POZNÁVÁNÍ DRAKA

 

Do divadla jsem toho jitra dorazil o deváté hodině – tedy půl hodiny před dohodnutou schůzkou, neboť jsem velice dobře věděl, jak nelaskavě se dokáže caesar Demeterius chovat k nedochvilným. Ale caesar podle všeho přišel ještě dříve než já. Labienus, jeho osobní strážce a nejoblíbenější společník při pití, posedával u vchodu; když jsem došel až k němu, ušklíbl se na mne a řekl: „Proč jdeš tak pozdě? Císař už na tebe dávno čeká.“

„Jsem tu o půl hodiny dříve,“ odpověděl jsem kysele. Není třeba mrhat taktem a zdvořilostí na takové typy jako je Labienus – nebo vlastně Polykratés, jak bych mu měl říkat od chvíle, kdy nám všem caesar přidělil nová řecká jména. „Kde je?“

Labienus trhl palcem k hlavní bráně, vztyčil prostředník a třikrát jím bodl k obloze. Bez dalšího slova jsem kolem něho překulhal a vešel dovnitř.

Ke svému zděšení jsem zahlédl postavu caesara Demeteria na samotném vrcholku divadla, v nejposlednější řadě, kde jeho štíhlá postava vytvářela ostrý obrys proti jasné modři ranní oblohy. Uběhlo necelých šest týdnů ode dne, kdy jsem si ve vnitrozemí zlomil nohu v kotníku během lovu na divočáka s caesarem; stále jsem ještě chodil o berlích a samotná chůze – nemluvě o stoupání do schodů – pro mne byla velmi únavná. Ale on stál až úplně nahoře.

„Takže ses konečně ukázal, Pisandere!“ zavolal na mne. „Nejvyšší čas. Pospěš nahoru! Musím ti ukázat něco velice zajímavého.“

Pisander.

Bylo to loni v létě, kdy přišel na ten nápad přidělit nám všem řecká jména. Julius a Lucius a Marcus přišli o svá poctivá a libozvučná římská praenomena a stali se z nich Eurystheus a Idomeneus a Diomédes. Já, který žil celý život jako Tibeius Ulpius Draco, jsem nyní byl Pisander. Tato řecká jména byla u dvora nejnovější móda, kterou caesar přinesl – na naléhání svého císařského otce – i sem na Sicílii: všichni jsme předpokládali, že budou následována povinnými řeckými účesy a lepkavými pomádami, oblékáním vzdušných řeckých šatů a vše bude nakonec dovršeno povinným praktikováním řecké sodomie. Nu, caesarové se koneckonců baví tak, jak je napadne; a možná by mi to ani tolik nevadilo, kdyby mne pojmenoval poněkud heroičtěji – například Agamemnón, Odyseus nebo podobně. Ale Pisander? Pisander z Larandy byl autorem skvělého eposu o dějinách našeho světa Heroické sňatky bohů a od caesara by bylo jen spravedlivé, kdyby mne pojmenoval po něm, neboť jsem též dějepravcem. A mimoto zde byl ještě dříve narozený Pisander, Pisander z Camiria, který sepsal nejstarší známý epos o skutcích Héraklových. Nicméně je tu ještě jeden Pisander, tlustý a prohnilý aténský politik, který je terčem nemilosrdného výsměchu v Aristofanově hře Hyperbolus a náhodou vím, že tato hra patří k caesarovým nejoblíbenějším. A jelikož předešlí dva Pisanderové jsou postavy z nejasných dějin, které přežívají pouze ve vzpomínkách učenců jako jsem já, nedokážu se zbavit přesvědčení, že caesar měl na mysli právě tu Aristofanovu postavu, když mi vymýšlel řecké jméno. Sice nejsem ani tlustý, ani prohnilý, ale caesar velice rád trýzní naše duše podobnými drobnými ústrky.

Jako například tím, že člověka se zlomeným kotníkem nutí stoupat celým hledištěm divadla až nahoru. Bolestivě jsem vystupoval schod za schodem a jedno patro za druhým, až jsem konečně dorazil do nejvyšší řady. Demeterius stál otočen zády k obvodové zdi a obdivoval nádherný výhled na horu Etnu, která se tyčila na západe, poprášena sněhem a popelem na samém temeni, a z jejíhož kráteru stoupal chochol černého dýmu. Výhled, který skýtá budova velkého divadla v Tauromeniu, vskutku bere člověku dech; já byl ovšem již dostatečně udýchán námahou stoupání a neměl jsem náladu, vhodnou k ocenění krásy okolního výhledu.

Opíral se o kamenný stůl v nejvyšší uličce, na němž vystavují prodavači vína své zboží o přestávkách. Před sebou měl rozložen obrovský svitek. „Toto je můj plán na zkrášlení ostrova, Pisandere. Pojď se podívat a řekni mi, co si o něm myslíš.“

Byla to velká mapa Sicílie, která pokrývala celý stůl. Člověk by skoro řekl, že byla vypracována v životní velikosti. Viděl jsem na ní možná půltucet temně fialových kruhů. Nebylo to v žádném případě něco, co bych očekával, neboť údajným důvodem dnešní schůzky byla diskuse o caesarově plánu na rekonstrukci divadla v Tauromeniu. Mezi mnohé z mých schopností patří i jisté povědomí o architektuře. Ale ne, kdepak, na rekonstrukci divadla dnes neměl Demeterius ani pomyšlení.

„Je to překrásný ostrov,“ spustil, „ale jeho ekonomika už po celá desetiletí stagnuje. Hodlám ji probudit tím nejsmělejším stavebním projektem, jaký kdy Sicílie spatřila. Tak například, Pisandere, přímo zde, v našem krásném malém Tauromeniu, lidé potřebují náležitý císařský palác. Vila, v níž jsem bydlel po uplynulé tři roky, je sice krásně položená, to ano, ale je spíše skromná, nemyslíš, pro ubytování dědice trůnu?“ Skromná, jistě. Nějakých třicet čtyřicet pokojů na okraji příkrého útesu nad městem, odkud je úchvatný výhled na moře a vulkán. Poklepal na fialový kruh v horním pravém rohu mapy, který označoval místo, kde se na severovýchodním sicilském pobřeží nachází Tauromenium. „Řekněme, že bychom tuto vilu přebudovali na řádný císařský palác tím, že bychom ji protáhli dolů na útes, což? Pojď sem, ukážu ti, co mám na mysli.“

Odkulhal jsem za ním. Vykročil k místu na okraji, odkud byl vidět portikus jeho vily, a pustil se do nadšeného popisu kaskády úrovní, podpíraných terasami a neuvěřitelnými vznosnými opěrnými pilíři, které povedou stavbu po tváři útesu až k hladině Iónského moře. „Tak bych se mohl dostávat na pláž daleko jednodušeji, co myslíš? Kdybych mohl zbudovat po straně budovy nějaké koleje, na nichž by se pohyboval vozík na lanech? Takže místo abych prostě kráčel po hlavní cestě, mohl bych k moři prostě sestoupit z vlastního paláce.“

Nevěřícně jsem se na něho podíval očima, vytřeštěnýma úděsem. Stavba takové budovy, pokud by vůbec mohla být provedena, by trvala nejméně padesát let a přišla by nejméně na miliardu sesterciů. Nu, možná deset miliard.

Ale to nebylo všechno. Ani zdaleka.

„Pak, Pisandere, musíme udělat něco s ubytováním pro příslušníky královské rodiny při návštěvách Panormu.“ Přejel prstem po mapě směrem k západu k velkému přístavu, umístěnému na severním pobřeží. „Právě v Panormu otec přebývá nejraději, když se sem vypraví; ale palác je už šest set let starý a naprosto nevyhovující. Rád bych jej nechal strhnout a postavit na jeho místě přesnou repliku imperiálního paláce na Palatinu a pod ním ještě možná repliku římského fóra. Bude se mu to líbit: kdykoli navštíví Sicílii, bude se cítit jako doma. Pak je tu ještě to místo, kde budeme bydlet během našich loveckých výprav do centra ostrova: poblíž Etny stojí překrásný starý palác Maximiana Herculea, ale ten už se prakticky rozpadá. Mohli bychom na jeho místě postavit úplně nový palác – řekněme v byzantském stylu – i když samozřejmě velice opatrně obestavíme ty staré krásné mozaiky. A pak –“

Naslouchal jsem a každým dalším okamžikem jsem víc a víc ztrácel řeč. Demeteriova představa oživení sicilské ekonomiky spočívala ve vybudování nepředstavitelně drahých královských paláců po celém ostrově. Tak například v Agrigentu na jižním pobřeží, kam se příslušníci královské rodiny rádi jezdili dívat na nádherné řecké chrámy, postavené v nedalekém Selinunte, plánoval stavbu přesného duplikátu Hadriánovy vily v Tiburu jako svým způsobem hostinské pokoje. Ale Hadriánova vila velikostí spíše připomíná malé město. Podobná stavba by vyžadovala přítomnost menší armády řemeslníků po dobu nejméně sta let, aby postavili její dvojče v Agrigentu. A pro západní pobřeží ostrova plánoval stavbu hradu v primitivním, rurálním homérském stylu (nebo lépe řečeno v něčem, co si pod názvem homérský styl představoval on), který by se malebně vypínal k vrcholku citadely Eryxu. A pokud jde o Syrakusy – nu, to, co měl v plánu udělat se Syrakusami, by přivedlo celé impérium k bankrotu. Přirozeně majestátní nový palác, jak jinak, ale také maják jako je ten v Alexandrii a Partenon dvakrát tak velký jako původní a nějaký ten tucet dva pyramid, podobných těm, které se tyčí z písku v Egyptě, možná jen trochu větší, a na nábřeží bronzový kolos, jaký kdysi stával v rhodském přístavu a – ne, nedokážu celý seznam vyjmenovat, aniž by mi do očí vhrkly slzy.

„Nuže, Pisandere, co tomu říkáš? Existoval kdy na celém světě podobný stavební projekt?“

Tvář mu zářila. Je to velice hezký muž, náš caesar Demeterius, a v tom okamžiku byl vlastním megalomanským plánem proměněn v samotného Apollóna. Ale šíleného. Jakou odpověď jsem mu mohl poskytnout po tom všem, co jsem musel vyslechnout? Že to pokládám za naprosté šílenství? Že upřímně pochybuji o tom, že pokladnice jeho otce kdy viděly desetinu celkového množství zlata, jehož bude k dokončení tohoto blouznivého projektu zapotřebí? Že budeme všichni mrtvi dávno předtím, než bude postavena desetina všech budov? Když mne jeho otec Lodovicus určil do synových služeb, varoval mne před jeho prchlivou povahou. Stačilo jediné špatně formulované slovo a v příštím okamžiku jsem se mohl velice rychle řítit po hlavě z toho dlouhého schodiště, po němž jsem s takovou námahou vystoupal.

Ale já už dávno věděl, jak formulovat slova při hovoru s urozenými. Taktně, ale nikoli úlisně jsem řekl: „Tento projekt ve mně budí úctu a bázeň, caesare. Něco podobného by mi nikdy nepřišlo na mysl.“

„Přesně tak. Nikdy nikdo nic podobného nenaplánoval, je to tak? Tímto dílem se zapíšu do dějin. Ani Alexander, ani Sardanapalus ani samotný císař Augustus se nikdy nepokusili zahájit program veřejných prací podobné velikosti. A ty se přirozeně staneš hlavním architektem tohoto odvážného projektu, Pisandere.“

Kdyby mne přímo na místě kopl do žaludku, nedokázal by mi vyrazit dech prudčeji.

Potlačil jsem zalapání po dechu a řekl jsem: „Já, caesare? To je pro mne příliš velká čest. Mým hlavním oborem je v těchto dnech dějeprava, můj pane. Sice jsem se trochu architekturou zabýval, ale rozhodně bych se nemohl pokládat za –“

„Nu, já ti věřím. Ušetři mne své falešné skromnosti, ano, Draco?“ Náhle mne oslovoval znovu mým skutečným jménem. To mi připadalo velmi významné. „Všichni přece ví, jak schopný muž jsi. Podle mého názoru se skrýváš za tou svou maskou učence, protože si myslíš, že je to kdovíjak bezpečné, ale já jsem si velice dobře vědom tvých skutečných schopností a jakmile usednu na trůn, hodlám jích využít v plné míře. Co myslíš, je tohle přece známka velkých caesarů – obklopovat se muži, kteří už jsou sami o sobě velcí, a umožňovat jim dosáhnout plné síly jejich možností? Víš, předpokládám, že za nějakých deset dvacet let budu velkým císařem, až na mne přijde řada. Ale už si začínám vybírat své klíčové muže. A ty jsi jedním z nich.“ Mrkl na mne. „Postarej se o to, aby se ti ta noha rychle zahojila, Draco. Chci zahájit ten stavební projekt úpravami paláce v Tauromeniu a chci, abys začal pracovat na plánech co nejdříve, takže spolu polezeme po tom útesu, abychom našli nejvhodnější řešení. A nechci, abys přitom musel používat berle. – Ale že je hora dnes překrásná, řekni, Pisandere?“

V rozmezí tří nadechnutí jsem se znovu proměnil v Pisandera.

Stočil svůj svitek. Napadlo mne, jestli nyní začneme hovořit o rekonstrukci divadla. Ale pak jsem si uvědomil, že caesar, jehož mysl žhne úžasnou velkolepostí plánu přestavby každého většího města na ostrově, nechce hovořit o výměně ucpaného kanalizačního potrubí vedle divadla o nic více, než se bůh zajímá o něčí osobní problémy se zdravím – řekněme se zlomeným kotníkem – když je jeho božsky bezbřehá mysl uchvácena vynalézáním nějaké úžasné nové morové rány, jejíž pomocí hodlá za necelý měsíc vyhladit nějakých jedenáct milionů obyvatel vzdálené Kitáje.

Nějakou chvíli jsme pak společně obdivovali skutečně nádherný výhled. Pak jsem vycítil, že jsem byl propuštěn; odešel jsem, aniž bych přivedl řeč na divadlo, a pomalu a obtížně jsem odkulhal dolů. V okamžiku, kdy jsem došel až k patě schodiště jsem zaslechl, jak na mne caesar volá. Na jediný děsivý okamžik mne napadlo, že mne hodlá povolat opět k sobě a já se budu muset znovu plazit celou cestu až nahoru. Ale on mi jen chtěl popřát dobrý den. Císař Demeterius je šílený, to jistě, ale rozhodně není tak krutý.

„Tohle mu císař nikdy nedovolí,“ řekl Spiculo, když jsme později večer seděli u vína.

„Ale dovolí. Císař splní svému šílenému synovi každou maličkost, kterou mu vidí na očích. Nemluvě o velkých přáních.“

Spiculo je můj nejstarší přítel, malý muž pichlavé povahy. Jsme oba Hispánci a učili jsme se spolu ve škole v Tarracu; když jsem se přestěhoval do Říma a nastoupil do císařských služeb, následoval mne. Když mne císař dal k dispozici svému synovi, šel za mnou Spiculo věrně na Sicílii. Věřím mu více než komukoli jinému. Každou chvíli jeden druhému svěřujeme nějakou tu vlastizradu.

„No dobře, ale stejně – jestli něco takového vůbec začne,“ usoudil Spiculo, „nikdy to nedotáhne do konce. Víš přece, jaký je to člověk. Šest měsíců poté, co začnou připravovat stavbu paláce tady, rozhodne, že raději začne tím Partenonem v Syrakusách. Tam nechá vztyčit tři sloupy a vyrazí do Panormu. A o měsíc později už bude někde úplně jinde.“

„No a?“ opáčil jsem. „A co je mi po tom? Pokud to bude dělat takhle, tak bude vypadat jako hlupák jedině on, ne já. Já jsem jen architekt.“

Vytřeštil oči. „Cože? Ty se do něčeho podobného opravdu hodláš nechat zatáhnout?“

„Ceasar si vyžádal mé služby.“

„A ty jsi takový hlupák, že opravdu uděláš, cokoli ti řekne bez ohledu na to, jak nesmyslně to bude vypadat? Prostě utratíš dalších pět nebo deset let života tím, že budeš poskakovat kolem plánu toho praštěného chlapa na pohřbení tohohle bohem zapomenutého ostrova pod hromadu mramoru? Opravdu chceš nechat své jméno navěky spojit s jeho a stát se účastníkem tohohle šíleného plánu?“ Změnil hlas do předstíraně kníkavého sopránu. 'Tiberius Ulpius Draco, největší muž vědy své éry, v záchvatu bláznovství opustil hodnotnou dráhu učence a obětoval veškeré zbývající roky života nešťastným plánům tohoto směšně velikášského projektu, z něhož nikdy nebyl dokončen ani jediný díl, a nakonec jednoho jitra opustil tento svět vlastní rukou a byl nalezen u základů nedokončené Velké pyramidy v Syrakusách –' Ne, Draco! Nedělej to! Prostě mu řekni, že do toho nejdeš, a odkráčej středem!“

„Mluvíš tak, jako bych si mohl něco takového dovolit,“ připomněl jsem mu.

Okamžik na mne nehnutě hleděl. Pak vstal a přešel přes patio na balkon. Od narození je mrzákem; má zkroucenou levou nohu, jejíž chodidlo vybočuje na stranu. Nehoda, která se mi přihodila na lovu. ho navztekala, protože teď kulháme oba a to přitahuje další pozornost ke Spiculově postižení, když se vlečeme bok po boku ulicemi jako groteskní dvojice, kterou si každý může splést s účastníky schůze žebráků.

Nějakou chvíli tam prostě jen stál a mračil se na mne. Byla jasná noc plná hvězd a záře úplňku dopadala na vily bohatých, rozházené po svazích tauromenianského úbočí, a čím déle jeho mlčení trvalo, tím déle jsem pozoroval obrysy Spiculova hranatého těla, ozářené zezadu chladným bílým světlem: široká, nahrbená ramena, trup, který se zužoval do štíhlého pasu a pokračoval dlouhýma nohama; nad tím vším se tyčila hlava se vzdorovitým výrazem ve tváři. Kdybych u sebe měl svůj náčrtník, už bych ho začal kreslit. Ale já svého přítele samozřejmě nakreslil už mnohokrát.

Konečně velice tiše řekl: „Ty mě udivuješ, Draco. Co tím chceš říct, že si něco takového nemůžeš dovolit? Prostě vystup z jeho služeb a vrať se do Říma. Císař tě tam potřebuje. Pro toho svého přihlouplého synáčka si přece může najít nějakou jinou chůvu. Přece si vážně nemyslíš, že tě Demeterius nechá zavřít do vězení, když tuhle nabídku odmítneš, že ne? Nebo popravit, nebo tak něco?“

„Ty mi nerozumíš,“ namítl jsem. „Já tu práci chci vzít.“

„I když je to sen pochcaného šílence? Draco, ty ses taky zbláznil, že? Nebo je to caesarovo bláznovství nakažlivé?“

Usmál jsem se. „Samozřejmě je mi jasné, jak směsná celá ta věc je. Ale to přece neznamená, že se o to alespoň nemohu pokusit.“

„Aha!“ Spiculovi to konečně došlo. „Aha! Takže takhle se věci mají! Pokušení nemyslitelného! Architekt ve tvém srdci chce postavit Pelion na Ossu, jen aby zjistil, jestli mu ten trik vyjde! Takže Demeterius přece jen není takový blázen, jak by se mohlo zdát, co, milý Draco? Odhadl tě naprosto dokonale. Na celém světě žije jediný muž, který má hybris k tomu, aby se o něco podobně šíleného pokusil, a ten člověk přebývá přímo tady, v Tauromeniu.“

„Je to stavění Ossy na Pelion, ne naopak,“ opravil jsem ho. „Ale ano. Ano, Spiculo! Samozřejmě je to velké pokušení. A co když je to bláznovství? A i kdyby se nic z toho všeho nedokončilo, co to změní? Alespoň se začne něco dít. Budou připraveny plány; vykopány základy. Nenapadlo tě, že bych třeba chtěl vidět, jak se takové egyptská pyramida staví, co? Nebo jak se spouští stavba paláce tisíce stop po tváři útesu? Takovou příležitost nemusím podruhé v životě dostat.“

„A co s tvou zprávou o životě Trajána VIL? Ještě předevčírem jsi nedokázal přestat mluvit o těch svitcích, které ti sem vezou až z archivů v Seville. Celou půlku noci jsi spekuloval o tom, co v nich asi najdeš nového, tak to bylo. A celou tu záležitost chceš nechat být jen kvůli něčemu takovému?“

„Samozřejmě ne. Proč by měl být jeden projekt na překážku druhému? Docela dobře dokážu pracovat na knize večer, zatímco během dne budu navrhovat paláce. Nepředpokládám ani, že bych měl omezit své kreslení, psaní poezie a hudby. – Myslím, že mne podceňuješ, starý příteli.“

„Nu, jen mi neříkej, že ses nikdy neprovinil stejnou mincí proti mně.“

Na tu poznámku jsem nezareagoval. „Předložím ti k úvaze ještě jedno hledisko a pak celou věc necháme být, ano? Lodovicovi už je přes šedesát a jeho zdraví není žádný zázrak. Až zemře, stane se císařem Demeterius, ať už se nám to líbí nebo ne, a my dva se vrátíme do Říma, kde se stanu klíčovou postavou jeho vlády a všechny vědecké a odborné prameny mi budou k dispozici. – Pokud se mu ovšem samozřejmě neodcizím ještě v době, kdy je pouhým následníkem trůnu, takovým strašlivým a neodpustitelným způsobem jako tím, že bych mu hodil tuto nabídku pod nohy, což mi podle všeho hodláš navrhnout. Takže tu práci přijmu. Jako investici, která povede k zisku v budoucnosti, abych tak řekl.“

„Velice elegantní úvaha, Draco.“

„Děkuji za uznání.“

„Ale předpokládejme, že jakmile se Demeterius stane císařem, k čemuž dojde díky zvrácenému smyslu pro humor, jímž bohové oplývají, během nedlouhé doby, a rozhodne se nechat tě tady na Sicílii, abys dokončil ten velký úkol naplnit celý tento ostrov vypůjčenými zázraky z celého světa, místo aby tě povolal do Říma – a ty se budeš až do své smrti vláčet tímhle zapadákovem a dohlížet na naprosto zbytečnou a ohavnou stavbu –“

Už jsem toho měl dost. „Poslyš, Spiculo, tohle je prostě riziko, které hodlám přijmout. Stejně květnatě jako ty mi už potvrdil, že až se stane císařem, hodlá mých schopností využít daleko více než jeho otec.“

„A ty mu věříš?“

„Připadalo mi, že mluví docela upřímně.“

„Ach, Draco, Draco! Začínám si myslet, že jsi daleko větší blázen než on!“

Byla to hra, přirozeně. To mi bylo jasné.

A Spiculo měl možná také pravdu, když tvrdil, že jsem ještě větší blázen než chudák Demeterius. Caesar si koneckonců nemohl pomoci. V jeho rodině se dědilo šílenství – skutečné šílenství – už nějakých sto let: vážná mentální nestabilita, nějaký mozkový defekt, který vedl k nepředvídatelným výbuchům prchlivosti a hněvu. Na druhou stranu já čelil každému dalšímu dnu s jasnou a ostrou myslí. Jsem pracovitý a spolehlivý a mám jemně vyladěnou mysl, která je schopna dosáhnout úspěchu v jakékoli věci, do níž se pustím. Solidnost a jistotu mých skutků rozhodně nelze zpochybňovat. Postavil jsem chrámy a paláce, namaloval velké obrazy a vytesal překrásné sochy, sepsal jsem eposy i dějepravné knihy. Dokonce jsem navrhl létající stroj, který jednoho dne postavím a podrobím úspěšné zkoušce. A kromě toho je tu ještě daleko více věcí, kterými se má mysl kdy zaobírala: tajné plány, které jsem sepsal v šifrované formě do zápisníků hranatým rukopisem své levé ruky, věci, které jednoho dne promění celý svět. (Jako by snad někdo dokázal pochopit tyto mé nápady, kdyby byly sepsány prostým jazykem bez šifry!)

Dalo by se říci, že za své myšlenkové schopnosti vděčím nějakému šťastnému rozmaru bohů, a já tuto zbožnou myšlenku rozhodně nehodlám popírat; ale určitě s tím má něco společného i dědičnost. Mé schopnosti jsou dědictvím, které mi zanechali předkové – stejně jako caesar Demeterius nabyl své chyby a slabosti po předcích svých. V mých žilách koluje krev jednoho z našich největších císařů, vizionáře Trajána VIL, který byl skutečně hoden titulu, jejž nosil náš první císař tohoto jména: optimus princeps, 'nejlepší z knížat'. Kým jsou ale předkové caesara Demeteria? Lodo-vicus! Marius Antonius! Valens Aquila! Copak zrovna toto nejsou ti nejslabší muži, kteří kdy seděli na ťrůnu, copak právě oni nesvedli impérium na stezku dekadence a úpadku?

Samozřejmě je osudem impéria sestupovat tu a tam do období dekadence – stejně jako je jeho pravidelným štěstím, že se vždy najde čerstvý zdroj ozdravení a znovuzrození, kdykoli se naskytne potřeba. Právě proto byl Řím vždy zdrojem neuvěřitelné moci a síly ve světě a právě proto tomu tak bude až do nekonečna – svět bez hranic, který vždy nachází novou sílu a energii.

Jen o tom přemýšlejte. Před osmnácti sty lety nastala v říši doba chaosu a problémů a právě z ní vystoupil caesar Augustus, aby nám dal imperiální vládu, která nám až do dneška dobře slouží. Když krev prvních caesaxů zřídla a k moci se nešťastnou náhodou dostali muži jako Nero nebo Caligula, brzy se nám dostalo nápravy z rukou prvního Trajána, po němž přišel Hadriánus, následován stejně schopnými Antonínem Piem a Markem Aureliem.

Pozdější období problémů napravil Diokletianus, jehož práci dokončil velký Constantinus; a když znovu přišel nevyhnutelný sestup, impérium se octlo v časech, jimž moderní dějepravci říkají Velká dekadence a my byli s takovou hanbou dobyti a pokořeni našimi řecky hovořícími východními bratry, z našeho středu nakonec vyšel Flavius Romulus, aby nám znovu zajistil svobodu. A nedlouho po něm přišel Traján VIL, který vedl naše cestovatele kolem celé zeměkoule, přinesl do srdce impéria neuvěřitelné bohatství a zahájil tak vzrušující desetiletí expanze, jež je nám známo pod jménem renesance. Nyní se žel bohům znovu nacházíme ve slabším období, které bude jednoho dne dějepravci nazváno Druhou velkou dekadencí. Cyklus probíhá nepřetržitě a bez ustání.

Já se osobně rád pokládám za muže renesance, za posledního svého druhu, který se nějakým smutným a nespravedlivým omylem osudu narodil dvě stě let po správné době a nyní je nucen žít v této imbecilní, dekadentní době. Je to příjemná představa a jak to vidím já, existuje spousta důkazů ohledně její pravdivosti.

O tom, že tato doba je dekadentní, nemůže být nejmenších pochyb. Jeden z příznaků dekadence je láska k obrovské a nesmyslné marnotratnosti – a jaký lepší příklad bych mohl poskytnout, než caesarův neuvážený a hloupý plán na přestavbu Sicílie v monumentální pomník jeho vlastní velikosti? Skutečnost, že tyto stavby, jejichž projektem mne pověřil, napodobují budovy a styly dávných, daleko úspěšnějších dob, jen potvrzuje můj názor a přesvědčení.

Ale kromě toho také prožíváme úpadek centrální vlády. Nejenže si vzdálené provincie jako Sýrie a Persie většinu času dělají co chtějí, ale Galie, Hispánie, Dalmácie a Pannonie, které se nacházejí takřka na zadním dvorku impéria, se začínají chovat jako naprosto nezávislé národy. A ty nové jazyky: co se to stalo s naší krásnou a čistou latinou, páteří silného impéria? Zdegenerovala do změti místních dialektů. Každé sebezapadlejší místo dnes má svou nesrozumitelnou hatmatilku. My Hispánci hovoříme hispánštinou, dlouhonosí Galové mají to své nosové huhlání, jež nazývají galština, a teutonské provincie, ty ustoupily od latiny úplně a vrátily se k nějakému primitivnímu chrchlavému jazyku, kterému se říká germánština a tak dále a tak podobně. Vždyť i v samotné Itálii častěji narazíte na zparchantělé děcko latiny, které je nazýváno románština – to je sice přinejmenším stále ještě libozvučné mému uchu, ale naprosto se zřeklo hloubky a gramatické všestrannosti, která učinila z latiny nejrozšířenější jazyk na světě. A pokud bychom přišli o latinu úplně (což se nikdy nestalo například Řekům na východě), jak by pak mohl muž z Hispánie rozumět muži z Británnie, nebo Teuton Galovi, nebo Dalmaťan komukoli jinému?

Jistěže je to dekadence, když se naším společenstvím řítí všechny tyto ničivé odstředivé síly.

Ale je skutečně pravdivé tvrzení, že jsem člověk renesance, vyvržený na pobřeží této strašlivé doby? To není tak jednoduché. V prosté řeči používáme sousloví 'renesanční člověk' jako označení někoho, kdo dosáhl vědomostí a skutků nezvyklé hloubky a šíře. Tím jsem si jist. Ale skutečně bych se v halasné a rušné době Trajána VII. cítil jako doma? Mám renesanční šíři mysli; ale vlastním také divoký renesanční temperament, nebo jsem ve skutečnosti stejně ochablý, usedlý a ve skutečnosti bezvýznamný jako lidé, kteří mne obklopují každý den? Nesmíme zapomínat na to, že žili ve středověku. Dokázal bych se procházat po ulicích města opásán mečem a rvát se při nejmenší provokaci jako legionář? Měl bych dvacet milenek a padesát levobočků? A odvážil bych se nastoupit na palubu malé, rozvrzané kocábky, abych v ní obeplul celý svět?

Ne, nejspíš se jim příliš nepodobám. Jejich duše byly obrovské. Svět byl tenkrát rozlehlejší a jasnější a připadal jim mnohem záhadnější než připadá dnes nám a oni na jeho záhadnost odpovídali romantickým nadšením a divokými výbuchy energie, které v sobě nikdo z nás dnes nedokáže probudit. Přijal jsem caesarovu nabídku proto, že v mém srdci probudila něco z toho romantického nadšení a já si znovu připomněl své příbuzenství s Trajánem VIL, Trajánem Drakem, a jeho cestu kolem celého světa. Ale co vlastně ve skutečnosti budu dělat? Objevovat nové světy jako on? Ne, ne, budu stavět pyramidy a řecké chrámy a Hadriánovu vilu. Ale toto všechno už postaveno bylo – a velice uspokojivě – a není tedy třeba to dělat znovu. Takže jsem tedy stejně dekadentní jako mí současníci?

Také mne napadlo, co by se asi stalo s velkým Trajánem, kdyby se narodil do současné epochy Lodovica Augusta a jeho potrhlého syna Demeteria? Muži velkého ducha jsou vždy v ohrožení, když světu vládnou slabé duše. Já sám si musel najít různé způsoby a triky k tomu, abych se vešel do jejich těsných hranic, musel jsem se postarat o vlastní bezpečnost a ochranu, ale udělal by on totéž? Nebo by se hlučně chvástal, kamkoli by přišel, jako skutečný renesanční člověk, až by se stal pro bezpečí císařského domu a potažmo i celého impéria takovou hrozbou, že by bylo třeba ukončit jeho život v nějaké temné uličce? Možná ne. Možná – jak jsem si rád myslíval – by prolétl touto šerou epochou jako planoucí šíp noční oblohou a celý svět by ozářil jasným světlem.

V každém případě jsem se já, nepochybně inteligentní a plný zdravého rozumu, dobrovolně spojil s projektem blouznivého mladého caesara prostě proto, že jsem nedokázal odolat neuvěřitelné technické výzvě, kterou tento projekt představoval. Bylo to gesto romantické a rozmáchlé, nebo jen šílené? Bylo dokonce i možné, že Spiculo měl pravdu, když tvrdil, že přijetím této nabídky jsem dal celému světu najevo, že jsem ještě větší pomatenec než samotný Demeterius. Skutečně rozumný muž by před takovým návrhem prchl s křikem a hrůzou ve tváři.