,   16. LEDNA, 7:00

QUANTICO, VIRGINIA

Fernandez se nahý otočil na posteli a přemýšlel o svém štěstí.

Joanna, rovněž nahá, vedle něho ospale zamrkala. „Kolik je?“

„Asi sedm. Zeptej se mě, jestli mě to trápí.“

Zvedl přikrývku a prohlížel si ji.

„Co to děláš?“ zeptala se.

„Dívám se na tebe. Vím, že to neslyšíš ráda, ale jsi překrásná.“

„Občas mi to nevadí. Záleží na tom, kdo a kdy to říká.“ Usmála se na něj. „Ty máš na sobě trochu moc jizev, Julio, aby se o tobě dalo říct, že jsi překrásný, ale nestěžuju si.“

Natáhl ruku a pohladil ji po tváři. „Víš, nic tak krásnýho jako včera v noci jsem ještě nezažil.“

„To určitě říkáš všem ženským.“

„Ne. Jen tobě, Jo.“

Posadila se, přikrývka z ní spadla a odhalila její ňadra. Natáhla ruce a objala ho. „Děkuju. Taky si nepamatuju, že bych někdy zažila něco lepšího.“

„Říkal jsem, že mám skrytý schopnosti.“

„Chceš se jít osprchovat?“

„Ne, teď se mi chce jenom tady s tebou ležet a čekat, až pro nás přijdou a odvedou nás do domova důchodců. Ale myslím, že moc libě nevoním, takže mi sprcha jen prospěje.“

„Tak jdi první. Až budeš chtít, abych přišla za tebou, houkni.“

„Už houkám.“

„Ne, nejdřív to tam vyhřej. K čemu je milenec, když mi ani sprchu nevyhřeje?“

„Takhle jsem o tom nepřemýšlel,“ řekl. Vyklouzl zpod peřiny a zamířil ke koupelně.

„Julio?“

Zastavil se. „No?“

„Otočil by ses, prosím?“

Usmál se a otočil se o tři sta šedesát stupňů se zvednutýma rukama. „Asi takhle?“

„Jo. Dobrý, uspěl jsi. Pusť vodu, prosím tě.“

„Rozkaz. Už běžím.“