Vyprávění o Nomech 1: Velká jízda (Terry Pratchett)

7

  XXI.   Ale bří Arnoldové (zal. 1905) pravil, Toto je Nápis, který vám dávám:

  XXII.   Nevidíte-li, co je vaším přáním, prosím, informujtese.

Z Knihy Nom, Regule, verš XXI – XXII

 

„Ona nemůže jít,“ řekl Gurder.

„Proč ne?“ řekl Masklin.

„No, je to nebezpečné.“

„A co?“ Masklin se podíval na Grimmu, která se tvářila zarputile.

„Neměl bys brát dívky nikam, kde je nebezpečno,“ řekl Gurder ctnostné.

Masklin měl zase jednou pocit, který zažíval často od té doby, co přišel do Obchoďáku. Hovořili, ústa se jim otevírala a zavírala, každé slovo samo o sobě bylo dokonale srozumitelné, ale když se spojila dohromady, nedávala vůbec žádný smysl. Nejlíp bylo to ignorovat. Tam doma by ženy nemohly jít nikam, kdyby neměly chodit, kde je nebezpečno.

„Já jdu,“ řekla rozhodně Grimma. „Jaké nebezpečí nám vlastně hrozí? Jenom Radikální sleva a -“

„A bří Arnoldové (zal. 1905) sám,“ řekl Gurder nervózně.

„Ale já stejně jdu. Naši mě nepotřebují a nemám co dělat,“ řekla Grimma. „Vůbec, co se může stát? Není to nic tak strašného,“ dodala ironicky „Jako kdybych například něco četla a přehřál se mi mozek.“

„No, jsem si jistý, že jsem neřekl -“ řekl chabě Gurder.

„Vsadím se, že v Papírnictví si nikdo sám nepere,“ řekla Grimma. „Ani si neštupuje ponožky. Vsadím se -“

„Dobrá, dobrá,“ řekl Gurder, vyklízeje pole. „Ale nesmíš zůstávat pozadu a nesmíš překážet. Rozhodujeme my, jasný?“

Vrhl na Masklina zoufalý pohled.

„Nařiď jí, aby nepřekážela,“ řekl.

„Já?“ řekl Masklin. „Jakživ jsem jí nic nenařídil.“

Cesta byla méně impozantní, než čekal. Starý Opat mluvil o schodištích, která se pohybovala, ohních v kyblíčcích, dlouhých prázdných chodbách, kde se nebylo kam schovat.

Ale od té doby už samozřejmě Dorcas zavedl výtahy. Vedly jenom do Šatiček pro dětičky a Hraček, ale Šatičkové byli spřátelený lid, který se dobře přizpůsobil životu v horním patře, a vždycky vítal vzácné poutníky, kteří přinášeli příběhy z dolního světa.

„Oni ani neužívají dolní Tržnici,“ řekl Gurder. „Berou si všechno, co chtějí, z Kantýny personálu. Živí se čajem a piškoty. A jogurtem.“

„Zvláštní,“ řekla Grimma.

„Jsou velice ušlechtilí,“ řekl Gurder. „Velice přemýšliví. Velice klidní. Avšak trochu mystičtí. Určitě je to tím jogurtem a čajem.“

„Ale já nerozumím co je s tím ohněm v kýblech,“ řekl Masklin.

„É,“ soukal ze sebe Gurder, „my si myslíme, že starý Opat možná, é, myslíme, že paměť mu… přece jenom, on je strašně starý…“

„To nemusíš vysvětlovat,“ řekla Grimma. „Starý Torrit je taky trochu takový.“

„To je tím, že jeho mysl není už tak hbitá jako bývala,“ řekl Gurder.

Masklin mlčel. Přemýšlel o tom, že byla-li teď Opatova mysl trochu otupělá, musela být kdysi tak hbitá, že předběhla bezvětří.

Šatičkové jim dali průvodce, aby je provedl rozsáhlými prostory podpodlaží. Jenom málo nomů žilo takto vysoko. Většina dávala přednost životu v rušných poschodích dole.

Vypadalo to skoro jako venku. Lehký vánek sháněl prach do šedých kupiček; nebylo tam jiné světlo než to, které proniklo starými prasklinami. V nejtemnějších místech musel průvodce rozškrtávat zápalky. Byl to velmi malý nom, který se jen plaše usmíval a nereagoval, když se s ním Grimma snažila dát do hovoru.

„Kam jdeme?“ zeptal se Masklin, ohlížeje se na hluboké otisky jejich nohou v nánosu prachu.

„K pohyblivým schodům,“ odpověděl Gurder.

„Hýbou se? Jak se hýbou? Nebo se hýbe Obchoďák kolem dokola? “

Gurder si shovívavě odkašlal.

„Tohle všecko je pro tebe samozřejmě nové. Nesmíš si z toho dělat hlavu, jestliže všechno hned nepochopíš,“ řekl.

„Hýbou se, nebo se nehýbou?“ vyzvídala Grimma.

„To uvidíte. Tyhle jediné používáme. Jsou trošku nebezpečné. Musíte se opatrně nalodit. To není jako výtah.“

Malý Šatička ukázal kupředu, uklonil se a odkvapil.

Gurder je vedl úzkou škvírou mezi stařičkými prkny podlahy do zcela prázdné chodby, a tam -

- pohyblivé schody.

Masklin je hypnotizovaně pozoroval. Schody se zvedaly z podlahy, při tom strašidelně skřípaly a drnčely vzhůru do vzdálených výšin.

„Pane jo,“ vydechl. To bylo všechno, na víc se nezmohl.

„Šatičkové se k nim nepřibližují,“ řekl Gurder. „Myslí, že je to oblíbené místo duchů.“

„Nic proti nim nemám,“ řekla trochu roztřeseně Grimma.

„Och, to je jen pověra,“ poznamenal Gurder. Obličej měl bílý a hlas se mu třásl. „Není čeho se bát,“ vypísknul.

Masklin na něj upřel pohled.

„Už jsi tady někdy byl?“ zeptal se.

„No jo. Miliónkrát. Často,“ řekl Gurder, uchopil záhyb svého oděvu a žmoulal ho mezi prsty.

„Takže co teď uděláme?“

Gurder se snažil mluvit zvolna, ale hlas se mu sám od sebe zrychloval a zrychloval: „Víš, Šatičkové říkají, že bří Arnoldové (zal. 1905) čeká nahoře, víš, a když nomové umřou -“

Grimma se zamyšleně dívala, jak se schody zvedají, a znovu se otřásla. Potom se rozeběhla.

„Co to děláš?“ zakřičel Masklin.

„Podívám se, jestli je to pravda!“ odsekla. „Jinak tady skejsneme celý den!“

Masklin utíkal za ní. Gurder zalapal po dechu, ohlédl se a pelášil za těmi dvěma.

Masklin viděl, jak se Grimma rozeběhla k zdvíhající se hmotě schodu a vtom se podlaha pod ní vznesla a ona najednou stoupala, kymácejíc se, jak bojovala o rovnováhu. Podlaha se mu pod nohama tlačila vzhůru a on stoupal za Grimmou o schod níž.

„Seskoč!“ volal. „Nemůžeš spoléhat na půdu, která se hýbe sama od sebe!“

Její bledý obličej zíral přes okraj schodu.

„K čemu to bude dobré?“ zeptala se.

„Mužem to pak někde spolu probrat!“

Zasmála se. „Kde? Podíval ses už dolů?“

Masklin se otočil.

Už byl o několik schodů výš. Vzdálená Gurderova postava sebrala odvahu a naskočila si na vlastní schod…

Bří Arnoldové (zal. 1905) nahoře nečekal.

Byla tam prostě dlouhá hnědá chodba lemovaná dveřmi. Na některých byla namalovaná slova.

Ale Grimma čekala. Masklin jí pohrozil prstem, když seskočil ze svého schodu, který se tajuplně spustil do podlahy.

„Už vůbec nikdy něco takového nedělej!“ křičel.

„Kdybych to neudělala, byl bys ještě dole. Mohl sis všimnout, že Gurder je k smrti vyděšený!“ odmlouvala.

„Ale tady nahoře může číhat všelijaké nebezpečí!“

„Jako například co?“ řekla Grimma přezíravě.

„No třeba…“ Masklin váhal. „To teď není důležité, důležité je…“

V tom okamžiku jim schod téměř k nohám dokutálel Gurdera. Zvedli ho.

„Tak,“ řekla Grimma zvesela. „Jsme tu všichni a všechno je v nejlepším pořádku, nebo ne?“

Gurder se díval kolem sebe. Pak si odkašlal a upravil si oděv.

„Ztratil jsem tam rovnováhu,“ řekl. „Záludné, tyhle pohyblivé schody. Ale vy jste si na ně okamžitě zvykli.“ Znovu zakašlal a podíval se do chodby. „No, radši bychom sebou měli hodit,“ řekl.

Tři nomové se plížili vpřed podél rady dveří.

„Patří některé Radikální slevě?“ zeptala se Grimma. To jméno tady nahoře znělo jaksi hrozivěji.

„Hm, ne,“ řekl Gurder. „Ta bydlí mezi kotli v suterénu.“ Zašilhal vzhůru na nejbližší dveře. „Tyhle se jmenují Mzdy.“

„Jsou dobré nebo špatné?“ vyzvídala dál Grimma a prohlížela si to slovo na natřených dveřích.

„Nevím.“

Masklin tvořil zadní voj, pomalu se otáčel, aby měl na očích celou chodbu. Byla příliš rozlehlá. Nebyl tam žádný úkryt, nebylo se za čím schovat.

Ukázal na řadu obrovských červených věcí, které visely uprostřed protější stěny. Gurder zašeptal, že to jsou kyblíčky.

„Jejich obrázky jsou v knížce Kubík a Zuzka jedou k moři, “ řekl.

„Co je to na nich napsáno?“

Gurder přivíral oči. „Oheň,“ řekl. „Ach jé. Opat měl pravdu. Kyblíčky na oheň!“

„Oheň v kyblíčcích?“ ptal se Masklin. „Kyblíčky s ohněm? Žádné plameny nevidím.“

„Musejí být uvnitř. Možná mají víko. Ve fazolových plechovkách jsou fazole a v zavařeninových sklenicích je zavařenina. V kyblíčcích na oheň by tedy měl být oheň,“ řekl nejistě Gurder. „Jdem.“

Grimma se také na to slovo upřeně dívala. Rty se jí pohybovaly, když si ho pro sebe opakovala. Potom chvátala za těmi dvěma.

Konečně došli na konec chodby. Tam byly další dveře, prosklené v horní polovině.

Gurder se na ně zadíval.

„Vidím tam nějaká slova,“ řekla Grimma. „Přečti je. Radši bych se na ně neměla dívat,“ dodala sladce, „aby se mi nezapařil mozek.“

Gurder polkl. „Říká se tu, Bří Arnoldové (zal. 1905). D. H. K. Vysmrkmáslo ,generální ředitel‘. Ech.“

„On je uvnitř?“ zeptala se Grimma.

„No, ve fazolových plechovkách jsou fazole a v ohňových kyblíčcích je oheň,“ napovídal Masklin. „Dveře nejsou zavřené, podívejte. Chcete, abych se tam šel podívat?“

Gurder nešťastně přikývl. Masklin došel ke dveřím, opřel se do nich a tlačil, až ho bolely paže. Nakonec s nimi trochu pohnul.

Uvnitř bylo zhasnuto, ale ve slabém svitu z chodby mohl vidět, že vstupuje do velké místnosti. Koberec byl mnohem hustší - jako by se prodírali trávou. O několik metrů dál stála velká pravoúhlá dřevěná věc; když ji obcházel, uviděl za ní židli. Snad tady sedává bří Arnoldové (zal. 1905).

„Kde jsi, bří Arnoldové (zal. 1905)?“ zašeptal.

Po několika minutách druzí dva slyšeli, jak je tiše volá. Vykoukli za dveřmi.

„Kde jsi?“ zasyčela Grimma.

„Tady nahoře,“ bylo slyšet Masklinův hlas. „Na té velké dřevěné věci. Můžete sem vyšplhat po takových výčnělcích. Tady nahoře jsou všelijaké věci. Na koberci opatrně, může v něm být dravá zvěř. Když chvilku počkáte, pomůžu vám.“

Brodili se hlubokým vlasem koberce a jako na trní čekali u dřevěného útesu.

„To je psací stůl,“ řekl Gurder zvysoka. „V Nábytku je jich plno. Úžasná kvalita v pravé stoprocentní dubové dýze.“

„Co to tam dělá?“ ptala se Grimma. „Slyším nějaké cinkání.“

„Nepostradatelný v každé domácnosti,“ řekl Gurder, jako by mu pronášené slogany dodávaly trochu útěchy. „Široký výběr pro každého.“

„O čem to mluvíš?“

„Promiň. Takovéhle věci píše bří Arnoldové (zal. 1905) na ty Nápisy. Prostě mi dělá dobře si je přeříkat.“

„Co je ta druhá věc tamhle?“

Podíval se, kam ukazuje.

„To? To je židle. S otočnou úpravou získáte dojem větší výkonnosti.“

„Velká jako pro lidi,“ řekla zamyšleně.

„Myslím, že na ní lidé sedí, když jim bří Arnoldové (zal. 1905) dává příkazy.“

„Hmm,“ řekla.

Nad hlavou jí něco zacinkalo.

„Promiňte,“ volal dolů Masklin. „Chvilku mi trvalo zaháčkovat je dohromady.“

Gurder vzhlédl do výšin a na lesklý řetěz, co najednou visel dolů.

„Svorky,“ řekl udiveně. „Na to bych nikdy nepřišel.“

Když se vyškrábali nahoru, našli Masklina, jak se prochází po lesklé ploše a šťouchá kopím do všeho kolem. „Tohle je papír,“ vysvětlil ledabyle Gurder, „a věci na dělání značek.“

„No, nevypadá to, že by se tu bří Arnoldové (zal. 1905) vyskytoval,“ řekl Masklin. „Možná šel do postele nebo bůhvíkam.“

„Opat říkal, že ho viděl jednou večer sedět zrovna tady za stolem,“ řekl Gurder. „Dohlížel na Obchoďák.“

„Cože, na téhle židli?“podivila se Grimma.

„Asi ano.“

„Tak to je velký, že jo?“ naléhala Grimma neúprosně. „Asi jako člověk.“

„Tak nějak,“ řekl Gurder váhavě.

„Hmm.“

Masklin našel kabel tlustý jako jeho paže, který se vinul po desce stolu. Sledoval ho.

„Jestli má podobu člověka a je velký jako člověk,“ řekla Grimma, „tak to je možná -“

„Pojďme se podívat, co je tady nahoře, jo?“ řekl honem Gurder. Přešel k hromadě papíru a začal předčítat svrchní list v chabém světle, přicházejícím z chodby. Četl pomalu a hodně nahlas.

„Arnco Group,“ četl, „sdružující Arnco Developments (Velká Británie), United Television, Arnco Schultz (Hamburk) AG, Arncoaerolinie, Arnco Recording, Arnco (biografy) s. s r. o., Naftařská holdingová společnost Arnco, Vydavatelství a nakladatelství Arnco, Maloobchod Arnco -“

„A hrome,“ řekla Grimma chabě.

„Je toho tady víc,“ řekl Gurder vzrušeně, „ menšími písmeny, možná, že to tak zamýšleli pro nás. Poslechni si všechna ta jména: Maloobchod Arnco zahrnuje smluvní filiálky, Grimethorpovy barvylaky, Mechanické smetáky Všudybyl, s. s r. o., a - a - a -“

„Něco je špatně?“

„ - bří Arnoldové (zal. 1905).“ Gurder vzhlédl. „Co myslíš, že to znamená? Nabídko výhodná, ochraňuj nás.“

Rozsvítilo se. Světlo, bílé a palčivé, padalo šikmo na oba, takže stáli nad černými jezírky vlastních stínů.

Gurder se s hrůzou díval na zářící kouli, která se objevila nad nimi.

„Promiň, myslím, že jsem to byl já,“ řekl Masklinův hlas ze stínu. „Našel jsem takovouhle jakoby houpačku a když jsem se zhoupl, udělalo to cvak. Promiňte.“

„Aha,“ řekl Gurder zvesela. „Elektrické světlo. Samozřejmě. Na chvilku mě to docela vyděsilo.“

Masklin se objevil v kruhu jasu a podíval se na papír.

„Slyšel jsem tě číst,“ řekl. „Něco zajímavého?“

Gurder se znovu zabral do čtení.

„Sdělení všemu personálu,“ četl. „Jsem přesvědčen, že jsme si všichni vědomi stále klesající finanční výnosnosti obchodního domu za poslední léta. Tato rozlehlá stará budova, zcela vyhovující neuspěchanému zákazníkovi roku 1905, se nehodí do vzrušeného světa devadesátých let, a všichni víme, že jsme naneštěstí zaznamenali kapitálové ztráty a obecný úbytek zákazníků, který následoval po otevření novějších velkých filiálek ve městě. Jsem si jist, že náš zármutek nad uzavřením obchodního domu Bratří Arnoldové, který, jak víte, založil bohatství společnosti Arnco, zmenší zpráva o tom, že Arnco Group ho plánuje nahradit supermarketem s potravinami v nákupním středisku Neila Armstronga. Za tím účelem bude obchodní dům na konci měsíce uzavřen a krátce poté stržen, aby ustoupil novému skvělému komplexu pro volný čas společnosti Arnco…“

Gurder zmlkl a složil hlavu do dlaní.

„To jsou zase ta slova,“ řekl Masklin pomalu. „Uzavřeni. Demolice.“

„Co je to volný čas?“ řekla Grimma.

Papírník si jí nevšímal.

Masklin ji vzal jemně za ruku.

„Myslím, že chce být chvilku sám,“ řekl. Přehnul hrotem kopí list papíru po šířce a skládal ho, až byl dost malý, aby se dal nést.

„Čekám, že to bude chtít Opat vidět,“ řekl. „Nikdy nám neuvěří, jestli mu -“

Zarazil se. Grimma se mu upřeně dívala přes rameno. Ohlédl se a viděl skrz skleněnou výplň dveří nějaký stín. Měl tvar člověka. A zvětšoval se.

„ Co je to?“ zeptala se.

Masklin sevřel kopí. „Já myslím,“ řekl, „že je to asi Radikální sleva.“

Obrátili se a hnali se ke Gurderovi.

„Někdo sem jde,“ šeptal Masklin. „Dolů na zem, rychle!“

„Stržen!“ kvílel Gurder, svíral si rukama ramena a kýval se ze strany na stranu. „Totální výprodej! Konečné snížení cen! Všichni jsme zatraceni!“

„Ano, a myslíš, že by ses mohl nechat zatratit na podlaze?“ řekl Masklin.

„Není při sobě, to je vidět,“ řekla Grimma. „No tak,“ dodala děsně povzbudivě. „Hopla!“

Zvedla ho a sunula k žebříku ze svorek. Masklin šel pozpátku za nimi s očima na dveřích.

Pomyslel si: viděl to světlo. Tady teď měla být tma, a on viděl světlo. Ale nikdy se mu nepodaří zhasnout a stejně by to nemělo smysl. Nevěřil v žádného démona jménem Radikální sleva a prosím, už je tady. To je divný svět.

Odplížil se do stínu za hromádku papírů a čekal.

Slyšel, jak Gurderovy chabé protesty dole na podlaze naráz ustaly. To ho asi Grimma něčím praštila. V krizových situacích byla schopná pozoruhodných činů.

Dveře se otevíraly, velmi pomalu. Objevila se v nich postava. Vypadala jako člověk v modrém obleku. Masklin nedokázal mnoho usoudit z výrazu lidské tváře, ale tenhle člověk nevyhlížel příliš šťastně. V ruce držel kovovou trubici. Z jednoho jejího konce proudilo světlo. Hrůzostrašné světlo, pomyslel si Masklin.

Postava se přiblížila tím zpomaleným náměsíčním způsobem, jakým chodí lidé. Masklin vykukoval za papírem, proti své vůli zcela fascinován. Díval se do kulatého zarudlého obličeje, cítil cizí dech, zřetelně viděl čepici se štítkem.

Dověděl se už, že lidé v obchodním domě mají svoje jména napsána na odznáčcích, protože - jak mu bylo řečeno - byli tak hloupí, že by si jeden druhého jinak nezapamatovali. Tenhle měl jméno na čepici. Masklin přimhouřil oči, aby rozeznal tvar písmen: H… L… Í… D… A… Č. Měl bílé kníry.

Muž se napřímil a dal se do obhlídky místnosti. Nejsou hloupí, řekl si Masklin. Je dost chytrý, aby věděl, že se tady nemělo svítit, a chce přijít na to, proč se svítí. Musí ty dva zahlédnout, jenom se podívat na správné místo. I člověk je může zahlédnout.

Sevřel kopí. Oči, pomyslel si, musím mu jít po očích…

Hlídač se ospale sunul po místnosti, prohlížel skříně a díval se do koutů. Potom zamířil zpátky ke dveřím.

Masklin se odvážil vydechnout, a v tom okamžiku se odněkud zdola ozval Gurderův hysterický hlas.

„To je Radikální sleva! Ó, Nabídko výhodná, spas nás! Jsme všichni umphumphumphumph -“

Hlídač se zastavil. Otočil se a na obličeji se mu pomalu jako sirup rozléval zmatený výraz.

Masklin zacouval dál do stínu. Tak, teď, pomyslel si. Kdybych se tak mohl pořádně rozeběhnout…

Cosi za dveřmi začalo řvát. Připomínalo to hluk náklaďáku. Muže to zřejmě neznepokojilo, jenom otevřel dveře a vyhlédl.

Na chodbě byla lidská žena. Vypadala dost staře, pokud mohl Masklin soudit, v růžové květované zástěře a s bačkorami na nohou. V jedné ruce držela prachovku a druhou rukou…

Inu, vypadalo to, jakoby zadržovala jakéhosi řvouna, nějaký pytel na kolečkách. Neustále vyrážel vpřed po koberci, ale ona měla jednu ruku na jeho holi a vždycky ho stáhla zpět.

Masklin pozoroval, jak tu věc nakopla. Řev odumřel, když na ni Hlídač začal mluvit. Masklinovi ten hovor zněl jako souboj dvou lodních sirén.

Masklin utíkal k hraně stolu a napůl sešplhal, napůl spadl po žebříku ze svorek. Ostatní čekali ve stínu psacího stolu. Gurder koulel očima; Grimma mu jednou rukou pevně svírala ústa.

„Pojďte, vypadneme odsud, dokud se nedívá!“ křikl Masklin.

„Jak?“ řekla Grimma. „Jsou tu jenom tyhle dveře.“

„Umphumpumph.“

„A co uděláme s ním? “

„Podívej,“ řekl Masklin vyděšenému Gurderovi. „Ne cháš už toho s tím posledním soudem pořád dokola nebo ne? Jinak ti budeme muset dát roubík. Promiň.“

„Umph.“

„Slibuješ?“

„Umph.“

„Tak jo, můžeš ho pustit.“

„To byla Nabídka výhodná!“ zasyčel rozčileně Gurder.

Grimma se podívala na Masklina. „Mám mu zase zacpat hubu?“ řekla.

„Ať si říká, co chce, pokud bude mluvit potichu,“ řekl Masklin. „Patrně se tak cítí líp. Je trochu v šoku.“

„Nabídka výhodná nás přišla zachránit! Se svou velkou řvoucí Odsávačkou duší…“ Gurderovi se samým zmatkem vlnilo obočí.

„To byl vysavač, ne?“ řekl pomalu. „Vždycky jsem si myslel, že je to něco magického a on to je jenom vysavač. V Domácích spotřebičích jsou jich spousty. Se speciální sací silou pro vyčištění koberce skrz naskrz.“

„Dobrá. To je sice hezké. Ale jak se odsud dostanem?“ Pátrání za registraturou odhalilo škvíru mezi prkny podlahy právě tak velkou, aby se jí s obtížemi protáhli. Cesta zpět trvala půl dne, částečně proto, že Gurder si každou chvíli sedl a propukal v pláč, ale hlavně proto, že museli šplhat dolů vnitřkem stěny. Byla dutá a plná drátů s nějakým tím kouskem dřeva, které tam přivázali Šatičkové, ale přesto to byla únavná lopota. Vylezli pod Šatičkami pro dětičky. V té době se Gurder vzpamatoval a nadutě si vyžádal jídlo a eskortu.

A tak se nakonec vrátili do Oddělení papírnictví.

Právě včas.

 

Bábi Morkie vzhlédla, když byli vpuštěni k Opatovi do ložnice. Seděla u postele s rukama na kolenou. „Žádnej velkej rámus,“ nařídila. „Je moc nemocnej. Říká, že umírá. Řekla bych, že to asi bude vědět nejlíp.“

„Proč umírá?“ zeptal se Masklin.

„Protože už žije moc dlouho,“ odpověděla bábi.

Opat ležel mezi svými polštářky, vrásčitý a ještě menší, než si ho Masklin pamatoval. Svíral Věc v hubených rukou, podobných párátkům.

Podíval se na Masklina a s velkou námahou mu pokynul, aby přistoupil blíž.

„Budeš se k němu muset naklonit,“ přikázala bábi. „Sotva ze sebe vypraví hlásek, chudáček starý.“

Opat jemně uchopil Masklinovo ucho a přitáhl si ho k ústům.

„Ryzí žena,“ zašeptal, „má mnoho dobrých vlastností, já vím. Ale prosím tě, pošli ji pryč, než mi vnutí další lék.“

Masklin přikývl, Morkiiny léčebné prostředky, vyráběné z léčivých, čistých a dá se říci částečně jedovatých rostlin a kořínků, byly úžasné. Po jedné dávce medicíny na bolení žaludku bylo jisté, že si už vůbec nikdy na bolení žaludku nepostěžujete. Svým způsobem to byl taky druh léčby.

„Nemohu ji jen tak poslat pryč,“ řekl, „ale mohu ji požádat.“

Vyšla ven, vykřikujíc instrukce, aby mohla namíchat další dávku léku.

Gurder si klekl u postele.

„Vy neumřete, že ne, pane?“ řekl.

„Jistěže ano. Každý umře. O tom je právě život,“ zašeptal Opat. „Viděli jste bří Arnoldové (zal. 1905)?“

„Tedy. É.“ Gurder zaváhal. „Našli jsme něco Psaného, pane. Je to pravda, říká se v něm, že se obchodní dům bude bourat. To znamená konec všeho, pane, co jen budeme dělat?“

„Budete muset odejít,“ řekl Opat.

Gurder se zatvářil zděšeně.

„Ale vždycky jste říkal, že všechno mimo obchodní dům je možná jenom sen!“

„A ty jsi mi nikdy nevěřil, chlapče. A možná jsem se mýlil. Ten mladík s kopím, je tady ještě? Moc dobře nevidím.“

Masklin pokročil kupředu.

„Á, tady jsi,“ řekl starý nom. „Tahle tvoje krabička.“

„Ano,“ řekl Masklin.

„Vyprávěla mi. Promítala mi obrázky. Obchodní dům je daleko větší, než jsem si myslel, existuje taková místnost, v níž se ukládají hvězdy, ne jenom ty blýskavé, co visí ze stropu o Vánočním trhu, ale stovky takových podobných. Říká se tomu vesmír. Kdysi jsme tam žili, skoro celý nám patřil, byl to náš domov. Nebydleli jsme pod něčí podlahou. Myslím, že bří Arnoldové (zal. 1905) nás vybízí, abychom se tam vrátili.“

Natáhl se a studené bílé prsty s překvapivou silou sevřely Masklinovi paži.

„Neříkám, že jsi obdařený důvtipem,“ řekl. „Ve skutečnosti mám takový dojem, že jsi ten naivní, ale povinností dbalý typ, který se stává vůdcem, když z toho nekouká žádná sláva. Jsi ten typ, co věci dotahuje do konce. Odveď je domů. Odveď je všechny domů.“

Klesl zpátky na polštáře a zavřel oči.

„Ale - odejít z Obchoďáku, pane?“ řekl Gurder. „Jsou nás tisíce, staří a mimina a všichni ostatní, kam můžeme jít? Venku jsou lišky, říká Masklin, a vítr a hlad a voda, co padá z oblohy po kouskách. Pane? Pane?“

Grimma se naklonila a nahmátla starému nomovi zápěstí.

„Slyší mě?“ zeptal se Gurder.

„Možná,“ odpověděla Grimma. „Možná. Ale nebude ti moct odpovědět, protože je mrtvý.“

„Ale on nemůže umřít! Vždycky tady byl!“ řekl Gurder užasle. „Ty jsi se spletla. Pane? Pane!“

Masklin vzal Opatovi Věc z poddajných rukou, když dovnitř vběhli další Papírníci, kteří zaslechli Gurderův hlas.

„Věci?“ řekl tiše a kráčel stranou davu kolem postele.

„ Poslouchám. “

„Je mrtvý?“

„ Žádné životní funkce nezjištěny. “

„Co to znamená?“

„ To znamená ,ano‘. “

„Ó.“ Masklin nad tím uvažoval. „Myslel jsem, že nejdřív nás musí něco sníst nebo rozmáčknout. Nemyslel jsem, že se jenom nějak zastavíme.“

Věc nenabídla žádnou informaci.

„Nějaký nápad, co bych teď měl udělat?“ řekl Masklin. „Gurder měl pravdu. Všechno tohle teplo a jídlo nebudou chtít opustit. Možná jen pár mladíků, z legrace. Ale jestli máme venku přežít, budeme potřebovat spoustu lidí. Věř mi, já vím, o čem mluvím. A to jim mám říct: Pardon, tohle všechno musíme opustit?“

Věc promluvila:

„ Ne, “ řekla.

 

Masklin nikdy neviděl pohřeb. Vlastně nikdy neviděl umřít nějakého noma proto, že žil příliš dlouho. Ano, někteří byli snědeni nebo se odněkud nevrátili, ale žádný z jeho skupiny nikdy takto přirozeně nedospěl ke konci.

„Kam se pochovávají vaši mrtví?“ ptal se Gurder.

„Do jezevců a lišek, to často,“ odvětil a neodolal, aby nedodal: „Však víš. Ti hezcí a hbití lovci.“

Takto se nomové loučili se svými mrtvými:

Tělo starého Opata bylo slavnostně oblečeno do zeleného pláště a špičatého červeného klobouku. Dlouhou bílou bradu mu pečlivě vykartáčovali, položili ho na jeho postel a Gurder četl pohřební řeč.

„Teď, když se ti, bří Arnoldové (zal. 1905), zlíbilo povolat našeho bratra do svého velkého Ráje zahrádkářů nad Zbožím na úvěr, tam, kde je Ideální sekačka trávy a Úžasná výstava květin a bazén života věčného ve Snadno instalovatelné polyetylénové fólii s opravdu senzačním obkladem, dáme mu dary, které si nom musí vzít na tuto cestu.“

Hrabě Kovomat pokročil vpřed. „Dávám mu,“ řekl a vedle noma položil nějaký předmět, „Čestný rýč lopoty.“

„A já,“ řekl vévoda de Galanterie, „mu kladu po bok Rybářský prut naděje.“

Další vysoce postavení nomové přinášeli další věci: Trakař vůdcovství, Nákupní košík života. Umřít v Obchoďáku je dost komplikované, pomyslel si Masklin.

Grimma se hlasitě vysmrkala, když Gurder skončil a tělo obřadně odnášeli.

Do druhého suterénu, jak se později dověděli, a do spalovny. Dolů do říše Radikální slevy, Hlídače, který tam za nocí sedává, jak praví legenda, a popíjí svůj příšerný čaj.

„Řekla bych, že je to dost hrozný,“ řekla bábi Morkie, když tam tak postávali. „Za mejch mladejch let, když člověk umřel, tak jsme ho pochovali. Do země.“

„Do země?“ řekl Gurder.

„Taková podlaha,“ vysvětlila bábi.

„Co se potom stalo?“

Bábi se zatvářila rozpačitě. „Co jako?“ řekla.

„Kam šli potom?“ ptal se Papírník trpělivě.

„Šli? Nemyslím, že by někam chodili. Mrtví se moc necouraj.“

„V Obchoďáku,“ řekl Gurder zvolna, jakoby něco vysvětloval hodně zaostalému dítěti, „když zemře nom, pokud to byl dobrý nom, pošle ho bří Arnoldové (zal. 1905) zpátky k nám, než odejde do Lepšího obydlí.“

„Jak můžou -“ začala bábi.

„Tu vnitřní část, myslím,“ řekl Gurder. „Ten kousek uvnitř, který jste opravdu vy.“

Zdvořile se na něj dívali a vyčkávali, jestli podá nějaký důkaz.

Gurder si vzdychl. „Dobrá,“ řekl, „přivedu někoho, aby vám to ukázal.“

 

Odvedli je do Ráje zahrádkářů. To je divné místo, pomyslel si Masklin. Vypadalo jako svět venku, ale bez všech překážek, které k venkovnímu světu patří. Jediným světlem byla slabá záře domácích sluncí, která stála na obloze celou noc. Nebyl tu žádný vítr, žádný déšť, a nikdy nebudou. Trávu nahradila zeleně obarvená pytlovina, z níž něco trčelo. Byly tu jenom kopcovité útesy sáčků se semínky, každý s obrázkem, o kterých měl Masklin podezření, že naprosto neodpovídají skutečnosti. Ukazovaly květiny, ale květiny nepodobné těm, které kdy viděl.

„Vypadá to Venku takhle?“ ptal se mladý kněz, který je provázel. „Říká se, říká se, é, říká se, že jste tam byli Říká se, že jste to viděli.“ Řekl to s nadějí.

„Bylo tam víc zelené a hnědé,“ řekl Masklin kategoricky.

„A květiny?“ řekl kněz.

„ Něco málo květin, “ souhlasil Masklin. „Ale ne takovéhle.“

„Kdysi jsem takovýhle kytky zašíval,“ řekl Torrit a pak, poněkud neobvykle, umlkl.

Vedli je kolem nemotorné obrovské sekačky na trávu a tam -

- byli nomové. Vysocí, buclatí nómové. Trpaslíci s tvářičkami zmalovanými narůžovo. Někteří drželi rybářské pruty a rýče. Někteří vezli malované trakaře. A všichni se culili.

Po nějakou dobu stál Masklinův kmen mlčky.

Pak řekla Grimma tichounce. „To je hrůza.“

„Ale ne!“ vykřikl kněz zděšeně. „Je to zázrak! Bří Arnoldové (zal. 1905) vás posílá zpět elegantní a celé nové, a potom opustíte obchodní dům a přijdete na báječné místo!“

„Nejsou tu žádný ženský,“ řekla bábi. „Aspoň nějaká úleva.“

„Ach, tedy,“ řekl kněz a tvářil se trochu rozpačitě. „To byla vždy poněkud diskutabilní otázka, nejsme si jisti proč, ale myslíme -“

„A nikomu se nepodobaj,“ řekla bábi. „Všichni vypadaj stejně.“

„No, víte-“

„To zrovna, vrátit se takováhle,“ řekla bábi. „Přijít zpátky takhle, tak radši nikam nejdu.“

Kněz téměř plakal.

„Ne, ale -“

„Jednou sem jednoho takovýho viděl.“ To byl zase starý Torrit. V obličeji byl celý šedivý a chvěl se.

„Ty kušuj, ty,“ sykla bábi. „Nikdá si nic neviděl.“

„To teda jo,“ řekl Torrit. „Když sem byl malej klouček. Děda Dimpo nás několik vzal rovnou přes pole, rovnou skrz les a tam byly tyhle veliký kamenný domy, kde žijou lidi, a měly vpředu polička plný kytek, takovejch, co maj tady, a trávu úplně krátkou a rybníčky s oranžovýma rybičkama, a jednoho takovýhohle sme tam viděli. Seděl na kamenný prašivce u jednoho toho rybníčku.“

„To určitě ne,“ poznamenala automaticky Grimma.

„To teda jo a vůbec,“ řekl Torrit chladně. „A pamatuju se, jak děda říkal: ,To neni žádnej život, pořád venku za každýho počasí, ptáci vám dělaj na klobouk a psiska na vás zvedaj nožičku‘. Vypravoval nám, že je to obr mezi nomy, kterej zkameněl, jelikož tam vysedával moc dlouho a jakživ nechytil ani mřenku. A říkal: ,To je mi způsob, jak sejít ze světa, to pro mě není, hoši, já chci náhlou smrt‘,  a vtom na něj skočila kočka. Smíchy sme se neudrželi.“

„Co bylo dál?“ ptal se Masklin.

„Ale, pěkně jsme jí to vykreslili kopíma a jeho sme popadli a všichni sme hnali pryč jako cvo - velmi rychle,“ řekl Torrit, když zpozoroval, že se bábi tváří přísně.

„Ne, ne!“ zanaříkal kněz. „Takhle to vůbec není!“ a potom začal vzlykat.

Bábi chvilku otálela a potom ho něžně pleskla po zádech.

„No tak, no tak,“ řekla. „Tím se netrap. Ten blázen stará pitomá vypráví, co ho napadne.“

„Nejsem -“ začal Torrit. Varovný pohled bábi Morkie ho zastavil.

Pomalu se vraceli a snažili se vypudit z mysli ty strašné kamenné postavy. Torrit se loudal vzadu a bublal jako opotřebované krupobití. „Já to vopravdu viděl, to vám povidám,“ šeptal si. „Hrozně velkej a šklebil se, vopravdu, a seděl na puntíkovaný kamenný houbě. Vopravdu jsem to viděl. Ale nikdá sme se tam nevrátili. Radši nic než pak litovat, dycky řikám. Ale vopravdu jsem to viděl.“

 

Každému bylo jasné, že novým Opatem se stane Gurder. Starý Opat zanechal přesné instrukce. Nezdálo se, že by se objevily nějaké námitky.

Vlastně jediný proti této myšlence byl Gurder sám.

„Proč já?“ řekl. „Nikdy jsem nechtěl nikoho vést! Však… víte…“ ztišil hlas. „Někdy mám pochybnosti. Starý Opat o tom věděl, určitě, nechápu, proč si myslel, že se na to hodím.“

Masklin neříkal nic. Napadlo ho, že Opat měl možná na mysli velmi určitý cíl. Snad byl čas na drobné pochybnosti. Snad nastal čas podívat se na bří Arnoldové (zal. 1905) jinak.

Dohadovali se ve velkém podpodlažním prostoru, který Papírnictví užívalo k důležitým shromážděním; bylo to kromě Tržnice jediné místo v obchodním domě, kde byly boje přísně zakázány. Hlavy familií, vládci oddělení a pododdělení se vzájemně otloukali všude kromě toho místa. Ač nebylo dovoleno nosit zbraně, při vhodné příležitosti jeden druhého podřezávali.

Přimět je k tomu, aby vůbec pomysleli na jakoukoli spolupráci, by bez Papírnictví bylo nemožné. Bylo to divné, opravdu. Papírnictví nemělo vůbec žádnou moc, ale všechny familie ho potřebovaly, takže přežívalo a jistým zvláštním způsobem vládlo. Nikdo z Galanterie by ze zásady vůbec nenaslouchal ani tomu nejrozumnějšímu z Kovomatu, ale poslouchali, když mluvčí byl z Papírnictví, protože každý věděl, že Papírnictví nikomu nestraní.

Masklin se obrátil ke Gurderovi.

„Potřebujeme si promluvit s někým z Kovomatu. Řídí elektřinu, že ano? A hnízdiště náklaďáků.“

„Tamhle je hrabě z Kovomatu,“ řekl Gurder a ukázal. „Ten hubený s knírem. Jedná poměrně bez skrupulí. Ale o elektřině toho moc neví.“

„Myslel jsem, že jsi říkal -“

„Ó, Kovomat, to ano. Nevolníci a sluhové a kdovíkdo. Ale takoví jako hrabě ne. Dobré nebe,“ usmíval se Gurder. „Nemyslíš si snad, že se vévoda de Galanterie někdy dotkne nůžek, co, nebo že si baronesa del Ikatesová v plné kráse chodí shánět jídlo?“

Úkosem se podíval na Masklina.

„Ty máš nějaký plán, viď,“ řekl.

„Ano. Tak nějak.“

„Tak co jim chceš říct?“

Masklin bezmyšlenkovitě ohmatával hrot kopí.

„Pravdu. Chci jim říct, že mohou z Obchoďáku odejít a vzít si všechno s sebou. Myslím si, že by to šlo.“

Gurder si hladil bradu. „Hmm,“ řekl. „ Předpokládám, že to možné je. Ponese-li každý tolik jídla a věcí, kolik unese. Ale brzy se to spotřebuje. A elektřina se stejně nedá odnést. Bydlí v drátech, víš.“

„Kolik Papírníků dovede číst jako lidi?“ zeptal se Masklin a ignoroval tu poznámku.

„Každý z nás dovede trochu číst, samozřejmě,“ řeklGurder. „Ale jenom čtyři z nás jsou opravdu dobří, jestli to chceš vědět.“

„To asi nebude stačit,“ řekl Masklin

„No, je to kumšt a ne každý to pochopí. Co máš za lubem?“

„Způsob, jak dostat všechny ven, všechny. Vzít s sebou všechno, co kdy budeme potřebovat, všechno,“ řekl Masklin.

„Taková tíha je rozdrtí!“

„Vůbec ne. Většina toho, co ponesou, neváží vůbec nic.“

Gurder se zatvářil ustaraně. „Není to žádná z těch Dorcasových bláznivin, že ne?“ řekl.

„Ne.“

Masklin měl pocit, že asi vyletí z kůže. Neměl hlavu dost velkou, aby se v ni udrželo všechno to, co mu řekla Věc.

A byl jediný. Ach, Opat to věděl, a zemřel s očima plnýma hvězd, ale ani on nic nechápal. Galaxie! Ten stařec si myslel, že je to taková velká místnost uvnitř Obchoďáku, takové největší oddělení ze všech. Možná Gurder taky nepochopí. Celý život prožil pod střechou. Nemá vůbec představu, o jaké vzdálenosti běží.

Masklin nad tím pocítil malý příval pýchy. Nomové z Obchoďáku nemohou rozumět tomu, co říká Věc, protože nemají žádné zážitky, ze kterých by vycházeli. Pro ně byla vzdálenost z jednoho konce Obchoďáku na druhý největší možnou vzdáleností na světě.

Nebudou schopni vypořádat se se skutečností, že například hvězdy jsou mnohem dál. I kdyby celou cestu běželi, patrně by trvalo týdny doběhnout až tam.

Bude je na to muset polehoučku připravit.

 

Hvězdy! Před dlouhou, dlouhou dobou mezi nimi nomové cestovali na něčem, vedle čeho nákladní auta vypadají titěrně. A to něco postavili nomové. A jedna z těch velkých lodí na průzkumném letu kolem maličké hvězdy na konci vesmíru vyslala menší loď, aby přistála ve světě lidí.

Ale něco se pokazilo. Masklin z toho mnoho nepochopil, snad jen to, že ta věc byla velmi, velmi silná. Ale přežily stovky nomů. Jeden z nich prohrabal vrak a našel Věc. Nebyla k ničemu bez elektřiny, ale nomové si ji přesto nechali, protože to byl stroj, který loď řídil.

A generace přicházely a odcházely a nomové zapomněli všechno až na to, že Věc je velice důležitá.

Tohle je až moc pro jednu hlavu, pomyslel si Masklin. Ale to nebylo to nejdůležitější, z čeho se mu rozšuměla krev a dlaně ho začaly pálit.

Důležité bylo toto. Ta velká loď, ta, co dokázala létat mezi hvězdami, byla stále tam někde nahoře. Obsluhovaly ji stroje podobné Věci, trpělivě čekaly, až se nomové vrátí. Stroje, co uklízejí dlouhé chodby, a stroje, co vyrábějí potravu a pozorují hvězdy a v dlouhé temné prázdnotě lodi trpělivě odpočítávají hodiny a minuty.

A stroje by čekaly navěky. O Čase věděly jenom to, že je to něco, co se má měřit a odečítat. Čekaly by, až Slunce vychladne a Měsíc vyhasne, pečlivě by opravovaly loď a udržovaly ji v pohotovosti, až se nomové vrátí.

Aby je odvezla Domů.

A zatímco stroje čekaly, pomyslel si Masklin, úplně jsme na ně zapomněli, zapomněli jsme na všechno o sobě a žili jsme v děrách v zemi.

Věděl, co musí udělat. Samozřejmě, že to byl nemožný úkol. Ale na to on byl zvyklý. Vláčet se s krysou celou cestu z lesa k noře býval také nemožný úkol. Ale nebylo nemožné odtáhnout ji kousek cesty, tak to udělal, a potom si odpočinul a potom ji táhl zase kousek cesty… Vyrovnat se s nemožným znamenalo rozdělit úkol na několik pouze velmi obtížných zadání a každé z nich na skupinu hrozně těžkých úkolů a každý z nich na složité úkony a každý z nich…

Ta nejtěžší práce ze všeho je patrně naučit nomy chápat, čím kdysi byli a čím zase mohou být.

Opravdu měl plán. Tedy, začalo to jako plán, co vymyslela Věc, ale jak si ho v hlavě probíral znovu a znovu, cítil, že není pouze pro něj. Šlo patrně o nemožný plán. Ale dokud to nezkusí, nebude mít jistotu.

Gurder ho upřeně pozoroval.

„É,“ řekl Masklin. „Tenhle plán…“

„Ano?“ řekl Gurder.

„Opat mi řekl, že Papírnictví vždycky usilovalo o to, aby nomové spolupracovali a přestali se handrkovat,“ řekl Masklin.

„To bylo vždycky naším přáním, ano.“

„ Tento plán bude znamenat, že budou muset spolupracovat.“

„Dobrá.“

„Jenom si nemyslím, že se jim to bude obzvlášť zamlouvat,“ řekl Masklin.

„To není fér! Jak se můžeš něco takového domnívat?“

„Myslím, že se tomu budeš smát,“ řekl Masklin.

„To poznáš, až mi to povíš,“ řekl Gurder.

Masklin mu to řekl. Když Gurder překonal překvapení, smál se a smál.

A potom se podíval Masklinovi do tváře a přestal.

„To ale nemyslíš vážně?“ řekl.

„Nech mě to zkusit,“ řekl Masklin. „Máš lepší plán? Budeš mě podporovat?“

„Ale jak se - jak nomové - je vůbec možné, že můžeme,“ začal Gurder.

„Něco vymyslíme,“ chlácholil ho Masklin. „Samozřejmě s pomocí bří Arnoldové (zal. 1905),“ dodal diplomaticky.

„Ach. Ovšem,“ řekl Gurder chabě. Vzpamatoval se.

„Jestli mám být novým Opatem, musím pronést řeč,“ řekl. „To se očekává. Všeobecné poselství dobré vůle a tak dál. O tom si můžeme promluvit později. Promyslet si to beze spěchu v klidném prostředí -“

Masklin zavrtěl hlavou. Gurder polkl.

„Ty myslíš hned? “ řekl.

„Ano. Hned. Řekneme jim to hned. “