Šok (Robin Cook)

Prolog

6. 1999

„Jak se cítíte?“ zeptal se doktor Paul Saunders pacientky Kristin Overmeyerové, která ležela na vysloužilém operačním stole oblečená pouze v nemocničním andělíčku.

„Celkem dobře,“ odpověděla Kristin, přestože se dobře vůbec necítila.

Nemocniční prostředí v ní vždycky vzbuzovalo úzkost, která se sice dala vydržet, ale nebyla nijak příjemná, a zdejší místnost působila obzvlášť stresujícím dojmem. Šlo o letitý operační sál, jehož vzhled byl v příkrém rozporu se sterilním utilitarismem moderního lékařského vybavení. Jeho stěny pokrývaly popraskané žlutozelené kachlíky s tmavými skvrnami, které zde zřejmě zůstaly po zaschlé krvi. Spíš připomínal scénu z gotického hororového filmu, odehrávajícího se v 19. století, než místo, které se stále používá. Nechyběly ani řady sedadel pro přihlížející, které se ztrácely v šeru místnosti mimo dosah operačního světla na stropě. Díkybohu byla všechna sedadla prázdná.

„Celkem dobře nezní moc přesvědčivě,“ poznamenala doktorka Sheila Donaldsonová z opačné strany operačního stolu, než stál doktor Saunders. Usmála se na pacientku, ačkoli se to dalo poznat pouze podle toho, že sejí objevily vrásky v koutcích očí. Zbytek obličeje měla schovaný pod operační rouškou a čepicí.

„Už se nemůžu dočkat, až to budu mít za sebou,“ přiznala stísněně Kristin. V tu chvíli si přála, aby se byla k dobrovolnému dárcovství vajíčka nikdy nepřihlásila. Peníze jí poskytnou jistou finanční nezávislost, kterou měl jen málokterý z jejích spolužáků z Harvardu, ale teď jí to připadalo mnohem méně důležité. Její jedinou útěchou bylo, že brzy usne, malý zákrok, který podstoupí, bude bezbolestný. Když si měla vybrat mezi celkovou a lokální anestezií, bez sebemenšího zaváhání se rozhodla pro tu první. Být vzhůru, zatímco jí budou zavádět třicet centimetrů dlouhou odsávací jehlu do břicha, bylo to poslední, po Čem toužila.

„Doufám, že to stihneme udělat ještě dneska,“ prohodil Paul sarkasticky k anestezíologovi doktoru Carlu Smithovi. Paul měl dnes spoustu povinností a na následující operaci si vyhradil pouze čtyřicet minut. Vzhledem ke svým zkušenostem chirurga a zručnosti, s jakou ovládal nástroje, si pomyslel, že by mu na její provedení stačilo méně času než těch čtyřicet minut. Jedinou brzdou byl Carl, Paul nemohl začít, dokud nebude pacientka spát, a minuty neúprosně ubíhaly.

Carl neodpověděl. Paul vždycky spěchal. Carl soustředěně pokládal hlavu stetoskopu Kristin na hruď. Pacientka už měla zavedenou infuzi, nasazenou manžetu tlakoměru, připojené kabely EKG a umístěné měřidlo krevních plynů. Spokojený s ozvami, které slyšel ve sluchátkách, natáhl ruku a přitáhl Kristin anesteziologický přístroj blíž k hlavě.

Všechno bylo hotové.

„Fajn, Kristin,“ pronesl Carl uklidňujícím tónem. „Jak jsem vám už vysvětlil, dám vám trochu mlíčka na spaní. Jste připravená?“

„Ano,“ odpověděla Kristin. Pokud Šlo o ni, čím dříve, tím lépe.

„Na chvilku usnete,“ pokračoval Carl. „Až spolu budeme příště mluvit, budete už na pooperačním pokoji.“

Tohle Carl obvykle řekl každé pacientce těsně před začátkem anestezie a skutečně pak všechno probíhalo podle jeho slov. Tentokrát však ne.

Carl, který netušil, že se blíží katastrofa, sáhl po infuzní hadičce, v níž měl připravené anestetikum. Zkušeně odměřil pacientce předem určené množství podle její váhy, ale na spodní hranici doporučené dávky.

Na Klinice Spencera Wingatea používali při narkózách ambulantních pacientek vždy co nejmenší nutné množství jakéhokoli léku. Cílem bylo ještě ten den pacientku propustit, protože měli v zařízení omezený počet lůžek.

Jakmile se dávka propofolu dostala Kristin do těla, Carl pečlivě sledoval a poslouchal monitorovací zařízení. Všechno se zdálo být v pořádku.

Sheila se pod rouškou tiše zasmála. „Mlíčko na spaní“ bylo Carlovo vtipné označení pro anestetikum propofol, které na kliniku dostávali ve formě bílé tekutiny, a tohle pojmenování jí vždycky spolehlivě polechtalo bránici.

„Tak už můžeme konečně začít?“ zeptal se Paul a přešlápl z nohy na nohu. Věděl, že ještě začít nemůže, ale chtěl vyjádřit svou netrpělivost a rozladěnost, Měli ho zavolat, až bude všechno připravené.

Čas pro něj byl příliš vzácný, aby tu nečinně postával, než si Carl připraví všechny ty svoje hračičky.

Carl dál ignoroval Paulovu podrážděnost a pečlivě ověřoval, zda už Kristin tvrdě spí. Spokojen se zjištěným stavem, píchl jí svalový relaxans mivacurium, který používal ze všech nejraději, protože se po něm pacientky rychle spontánně probíraly. Když mivacurium začalo účinkovat, obratně Kristin zavedl endotracheální trubici, díky níž mohl kontrolovat její dýchací cesty. Pak se posadil, připojil anesteziologický přístroj a gestem Paulovi naznačil, že je všechno hotové.

„Nejvyšší čas,“ zamumlal Paul. Spolu s Sheilou pacientku rychle zarouškovali pro laparoskopii. Cílem byl pravý vaječník.

Carl zapsal veškeré údaje do anesteziologického deníku a stáhl se do pozadí. V tuhle chvíli bylo jeho úlohou sledovat monitory a pečlivým titrováním pacientky pomocí nepřetržité propofolové infuze udržovat narkózu.

Paul pracoval rychle a Sheila předvídala každý jeho pohyb. Celý tým se sálovou instrumentářkou Constancí Bartoloovou a sestrou Marjorií Hickamovou fungoval jako dobře promazaný stroj. V tuhle chvíli všichni mlčeli.

Paulovým prvním úkolem bylo zavést pacientce trokar insuflačního přístroje, aby jí mohl naplnit břišní dutinu plynem. Vytvořený prostor naplněný plynem umožní laparoskopickou operaci. Sheila mu pomohla tím, že zachytila kůži kolem Kristinina pupku dvěma rouškovými svorkami a napnula uvolněnou břišní stěnu. Paul zatím učinil drobný řez v pupku a pak do otvoru vsunul dlouhou insuflační jehlu.

Jak jehla pronikala do břišní dutiny, ucítil pod svýma zkušenýma rukama dvě zřetelná puknutí. Paul jehlu pevně držel za vroubkovaný krček a zapnul insuflační přístroj. Kristininu břišní dutinu začal okamžitě rychlostí 1 l/min, plnit kysličník uhličitý.

Zatímco čekali, až ji zaplní náležitým množstvím plynu, došlo k nehodě.

Carl právě sledoval křivky na oběhovém a dýchacím monitoru, jak se tlak v břišní dutině zvyšuje, a přehlédl dvě zdánlivě nevinné události: Kristin se zachvěla víčka a lehce pokrčila levou nohu.

Kdyby si Carl nebo někdo jiný těchto dvou pohybů všiml, pochopil by, že se Kristin z narkózy probouzí. Byla stále v bezvědomí, ale už začínala pociťovat nepříjemný, zvyšující se tlak v břiše.

Náhle Kristin zasténala a posadila se. Nestačila se úplně vztyčit, Carl reflexivně zareagoval, chytil ji za zvedající se ramena a přitiskl zpátky na operační stůl. Ale už bylo pozdě. Když se zvedla, jehla v Paulově ruce jí zajela hlouběji do břicha, kde probodla velkou břišní tepnu. Než Paul stačil vypnout insuflační přístroj, Kristin vnikla do cévního systému velká bublina plynu.

„Panebože!“ vykřikl Carl. když uslyšel ve sluchátkách začínající zlověstné šumění, jak se plyn dostal k srdci, zvuk, jako když sebou hází pračka při ždímání. „Máme tu embolii způsobenou plynem,“ vyjekl, „Obraťte ji na levý bok!“

Paul vytáhl zakrvácenou jehlu a odhodil ji, takže cinkla o vydlaždičkovanou podlahu. Pomohl Carlovi překulit Kristin na bok v marné snaze izolovat plyn od levé strany hrudníku, kde se nacházelo srdce.

Pak se o ni Paul opřel, aby ji v pozici na boku udržel. Přestože byla stále v narkóze, bránila se.

Zatím Carl chvatně, a pokud možno co nejsterilněji, zavedl Kristin do krční žíly katétr. Kristin vzdorovala a bojovala s váhou na svém těle. Zavést katétr bylo jako snažit se zasáhnout pohybující se cíl. Carl uvažoval, že zvýší dávku propofolu nebo jí přidá víc mivacuria, ale nechtěl plýtvat Časem. Konečně se mu podařilo katétr zavést, ale když vytáhl píst injekční stříkačky, objevila se v ní pouze zpěněná krev.

Zopakoval pokus a dopadlo to stejně. Zdrceně potřásl hlavou, ale než stačil cokoli říct, Kristin krátce znehybněla a pak jí projela křeč. Tělo se napjalo rozsáhlým epileptickým záchvatem.

Carl horečně řešil tenhle nový problém a snažil se překonat stažený pocit v útrobách. Moc dobře věděl, že anesteziologie je oborem, který charakterizuje otupující, stále se opakující rutina, jíž tu a tam otřesou děsivé události, a tohle byla právě jedna z nich: vážná komplikace s mladým, zdravým člověkem, který se podrobil čistě dobrovolnému zákroku.

Paul se Sheilou o krok ustoupili. Ruce ve sterilních rukavicích drželi sepjaté před tělem. Spolu s oběma sestrami sledovali, jak se Carl snaží zvládnout Kristinin záchvat. Když bylo po všem a Kristin opět ležela nehybně na zádech, nikdo nepromluvil. Jediným dalším zvukem kromě tlumeného ševelu rádia, který do operačního sálu pronikal skrz zavřené dveře ze sterilizační místnosti, bylo hučení anesteziologického přístroje dýchajícího místo pacientky.

„Jak to vypadá?“ zeptal se konečně Paul. Jeho hlas zbavený veškerých emocí se ve vykachlíkovaném prostoru dutě odrážel.

Carl vydechl jako vypouštěný balónek. Zdráhavě před sebe natáhl vztyčené ukazováčky a zvedl Kristin víčka. Obě panenky měla Široce rozšířené a nereagovaly na jasné světlo na stropě. Carl vytáhl z kapsy tužkovou baterku a namířil Kristin její kužel do očí. Žádná reakce.

„Dost špatně,“ pronesl Carl skřípavým hlasem. Měl sucho v krku.

Ještě nikdy se mu nic takového nestalo.

„Což znamená?“ Paul chtěl slyšet jasnou odpověď.

Carl namáhavě polknul. „Což znamená, že zřejmě utrpěla mrtvici.

Ještě před minutou byla v narkóze, teď je v komatu. Dokonce ani sama nedýchá.“

Paul zamyšleně pokýval hlavou a snažil se tu informaci strávit. Pak si stáhl rukavice, hodil je na podlahu a uvolnil roušku, kterou si nechal spadnout na hruď. Podíval se na Sheilu. „Proč v zákroku nepokračuješ? Aspoň získáš nějakou praxi. A udělej oba vaječníky.“

„Myslíš to vážně?“ zeptala se Sheila.

„Nemá smysl plýtvat materiálem,“ odpověděl Paul.

„Co hodláš dělat?“ chtěla vědět Sheila.

„Jdu za Kurtem Hermannem a vysvětlím mu situaci,“ oznámil Paul, když si rozvázal a svlékl plášť. „I když jde o nešťastnou událost, podobnou tragédii jsme předvídali a přinejmenším jsme na ni připraveni.“

„Budeš o tom informovat Spencera Wingatea?“ zajímala se Sheila.

Doktor Wíngate byl zakladatelem a čestným ředitelem kliniky.

„To nevím,“ prohlásil Paul. „Uvidíme. Zatím bych ho do toho nezatahoval a počkal bych, jak se záležitosti vyvinou. Víš něco o dnešním příjezdu Kristin Overmeyerové?“

„Přijela autem,“ odpověděla Sheila. „Stoji na parkovišti.“

„Je tu sama?“

„Ne. Jak jsme jí poradili, vzala si s sebou přítelkyni,“ pokračovala Sheila. „Jmenuje se Rebecca Coreyová. Čeká v recepci.“

Když Paul zamířil ke dveřím, upřel zrak na Carla.

„Je mi to líto,“ hlesl Carl.

Paul na okamžik zaváhal. Měl chuť anesteziologovi sdělit, co si o něm myslí, ale rozmyslel si to. Chtěl si zachovat chladnou hlavu, a kdyby se v tuhle chvíli dal s Carlem do řeči, určitě by se rozčílil.

Dost na tom, že ho Carl takhle dlouho zdržel.

Paul se neobtěžoval převléknout se z operačního oblečení a v místnosti, která sloužila jako odpočívárna pro chirurgický tým, popadl bílý lékařský plášť. Cestou po kovovém schodišti ho na sebe natáhl. Minul první patro a vyšel ven na trávník, na kterém byly patrné první známky jara. Přitáhl si plášť těsně k tělu, aby se chránil před bouřlivým novoanglickým větrem, typickým pro začátek dubna, a chvatným krokem zamířil ke kamenné vrátnici kliniky. Šéfa bezpečnostní služby našel za jeho poškrábaným, omšelým stolem, jak se sklání nad rozpisem služeb na měsíc květen.

Pokud Kurta Hermanna nečekaný příchod muže řídícího Kliniku Spencera Wingatea překvapil, nedal to na sobě znát. Jediným gestem, kterým naznačil, že o Paulově přítomnosti ví, bylo lehké, tázavé povytažení pravého obočí.

Paul uchopil jednu z židlí, které lemovaly stěnu stroze zařízené kanceláře, a posadil se před šéfa bezpečnostní služby.

„Máme malér,“ oznámil Paul.

„Poslouchám,“ pronesl Kurt. Jeho židle zaskřípala, jak se opřel dozadu.

„Na operačním sále došlo při narkóze k nepříjemné komplikaci.

Vlastně k tragické.“

„Kde je pacientka?“

„Pořád na sále, ale co nejdřív ji necháme odvézt.“

„Jméno?“

„Kristin Overmeyerová.“

„Přijela sama?“ zeptal se Kurt, když si zapisoval Kristinino jméno.

„Ne. Přijela autem s kamarádkou, která se jmenuje Rebecca Coreyová.

Doktorka Donaldsonová tvrdila, že čeká v recepci.“

„Značka auta?“

„Nemám tušení,“ přiznal Paul.

„Zjistíme to,“ odpověděl Kurt. Zvedl ocelově modré oči a upřel je na Paula.

„Proto jsme si vás taky najali,“ prohlásil Paul stručně. „Chci. abyste to vyřídili, a nechci o tom nic vědět.“

„Žádný problém,“ ujistil ho Kurt. Opatrně odložil tužku, jako by byla z křehkého skla.

Muži se pár vteřin pozorovali. Pak Paul vstal, otočil se a odkráčel do větrného dubnového rána.