4. KAPITOLA
Wolfe sebou uměl hodit, když chtěl. Viděl jsem ho, jak to zkouší, nesčetněkrát, a taky se mu to podařilo. Do té doby, než jsem se vrátil do kanceláře s Cramerem v patách, nanosil před sebe na stůl štosy papíru, tužky a tucet fasciklů o rekordním růstu rostlin, pro které musel zajít do knihovny. Jeden z fasciklů byl rozevřený a on se nad ním skláněl a civěl do něj. Broukl na pozdrav, ale ne přívětivě. Cramer zabručel odpověď, přešel k červené koženkové klubovce a usadil se v ní.
Já jsem si sedl ke svému stolu. Mým přáním bylo, abych se do toho nezapletl a náležitě si to vychutnal. Jestli se Wolfovi podaří udržet Cramerovy pracky od Vardasovy rodiny a sám se nevrhne do jámy lvové, prokážu mu svůj obdiv tím, že ho alespoň měsíc nebudu nutit, aby vstal ze židle.
Do kanceláře vstoupil Fritz s tácem, takže Wolfe musel najít chvilku i na to, kdy zmáčknout knoflík. Byla to fiktivní hranice mezi námi třemi – tři láhve piva. Wolfe ze zásuvky vytáhl otvírák a řekl Fritzovi, aby přinesl ještě jednu sklenici, ale Cramer s díky odmítnul.
Najednou se na mě Cramer podíval a řekl: „Kam jste odešel z holičství?“
Zvedl jsem údivem obočí: „Jenom to?“
„Ano.“
„No, tedy. Jestli vám dělám starosti, potom byste mě měl nechat sledovat. Jestli vám to nedělá tolik starostí, abyste mě nechali sledovat, potom jen ňucháte a to já nesnáším. Další otázka.“
„Proč neodpovědět na tuhle?“
„Protože některé z návštěv, kam jsem posílán, jsou tajné, a já se nebudu shazovat.“
Cramer se prudce otočil k Wolfovi: „Víte, že byl dnes ráno v tom holičství zavražděn policista?“
„Ano.“ Wolfe zarazil orosenou sklenici vpůli cesty ke svým ústům. „Archie mi o tom řekl.“
„Možná.“
„Ne možná. Řekl mi o tom.“
„Oukej.“ Cramer zvedl hlavu a díval se, jak Wolfe vyprazdňuje sklenici a utírá si kapesníkem rty. Potom řekl: „Podívejte. Ta vražda mě zanesla sem. Za ty roky služby jsem se naučil, že tam, kde najdu vás a Goodwina, který je vaší pravou rukou, i na míli daleko od vraždy, můžeme čekat něco velmi vtipného. Nemusím to dál rozebírat; vaše paměť je stejně tak dobrá jako má. Počkejte vteřinku, nechte mě to dokončit. Netvrdím, že neexistuje něco jako shoda okolností. Vím, že do toho podniku chodíte už dva roky, a Goodwin dokonce šest. Nebylo by to nic pozoruhodného, kdyby se sem náhodou v tom obzvláště rušném dni, dvě hodiny po vraždě, nezatoulal, což je určitě velmi zajímavé. Řekl Graboffovi, svému holiči, že potřebuje rychle oholit, protože chce jít na schůzku. Bohužel, ta naléhavost nebyla tak akutní, když čekal skoro půl hodiny, než Graboff dokončil zákazníka před ním, ale budiž, uznávám. Problém je v tom, že oba, Graboff a Fickler, říkají, že za těch šest let, co tam Goodwin chodí, se nikdy nenechal jen oholit. Ani jednou. Chodí se zde stříhat, chodí na masáž lebky, šamponování a holení. To je opravdu příliš podezřelé. Jen jednou za šest let ho sem poslala naléhavost oholit se, a to zrovna v ten inkriminovaný den. Nevěřím tomu.“
Wolfe pokrčil rameny. „Potom nevěřte. Nejsem zodpovědný za váš kvocient důvěřivosti, pane Cramere. Ani pan Goodwin. Nevidím, v čem bychom vám mohli pomoci.“
„Nikdo tomu nevěří,“ řekl Cramer paličatě a snažil se zachovat klid. „Proto jsem zde. Věřím, že Goodwin šel do toho podniku, protože věděl, že tady byl zavražděn člověk.“
„Potom věříte špatně,“ řekl jsem mu. „Váš kvocient důvěřivosti potřebuje předělat. Dokud jsem tam nepřišel, neměl jsem ani nejmenší tušení nebo předtuchu, že byl zavražděn člověk, tady nebo kdekoliv jinde.“
„Je o vás známo, že lžete, Goodwine.“
„Jen v jistých mezích, a já vím, kam až můžu zajít. Můžu na to přísahat. Klidně to dejte na papír, za rohem u lékárny je notářství. To by bylo křivopřísežnictví, na které jsem alergický.“
„To, že jste tam šel, nemá cokoliv společného s vraždou?“
„Jestli chcete, můžeme tomu tak říkat. Nemělo to nic společného.“
Wolfe naléval pivo. „Jak,“ vyzvídal, ne agresivně, „si myslíte, že by se měl pan Goodwin o vraždě dozvědět? Jak to do sebe zapadá?“
„Nevím.“ Cr…
