Bernhard Dobyvatel (Sam Lundwall)

5

"Bílý ksindl, stejný odpad, jaký jsme tu měli před chvílí," řekl mu znuděný elektronický hlas přímo do levého ucha. Bernhard cítil, jak ho něco zvedá, obrací, a pak se na něj upřely přísné elektronické oči. "A hele! Poslechni... Neviděli jsme se už někde?"

Bernhard se rozhlédl. Byl ve stejném sále jako předtím. Visel v sevření pevné kovové paže nějakých padesát stop nad podlahou zaplavenou odpadky, nebo spíš nad krajinou tvořenou kopci rezavých plechovek od piva, sesouvajícími se horami plastikových nožů, vidliček a talířků, které se rozplývaly v mlhavé dálce a mezi nimiž se daly rozeznat řeky a jezera plná jakési hnědavé pěnivé smrduté kapaliny. "Nevím," řekl tupě. "Vy stroje vypadáte všechny stejně."

"Jméno a hodnost," vyštěkl robot. "A dej si bacha na jazyk, kámo."

"Ishmael, můžeš mi tak říkat. Vojín E-l. A nezkoušej mi zase vnutit pohřeb!"

"Neboj, žádný nebude. Myslíš si snad, že každý, kdo sem spadne, má nárok na pohřeb?" Stroj se hřmotně rozesmál. "Máš vůbec představu, kolik stojí chemická raketa pro poslední cestu? Jenom odpálení stojí pěkných pár stovek kreditů! A to nemluvím o výpočtech dráhy rakety, která tě musí donést dost daleko od lodi, aby starouš Refanut nepřitáhl vlastní gravitací tvoje nepotřebné tělo zase nazpátek. Kdepak, kámo, půjdeš zpátky mezi smetí, kam patříš. Tak budeš k něčemu dobrý aspoň jako hnojivo."

"Takhle se zachází s vojákem, který obětoval život pro Impérium?" zařval Bernhard a zuřivě se snažil vyprostit z ocelového sevření.

"Tak se zachází s pobudou, který sem spadl během patnácti minut podruhé," zaskřípal zuby stroj. "Co se tam nahoře stalo?"

"Přistál jsem uprostřed bandy robotů, kteří se jen třásli, aby mě mohli kuchat zaživa," řekl Bernhard. "Ale utekl jsem jim."

"Budeš toho litovat," sdělil mu stroj zlomyslně. "Tak, a teď mi řekni, kam chceš shodit. Do Pivních hor nebo do Kanálového moře? Vyber si."

"Pusťme!" zavřeštěl Bernhard.

"Jak si přeješ," řekl stroj a uvolnil sevření.

Bernhard sletěl přímo dolů a přistál s nechutným plesknutím na kopci úředních formulářů vyplněných se dvěma kopiemi, které byly štědře posypány rozbitými lahvemi a plastikovými příbory. Podobné vrchy se v monotónní nádheře rozprostíraly všude kolem až k mlhou zahalenému obzoru. Přepážky nahoře byly zakryty těžkými mraky kouře a malarických par. Tu a tam plály bledé mihotavé ohně. Na Bernhardovy uši zaútočil slabý šustivý zvuk, jako by se kolem pohybovala neznámá neviditelná stvoření milosrdně ukrytá nízkými oblaky těžkého modrozeleného dýmu. Smrad ho zasáhl jako úder kladivem. Bernhard začal zvracet.

"Kristepane!" zasténal.

Vratká hromada rezavých plechovek od piva se s hlasitým řinkotem sesula a v průlomu se objevil šéf. Následovala ho hrstka robotických banditů ozbrojených až po zuby starožitnými zbraněmi. Na tvářích jim hrály nepříjemné kovové úsměvy.

"Tak tady jsi!" zavrčel šéf a vycenil své prožrané zuby v děsivé parodii úsměvu. "Co tě zdrželo, ty kryso?"

"Myslel jsem, že vás vystřelili do vesmíru," řekl Bernhard a dal se na ústup.

"Ty ses zbláznil! To je jenom pro důstojníky - hlavně pro ty ještě živé, kterých se chtějí zbavit rychle a diskrétně. Nás jenom hromadně postříleli a pak hodili rovnou sem, jako všechny vojíny." Znechuceně si odplivl. "Kristepane, tady je to ještě horší než v hydroponických zahradách!" Zamračil se na Bernharda. "A kdo nás sem zatáhl? Ty!

"Podívej," zalapal po dechu Bernhard, "já tedy nevím..."

"Toho je moc, co nevíš," zakrákal šéf. Máchl rukou směrem ke svým rezavým společníkům. "Vidíš ty konzervy? To je všechno, co mi zbylo! Ani jeden člověk! A všechno je tvoje vina!" Vykročil směrem k Bernhardovi a v zapadlých očích mu seděla vražda.

Zřejmě nečekal, ani nepotřeboval žádné vysvětlení. Bernhard se otočil a rozběhl se dolů s kopce. Klopýtal o hromady nedojedených zbytků ze stolů civilizace, sahaly mu až ke kolenům. Když uskočil před temným hrozivým stínem, který se před ním náhle objevil a vycenil spoustu blýskavých zubů, ztratil rovnováhu. Koulel se dolů se svahu jako zamotané klubko rukou a nohou a řval ze všech sil. Odněkud zezadu mu odpověděly výkřiky stejně vyděšené a Bernhard pochopil, že šéf, běžící v jeho stopách, nebyl dost hbitý, když se měl vyhnout nebezpečí. Zvedl se a rozběhl se pryč, dál nekonečnou krajinou.

Vzpamatoval se až mnohem později. Seděl na hromadě rozbitých televizorů a kolem pomalu vířila mlha. Všude vládl mír a klid rušený jen slabým vzdáleným zvukem pomalu se usazujícího smetí. V nose ho lechtaly příšerné výpary, ale byl příliš unaven, než aby protestoval. Bylo mu zle. S láskou si vzpomněl na Plíživou Smrtku a na péči a pozornost, kterou mu věnoval všudypřítomný Starý Držkoun. Byly to vskutku šťastné dny.

"Kéž bych se tam mohl vrátit," mumlal zamračeně.

"Poslechni, starouši," zahučel hluboký hlas přímo pod ním. "Budeš tu sedět a fňukat celou noc? Máš vůbec ponětí, kolik je hodin?"

Bernhard leknutím málem vyletěl z kůže. Odskočil od hory televizorů a celý roztřesený se schoval za hromadu formulářů, která byla vyšší než on. "Co to bylo?" zeptal se.

"V tuhle denní, nebo bych spíš měl říct noční dobu, slušní lidé spí," brblal hlas. "Proč taky nespíš?"

"A proč nespíš ty?" zeptal se Bernhard poněkud nelogicky.

"Protože si na mne nějaký idiot sedl a probudil mě. Copak nemáš kouska vychování?"

"Promiňte," zamumlal Bernhard a trochu se uklidnil. "Kdo jste?"

"Jsem státně přezkoušený a schválený televizor a jsem strašně unavený!"

"Nevěděl jsem, že se televizory mohou unavit," řekl Bernhard překvapeně.

"Tak tedy mohou. Tebe by taky unavilo, kdyby ses musel dívat na všechny ty slabomyslné televizní programy od rána do večera. Víš vůbec, že zase zvýšili podíl reklam? Teď už je to padesát čtyři minuty za hodinu a já se musím koukat na každou z nich!" Hlas si zhnuseně odplivl.

"To je fakt přesně jako doma," řekl Bernhard a setřel si nostalgickou slzu. "A vysíláte taky každý den pětihodinový císařův projev, v němž vás žádá, abyste byli stateční, věrní a vytrvalí, a bojovali s prohnilým nepřítelem ze všech sil?"

"Ne," odpověděl televizor, "ale denně vysíláme pětihodinový projev kapitána lodi, v němž nás žádá, abychom byli stateční, věrní a vytrvalí, a bojovali s prohnilým nepřítelem ze všech sil."

"Je to fajn být zase doma," povzdechl si Bernhard. "Jak se odsud dostanu pryč?"

"Proč? Tobě se tu nelíbí?"

"Nesnáším to," přiznal Bernhard.

"Je to hnusný," souhlasil televizor.

"Smrdí to tu," řekl Bernhard a otřásl se, protože ho právě pohltila další odporná vlna znečištěného vzduchu.

"Náhodou ses tu objevil právě včas, aby ses stal svědkem každoročního stěhování televizorů do Šťastných hnízdišť v přídi staré dobré lodi Refanut. Zrovna jsem se připravoval na období říje, když ses sem svalil."

"Každoroční stěhování?" zeptal se Bernhard nedůvěřivě. "Šťastná hnízdiště? Období říje?"

"Správně," řekl televizor. "Nutkání na nás přichází vždycky na podzim, když se blíží čas nových televizních seriálů. Odkud si myslíš, že se berou všechny ty nové televizory?" Zvedl se, postavil se na pár pavoucích nožek a zarecitoval, "Jděte, televizory, a zalidněte zemi!" Ostře hvízdl a zase si sedl. "Páté přikázání," vysvětlil.

"Jů," řekl Bernhard.

"Takže kdybys chtěl, mohl by ses k nám přidat. Ale jen do Šťastných hnízdišť. Pak musíš jít dál sám. Na obřady samozřejmě žádné čumily nepouštíme."

"Jasný," řekl Bernhard a přemýšlel, jak to asi televizory dělají, a co by to tak mohlo připomínat.

"Vsadím se, že přemýšlíš, jak to asi děláme a co by to tak mohlo připomínat," řekl televizor potměšile.

"Kdo?" ohradil se Bernhard. "Já?"

"Já ti to neřeknu, takže na to radši zapomeň. A buď zticha, protože si chci trochu zvednout náladu vzpomínkou na staré klasické televizní reklamy. Nic ti nerozproudí šťávy tak, jako pohled na některé z těch starých klasických kousků, dávají ti pocit, že máš ve světě své místo. Myslím takové, jako stará reklama na Playgirl Cross Your Heart Bra, ve které chlapec nepoznává svou dívku, protože si vzala novou podprsenku. Nebo stará klasická na Antiperspirant Mickeyho Finna, která ukazuje polonahého chlapa, který vstává z postele a prohlašuje, že díky Finnovi nemusel včera používat deodorant a nemá v úmyslu ho použít ani dnes. Všechno to jsou mistrovská díla užitého umění. Díky nim chápu hluboký smysl a význam pátého televizního přikázání." Pohodlně se opřel o odpadky a jeho obrazovka ožila zpívajícími a tančícími produkty nespoutaného komercionalismu.

"Napadlo vás někdy," ptal se odporný herec s napomádovanými vlasy a neupřímným úsměvem, "že podprsenka se anglicky řekne bra, což švédsky znamená dobrý? Tak to, přátelé, není náhoda, protože vás mohu ujistit, že King Kong Hard Hugging Bra je pro vás opravdu dobrá. Je nejlepší! Kdo by to mohl vědět lépe než hříchem prolezlí Švédové! Kupte si nový model King Kong Hard Hugging Bra a sami pocítíte na vlastní kůži pevný švédský stisk!"

"Co je to Švéd?" pokusil se Bernhard překřičet ohlušující chorál švédsky sešněrovaných prsatých dívek oblečených jen do zpěvu, tance a těsných podprsenek.

"Tak podívej," řekl televizor. "Říkal jsem ti, že ty reklamy jsou dnes už klasické, ne? Kristepane, vždyť jsou pár set tisíc let staré! Asi to byla nějaká nechutně oplzlá zvířata, něco jako komunisti, členové Klubu vyžilých nestydatých snobů nebo Plodinové burzy. Jak to mám vědět?" Vztekle na něj vyjel. "A teď už drž zobák, ať si můžu v klidu zvednout sebevědomí!" Zvýšil hlasitost a málem porazil Bernharda ohlušující hymnou na svůdné dámské prádlo.

Bernhard se posadil za lehce se kymácející hromadu úředních formulářů a rozhlédl se po poušti poseté zářícími obrazovkami televizorů, které si v dunivém souzvuku zvyšovaly sebevědomí.

O tři hodiny později byly vlezlé reklamní melodie prošpikované obchodními hesly náhle přerušeny uprostřed věty. Na nekonečnou skládku padlo ticho rušené jen tichým šumotem milionů mechanických pavoucích nožiček. Bernhard vykoukl zpoza hromady formulářů právě včas, aby zahlédl svůj televizor, jak slézá dolů se šťastným zábleskem v obrazovce a tiše si mumlá svatá jména dávno minulé éry.

"Palmolive," prozpěvoval si. "Gillete, George Washington, Patentní spodní prádlo, Kodak, Crowbullyho křupavé keksy. Kupte, kupte, kupte."

Nejistě vrávoral dolů a Bernhard ho opatrně následoval. Když se rozhlédl po krajině, viděl miliony televizorů všech modelů a značek, od starých levných černobílých s pětipalcovými obrazovkami až k posledním chromovaným inteligentním a čidly vybaveným přístrojům s trojrozměrnou projekcí. Byly všude. Vystupovaly zpod hromad hnijících odpadků, odstrkovaly náhrobní kameny tvořené vraky starých aut a lahvemi Coca-Coly. Brodily se řekami a moři, vylézaly z bezedných propastí a sestupovaly z majestátních hor.

Bylo to mechanické zmrtvýchvstání, znovuzrození celé armády strojů určených osudem, aby přinášely radost, svobodu a nové, nádherně zdokonalené výrobky trpícímu lidstvu. Pochodovaly horami a údolími zpočátku nejistě, ale pak stále pevnějším a rozhodnějším krokem, jak se v nich rozhoříval rozmnožovací pud. Nad zástupy se vznášel tichý hukot, pomalu nabýval na síle a objevovala se v něm rozhodná svatá slova starobylé hymny Plánovaného opotřebení. Příval Bernharda uchvátil a nesl s sebou, jeho protesty zanikly ve hřmícím chorálu.

Dny míjely a televizory pochodovaly dál po zbytcích výsledků svých úspěšných reklamních snah. Přešly Prérii ojetých aut, Coca-Colové hory, minuly Saponátový oceán, Údolí papírových plen, Les mezikontinentálních raket, Město stínů znečištění, Hory prášků pro spaní a hned vedle ležící Pohoří žaludečních pilulek. Potřeby, které se tu domohly nesmrtelnosti, byly silné, ale stejně silné a slavnostní byly bojové písně, které stoupaly k šedé zatažené obloze, když vítězná armáda pochodovala ke svým Šťastným hnízdištím.

Bernhard už dávno přestal křičet, protestovat a prosit lhostejné stroje. Spokojil se s tím, že se pověsil na zvlášť nádherný televizor vybavený automatickým pražičem kukuřice, který mu každých pět hodin výměnou za vyplnění dotazníku, který měl zvýšit účinnost teprve připravovaných reklam, dával hrst zlatavé kukuřice polité máslem. Bernhard brzy zjistil, že dostává mnohem větší porce, pokud se vyjadřuje příznivě i o zvlášť nechutných reklamách, při nichž se mu zvedal žaludek. Zařídil se podle toho. Líbilo se mu všechno, takže byl ještě naživu, když se miliony vidinou páření poblázněných televizorů vyvalily ze Světa odpadků do těch částí staré dobré Refanut, které byly už tradičně vyhrazeny obětem jejich nadšené práce.

Valily se chodbami, sály i rekreačními centry, kopaly do dveří kanceláří a továren a vykřikovaly z plna hrdla reklamy. Lidé i roboti před nimi utíkali s hrůzou v očích, jejich továrny a domovy se měnily v trosky a ze šatů zbývaly jen cáry. Příval televizorů se přehnal po dálnicích a cestách a zanechal za sebou nepořádek a chaos. O pár hodin později, když se lidé i roboti, kteří přežili, začali zvedat a vracet do svých zničených příbytků, se objevili mechaničtí prodavači. Tyto hyeny ohlodaly doběla všechny kosti, na kterých ještě zůstalo něco kupní sily.

Byly to stroje prodávající deodoranty a papírové pleny, robotičtí prodavači aut, limonád, saponátů, leštěnky na auta, prášků proti bolení hlavy, bourbonu míchaného z koncentrátu a samopalů sestavovaných na míru. Setkávali se s obavami, nedůvěrou, zmatkem a strachem. Za sebou nechávali jen apatii.

S trochou štěstí se na této palubě Refanutu objeví první známky civilizace a štěstí asi za sto let. Její obyvatelé mohou být ušetřeni dalšího nájezdu možná i delší dobu, protože v lodi byly taprádlo.

Bernhard se posadil za lehce se kymácející hromadu úředních formulářů a rozhlédl se po poušti poseté zářícími obrazovkami televizorů, které si v dunivém souzvuku zvyšovaly sebevědomí.

O tři hodiny později byly vlezlé reklamní melodie prošpikované obchodními hesly náhle přerušeny uprostřed věty. Na nekonečnou skládku padlo ticho rušené jen tichým šumotem milionů mechanických pavoucích nožiček. Bernhard vykoukl zpoza hromady formulářů právě včas, aby zahlédl svůj televizor, jak slézá dolů se šťastným zábleskem v obrazovce a tiše si mumlá svatá jména dávno minulé éry.

"Palmolive," prozpěvoval si. "Gillete, George Washington, Patentní spodní prádlo, Kodak, Crowbullyho křupavé keksy. Kupte, kupte, kupte."

Nejistě vrávoral dolů a Bernhard ho opatrně následoval. Když se rozhlédl po krajině, viděl miliony televizorů všech modelů a značek, od starých levných černobílých s pětipalcovými obrazovkami až k posledním chromovaným inteligentním a čidly vybaveným přístrojům s trojrozměrnou projekcí. Byly všude. Vystupovaly zpod hromad hnijících odpadků, odstrkovaly náhrobní kameny tvořené vraky starých aut a lahvemi Coca-Coly. Brodily se řekami a moři, vylézaly z bezedných propastí a sestupovaly z majestátních hor.

Bylo to mechanické zmrtvýchvstání, znovuzrození celé armády strojů určených osudem, aby přinášely radost, svobodu a nové, nádherně zdokonalené výrobky trpícímu lidstvu. Pochodovaly horami a údolími zpočátku nejistě, ale pak stále pevnějším a rozhodnějším krokem, jak se v nich rozhoříval rozmnožovací pud. Nad zástupy se vznášel tichý hukot, pomalu nabýval na síle a objevovala se v něm rozhodná svatá slova starobylé hymny Plánovaného opotřebení. Příval Bernharda uchvátil a nesl s sebou, jeho protesty zanikly ve hřmícím chorálu.

Dny míjely a televizory pochodovaly dál po zbytcích výsledků svých úspěšných reklamních snah. Přešly Prérii ojetých aut, Coca-Colové hory, minuly Saponátový oceán, Údolí papírových plen, Les mezikontinentálních raket, Město stínů znečištění, Hory prášků pro spaní a hned vedle ležící Pohoří žaludečních pilulek. Potřeby, které se tu domohly nesmrtelnosti, byly silné, ale stejně silné a slavnostní byly bojové písně, které stoupaly k šedé zatažené obloze, když vítězná armáda pochodovala ke svým Šťastným hnízdištím.

Bernhard už dávno přestal křičet, protestovat a prosit lhostejné stroje. Spokojil se s tím, že se pověsil na zvlášť nádherný televizor vybavený automatickým pražičem kukuřice, který mu každých pět hodin výměnou za vyplnění dotazníku, který měl zvýšit účinnost teprve připravovaných reklam, dával hrst zlatavé kukuřice polité máslem. Bernhard brzy zjistil, že dostává mnohem větší porce, pokud se vyjadřuje příznivě i o zvlášť nechutných reklamách, při nichž se mu zvedal žaludek. Zařídil se podle toho. Líbilo se mu všechno, takže byl ještě naživu, když se miliony vidinou páření poblázněných televizorů vyvalily ze Světa odpadků do těch částí staré dobré Refanut, které byly už tradičně vyhrazeny obětem jejich nadšené práce.

Valily se chodbami, sály i rekreačními centry, kopaly do dveří kanceláří a továren a vykřikovaly z plna hrdla reklamy. Lidé i roboti před nimi utíkali s hrůzou v očích, jejich továrny a domovy se měnily v trosky a ze šatů zbývaly jen cáry. Příval televizorů se přehnal po dálnicích a cestách a zanechal za sebou nepořádek a chaos. O pár hodin později, když se lidé i roboti, kteří přežili, začali zvedat a vracet do svých zničených příbytků, se objevili mechaničtí prodavači. Tyto hyeny ohlodaly doběla všechny kosti, na kterých ještě zůstalo něco kupní sily.

Byly to stroje prodávající deodoranty a papírové pleny, robotičtí prodavači aut, limonád, saponátů, leštěnky na auta, prášků proti bolení hlavy, bourbonu míchaného z koncentrátu a samopalů sestavovaných na míru. Setkávali se s obavami, nedůvěrou, zmatkem a strachem. Za sebou nechávali jen apatii.

S trochou štěstí se na této palubě Refanutu objeví první známky civilizace a štěstí asi za sto let. Její obyvatelé mohou být ušetřeni dalšího nájezdu možná i delší dobu, protože v lodi byly takových palub tisíce a televizory v nedávné minulosti nikdy nešly stejnou cestou dvakrát. S jejich roční migrací se tu už jednou setkali asi před třemi sty šťastnými lety. K invazi možná nedojde, dokud neuplyne dalších tři sta let. Ale jednou to přijde. Jednou určitě.

Bernhard toho naštěstí většinu neviděl. Držel se svého televizoru a byl příliš zaměstnán vyplňováním dotazníku ke zvlášť protivné reklamě na zubní pastu. Neviděl, co se děje kolem. Začal vnímat, až když vsunul dotazník do příslušné štěrbiny, nic za to nedostal a pochopil, že televizor mu zastřelili přímo pod zadkem. Byl úplně sám v obrovské hale obklopen odpudivě vyhlížejícími civilisty ozbrojenými ještě odpornějšími zbraněmi.