Návrat domů (Robert Silverberg)

McCulloch zde úplně ztratil i ten nepatrný smysl pro čas, který mu ještě zbýval. Napnout, udeřit, kupředu, napnout, udeřit, kupředu, to bylo vše, nekonečné opakování. Z hlubin se sem tam vznesla bublina chladné vody, jako těžkopádná řeka, zázrakem se vznášející nahoru a v tom prapodivném proudění tryskala fontána živin, malinkých, průhledných, zmítajících se stvořeníček a ještě menších skvrnek nějaké hmoty, která musela být jedlá, protože raci, aniž by při plavání narušili své tempo, pozřeli, co mohli a plavali dál a dál. McCulloch měl pocit, jako by byl součástí putování nesmírné velikosti, události, která se stává jednou za mnoho generací a o které se bude ještě dlouho vyprávět v legendách.

V tomto otevřeném moři se objevili i nepřátelé: plovoucí tvorové, kteří se vyvinuli z bůhvíjakých červů či plžů, aby se z nich staly jakési ekvivalenty žraloků a velryb minulého světa. Znovu a znovu se tito obrovští dravci potápěli mezi raky a cpali se jimi dosytosti. Ale nemohli je pozřít všechny; zbylí tedy pokračovali v cestě.

Až nakonec – po měsících, letech? – se objevil vzdálený břeh; oceánské dno, dlouho neviditelné, se pod nimi vzepnulo a nabídlo jim pomoc; plavci konečně spočinuli nohama na pevném podkladu a s něčím, co znělo jako vděčnost v jejich hlasech, začali opět jednohlasně zpívat, stoupajíc po okraji nového kontinentu.

První sluneční paprsky McCullocha udeřily s ohromující a všemocnou silou. Zpočátku je vnímal jen jako slabý nazelenalý svit v horních vrstvách vod, pronikající dolů jako pozlacené proutky; nevěděl vůbec, co to vlastně vidí, ale ten pohled byl okouzlující; a později, když se svit zmenšil a zmizel a po chvíli se opět objevil, pochopil, že poutníci vycházejí z moře. Dosáhli svého cíle: přežívajícího zbytku starého světa; jednoho jediného nepotopeného místa minulé Země.

Ano, řekl jeho hostitel. To je ono.

Ve stejném okamžiku McCulloch ucítil další volání z minulosti; hlasy volající ho rozkazovacím tónem. Zdálo se mu, že slyší Maggie Caldwellovou, hlas, který k němu volá v poryvu časového větru: „Jime, Jime, vrať se k nám!“ A Bleier, nabručený, rozčilený, volající: „Pro Krista, McCullochu, vrať se. Už to začíná být moc drahé!“

Byla to skutečnost nebo jenom jeho představy, ruce na jeho zápěstí, známé obličeje před jeho očima?

„Nechte mne,“ řekl jim. „Ještě nejsem hotov.“

„A budeš vůbec někdy?“ To byla Maggie. „Jime, zblázníš se z toho. Jestli nás teď neposlechneš, už nikdy se nedostaneš zpět!“

„Možná, že už jsem se zbláznil,“ řekl a s překvapující lehkostí vymazal jejich hlasy ze své mysli.

Obrátil pozornost na své druhy a viděl, že se zastavili jen kousek od zóny světla, mihotající se nad jejich hlavami. Jejich řada byla opět narušena. Někteří z raků, kráčející slepě vpřed, začali zmateně poskakovat na mělčině a tvořili hromady patnácti až dvaceti těl najednou. Jiní začali předvádět bizarní křečovitý tanec, divoké trhavé skotačení, začali se stavět na zadní nohy, mávajíc přitom kolem sebe klepety a točíc tykadly v pomatených kruzích.

Co se děje ? zeptal se McCulloch svého hostitele. Je tohle začátek rituálu?

Ale jeho hostitel neodpověděl. Zdálo se, že v jejich společném těle vůbec není. McCulloch cítil ticho, mnohem hlubší než předtím, když se jeho hostitel uzavíral do samoty; zdálo se, že tohle není únik do soukromí, ale evakuace, že McCullocha nadobro opustil. Samota se na něj přivalila s ničivou silou. Začal pátrat ve svém vědomí, ale nenašel žádnou odezvu, vůbec nic. Možná, že to tak má být, pomyslel si. Možná, že je nutné, abych v téhle chvíli byl sám, nikým neprovázen.

Pak si všiml, že to, co považoval za bláznivý, křečovitý tanec, byl ve skutečnosti začátek masového shazování krunýře. Uvědomil si, že to přišlo na stovky raků najednou a v mysli se mu ozvala bolestivá vzpomínka na vnitřní, téměř vulkanické pnutí a tlak: to poskakování a stavění se na zadní bylo prvním stádiem pukáni starého krunýře.

A všichni ti raci byli samičky.

Až do tohoto okamžiku si McCulloch nebyl vědom nějakého rozdílu mezi pohlavími u raků. Byl sotva schopen rozlišit jednoho od druhého, protože neměli žádný individuální charakter, protože byli všichni stejní. Ale teď najednou věděl, aniž by mu to někdo řekl, že polovina z jeho druhů jsou samičky a že shazují krunýř, protože jsou plodné, jenom když se zbaví svého starého brnění a že pouť na souš je tím správným časem ke zplození nové generace. Neptal se na tyhle věci nikoho, to vědění bylo v něm a on věděl, že jeho hostitel je pryč, protože s ním úplně splynul; tím hostitelem byl on, McCulloch.

Přiblížil se k samičce – věděl přesně, která je ta pravá – a začal jí zpívat a ona poznala jeho píseň, svou vlastní píseň a zvedla třetí pár nohou a nechala si vstříknout jeho spermie do svých vejcovodů. Nebylo v tom žádné zvláštní potěšení, jaké si pamatoval z časů, kdy byl člověkem. Ale přineslo mu to mocný a nepochybný pocit naplnění, splnění biologické úlohy, které v sobě mělo přímo orgasmické vyvrcholení a zanechalo ho klidným a spokojeným a zakotvilo v absolutním středu jeho duše: ano, toto je skutečný okamžik přetváření světa, pomyslel si.

Jeho družka odplula stranou, aby vyčkávala narůstání nového krunýře a naplnění svého mateřství. A McCulloch, ničím nespoutaný, začal vystupovat po svahu, který vedl na pevninu.

Dno zde bylo tvořeno jemným bílým pískem. Kráčel kupředu a sotva se ho dotýkal nohama. Před ním ležel svět světla, nebeský, zářivý jako jasná neodolatelná pochodeň. Pokračoval dál, až perlově růžová a průhledná voda byla jen stopu či dvě hluboká a kulatá křivka jeho zad už z ní vyčuhovala. Necítil žádný strach. Žádné nebezpečí. Pomalu kráčel vpřed – nyní vůdce pouti – a vylezl ven pod paprsky horkého slunce.

Byl to ostrov, nízký, písčitý a tak malý, že by ho mohl přejít během jednoho dne. Obloha byla hluboce modrá a slunce, visící na obzoru v téměř odpolední pozici, bylo mohutné a ohnivé. Ve vzdálenosti několika stovek yardů směrem do nitra ostrova rostl malý palmový háj, ale jinak tam nebylo nic, žádní ptáci, žádný hmyz, ani jeden jediný živočich. Chůze pro něj byla obtížná – nedostával se mu dech a do jeho složených očí ho bodal řezavý vzduch – ale lezl dál, až téměř ke stromům. Ostatní samečci, stovky, tisíce samečků, ho následovali. Cítil se spjat s každým z nich: byli to jeho lidé, jeho národ, jeho společenství, jeho bratři.

A v tomto okamžiku naplnění a dokonalého společenství přišlo další volání z minulosti.

Tentokrát to nebyla žádná bouře. Nikdo ho nechytal za zápěstí, nebyl tam žádný příboj, který by zmítal jeho myslí a hrozil jím vrhnout proti útesu duše. Volání bylo jasné a jednoduché: Je čas k návratu, Jime.

Opravdu? Nemá na vybranou? Patří přece sem. Tohle jsou jeho lidé. Tady jsou jemu oddaní.

A přece, a přece: věděl, že byl vyslán na výpravu, v lidské historii unikátní, že mohl prožít to, o čem se mu nikdy v životě nesnilo ani v těch nejodvážnějších snech, že je jeho povinností vrátit se a říci, co viděl. V tomhle není žádná dvojsmyslnost. Dluží to Bleierovi a Maggie a Ybarrovi a ostatním, musí jim všechno povědět.

Jak je to prosté! Patří sem a patří tam a pevné pouto závazků a odpovědnosti ho drží na obou místech. Bylo to jako balancování na laně. Rozhodnutí záleželo jenom na něm, a proto byl klidný a bez rozpaků, nebránil se ničemu, ani neodporoval. Na nebesích zářilo obrovské slunce; jeho sálání bylo jako požehnání. Nikdy předtím nepoznal takový klid a mír.

„Musím se už vrátit domů,“ řekl, odpoutal se a nechal se unášet nahoru jako lehoučká bublina směrem ke slunci.

Obklopily ho podivné postavy, vysoké, s úzkými těly, masitými obličeji, obrovskými vlhkými ústy a kulatýma, zírajícíma očima. Jejich řeč, to byl surový proud zvukových vln, které znovu a znovu s bolestivou intenzitou útočily na jeho smysly. „Báli jsme se, že se k tobě signál nemůže dostat, Jime,“ říkali mu. „Zkoušeli jsme to znovu a znovu, ale nebyl tam žádný kontakt, vůbec nic. A když už jsme to pomalu začínali vzdávat, najednou jsi otevřel oči, pohnul ses, protáhl jsi ruce –“

Cítil, jak mu do těla vniká vzduch a jak ho vysušuje. Bylo těžké porozumět řeči těch tvorů, kteří se nad ním skláněli, a byl mu odporný pach, vycházející z jejich těl a ty vybuchující vibrace, které dělali svými ústy. Ale postupně zjišťoval, že se vrací k sobě, jako někdo, kdo se ztratil ve snu tak těžkém, že zastiňuje skutečnost i v prvních okamžicích po probuzení.

„Jak dlouho jsem byl pryč?“ zeptal se.

„Čtyři minuty osmnáct sekund,“ řekl Ybarra.

McCulloch zavrtěl hlavou: „Čtyři minuty osmnáct sekund? Pro mne to bylo víc než čtyřicet měsíců. Ještě déle. Nevím jak dlouho.“

„Kam jsi se dostal, Jime? Jaké to tam bylo?“

„Počkejte,“ řekl někdo jiný. „Ještě není schopen něco nám vyprávět. Nevidíte, že nemá daleko ke kolapsu?“

McCulloch pokrčil rameny: „Poslali jste mne příliš daleko.“

„Jak daleko? Pět set let?“ zeptala se Maggie.

„Milióny,“ odpověděl.

Někdo zalapal po vzduchu.

„Blouzní,“ řekl hlas vedle jeho levého ucha.

„Milióny let,“ řekl McCulloch pomalým, pevným, rozhodným, artikulovaným hlasem. „Milióny. Celá země je pokryta oceánem, kromě jednoho malého ostrova. Lidé jsou raci. Mají společnost. Kulturu. Uctívají obří chobotnici.“

Maggie plakala. „Jime, ach, Jime –“

„Ne. Je to pravda. Účastnil jsem se jejich pouti. Jsou to inteligentní raci. A já jsem s nimi chtěl zůstat navždy. Cítil jsem, jak mne voláte zpět, ale já – jsem – nechtěl – jít –“

„Dej mu sedativum, Doku,“ řekl Bleier.

„Myslíte si, že jsem se zbláznil? Že povídám nesmysly? Byli to raci, kamarádi. Raci.“

Poté, co se vyspal, osprchoval a převlékl, přišli za ním znovu a on si do té doby uvědomil, že v prvních okamžicích po svém návratu se musel chovat jako blázen, chrlící svá slova, ječící, křičící věty, které se jim musely zdát nesrozumitelnou hatmatilkou. Teď byl odpočinutý, klidný, byl opět doma ve svém vlastním těle.

Pověděl jim všechno, co se s ním dělo a z jejich obličejů poznal, že si o něm stále myslí, že se pomátl; ale mluvil dál, klidně, přímo, popisoval všechny detaily; a oni to začínali chápat, začínali se ptát na věci ohledně geografie a ekologické rovnováhy. Viděl, že si z něho nedělají legraci. A pak, když jim konečně došlo, že skutečně dlel po mnoho měsíců na samém okraji času, mimo rozpětí dnešního světa, začali se na něho dívat – a to bylo nepopiratelné – jako na někoho, kdo je úplně jiný než oni. Obzvlášť si toho chladného, zastřeného pohledu všiml v očích Maggie Caldwellové.

Pak odešli, protože se znovu začal cítit unaven; a později přišla Maggie samotná a vzala jeho dlaně do svých a ty byly chladné.

„Co chceš dělat teď, Jime?“ zeptala se.

„Chci se tam vrátit.“

„Myslela jsem si to.“

„Je to nemožné, viď?“

„Mohli bychom se o to pokusit. Ale nemusí to vyjít. Vždyť vlastně ani nevíme, co jsme s tou mašinou dělali doposud. Vůbec nevíme, kam jsme tě poslali. Mohli bychom se zmýlit o milión let. O bilión –“

„Já vím.“

„Ale chceš se tam vrátit, viď?“

Přikývl. „Neumím to vysvětlit. Bylo to, jako bych byl členem nějakého buddhistického řádu, víš? Cítil jsem naprosto jistě, že to je místo, kam patřím, že všechno do sebe dokonale zapadá a já jsem toho neoddělitelnou součástí. Nikdy předtím jsem nic takového nepocítil. A nepocítím.“

„Promluvím s Bleierem o tom, jestli bychom tě mohli poslat zpět.“

„Ne. Nedělej to. Pravděpodobně bych se tam nestrefil. A jinam se dostat nechci. Ať to příště zkusí Ybarra. Já zůstanu tady.“

„A budeš tu šťastný?“

Usmál se na ni. „Pokusím se,“ řekl.

Když ostatní pochopili, v čem je problém, začali ho podrobovat návratové terapii – Bleier něco takového předpokládal a učinil náležité přípravy – a za nějaký čas z něho bolest a pocit násilného oddělení a vytržení přímo z lůna ustoupily. Začal znovu pracovat ve skupině, postupně obnovil svou mentální rovnováhu a aktivně se zúčastnil druhého pokusu, v němž vyslali mladého antropologa jménem Ludwig na dvě minuty a osm sekund. K McCullochovu silnému zklamání Ludwig neviděl žádné raky. Ocitl se šedesát let v budoucnosti a vrátil se zpět plný pohádkového vyprávění o továrnách, využívajících atomovou energii.

To je špatné, pomyslel si McCulloch. Ale pak si uvědomil, že je to vlastně dobré, že je rád, že jenom jemu samotnému bylo umožněno dostat se do světa mimo tento svět, jenom jemu – jedinému člověku, kterému se to kdy mělo podařit.

Vzpomínal na ten svět s láskou; myslel na svou družku a milión jejích vajíček, na cestu svých druhů zpět přes velké propasti, na legendy, které se o něm budou vyprávět v té nepředstavitelně daleké epoše. Někdy se bolest z odloučení vrátila a Maggie ho našla v noci plačícího a držela ho, až než to zase bylo v pořádku. A pak už se bolest nevracela. Ale stále nemohl zapomenout a v koutku duše toužil vrátit se zpět domů, ke svému vlastnímu druhu a stěží minul den, kdy se mu nezdálo, že slyší téměř neslyšitelný zvuk jemných klepet a nohou, spěchajících pískem tichých moří.