7. KAPITOLA
Dvacátý první červen prý má být nejdelším dnem v roce, ale letos to byl třetí srpen. Uběhly týdny od chvíle, kdy Cramer a Wengert odešli z naší kanceláře. Strávil jsem všechen ten čas v kanceláři a nebyla to žádná legrace. Byla jen jediná věc, která nás mohla udržet nad vodou, ale byl tucet dalších, které nás mohly potopit. Mohly mu dopomoci k prohře. Nebo to mohl vyřídit po telefonu – nejnepravděpodobnější, ale ne nemožné. Nebo to Wolfe odhadl úplně špatně. Sám si vsadil jednu ku dvaceti. Nebo Heath ho nebo ji mohl potkat na nějakém místě, kde je nemohl nikdo načapat. Nebo to městská nebo federální policie mohla roztroubit a náš plán zcela zničit. Nebo a nebo a nebo.
Pět doláčů za hodinu přidáno k nákladům. Jestliže a kdyby se ozval telefon, který by mě uvedl do pohybu, nechtěl jsem mařit ani jednu vzácnou minutu, nebo dokonce vteřinu transportem, proto měl Herb Aronson své taxi zaparkované u benzínky na rohu Jedenácté Avenue, blízko nás. Také k nám přišel na oběd a znovu, v sedm večer, na večeři.
Pokaždé, když zazvonil telefon a já po něm chňapl, zaváhal jsem: chci to slyšet, nebo nechci? Mohla to být první vlaštovka, ale na druhé straně to mohly být nedobré zprávy, třeba že ho ztratili. Držet se za ocas chlápka v New Yorku, obzvláště, když chce mít z důležitého důvodu soukromí, potřebuje nejen šikovnost, ale také hodně štěstí. Šikovnost jsme si koupili, Saula, Freda a Orrieho, ale štěstí si koupit nemůžeš.
Štěstí se nás drželo, a tedy oni také. Ještě dvakrát volal Fred, alias Rattner, před druhou hodinou, když ho Orrie Cather vystřídal. Jedna zpráva byla, že Heath, po telefonickém rozhovoru v optice a knihkupectví navštívil restauraci na Čtyřicáté páté ulici a obědval se dvěma muži, které jsem podle popisu neznal, a druhá říkala, kde by ho Orrie mohl najít. Kriminálka se zatím neukázala. Během odpoledne a podvečera podal Orrie sérii hlášení. Heath a jeho společníci odešli z restaurace ve 14:52, odjeli taxíkem do činžovního domu na Šedesáté deváté ulici, kde bydlel Heath, a vstoupili dovnitř. V 17:35 se ze dveří vynořili dva muži – společníci a odešli. V 19:03 Heath vyšel ven a vzal si taxi do Cézarovy restaurace, kde se setkal s Dellou Devlinovou a večeřel s ní. V 21:14 opustili restauraci, nechali se odvézt taxíkem do šedého cihlového domu na Padesáté první ulici a vstoupili dovnitř. V deset hodin byl Heath stále ještě uvnitř. V tu dobu měl být Orrie vystřídán Saulem Panzerem, a bylo to na rohu Padesáté první a Lexingtonu, který Orrieho a Saula spojoval.
Během té doby bych zuřivostí rozžvýkal železniční kolej, kdybych nějakou měl, a Wolfe tvrdě pracoval a pokoušel se být vyrovnaný. Během půlhodiny čtyřikrát vstal a přešel k policím s knihami, pokaždé si vybral jinou a pokoušel se vytvořit tak svůj osobní rekord.
Zavrčel jsem na něho: „Co se děje, neklidný?“
„Ano.“ řekl spokojeně. „A vy?“
„Ano.“
A pak to přišlo, chvilku před jedenáctou. Zazvonil telefon a já jsem ho zvedl. Byl to Bill Doyle.
Sotva popadal dech. „Musím se vydýchat,“ řekl a snažil se trochu dechu ušetřit. „Když odtamtud odešel, začal dělat chytrýho a kličkovat. Nechali jsme ho zahlídnout Ala a obklíčili ho, však víte, jak to Saul dělá, ale potom jsme ho, kruci, skoro ztratili. Jel na Osmdesátou šestou a pátou, pak vystoupil a pěšky vešel do parku. Na lavičce seděla žena s kólií na vodítku, on se zastavil a začal s ní mluvit. Saul si myslí, že byste měl raději přijít.“
„Taky si myslím. Popište tu ženu.“
„Nemůžu. Držel jsem se vzadu a neviděl jsem ji dost zblízka.“
„Kde je Saul?“
„Na zemi pod keřem.“
„Kde jste vy?“
„Lékárna. Osmdesátá šestá a Madison.“
„Buďte u vchodu do parku na Osmdesáté šesté ulici. Jedu.“
Otočil jsem se a řekl Wolfovi: „V centrálním parku. Setkal se se ženou se psem. Za tak dlouho.“
„Jste ozbrojen?“
„Samozřejmě.“ Už jsem byl u dveří.
„Budou zuřiví.“
„Já už jsem.“
Vyběhl jsem ven a překotně seběhl ze schodů na roh. Herb seděl v taxíku a poslouchal rádio. Při pohledu na mě, jak rychle utíkám, rádio v…
