5. KAPITOLA
Když člověk dostane tvrdý úder uprostřed zločinu, tak jako já, existuje tkanice, na jejíž délce spočívá možnost, která by ho mohla vytáhnout zpoza mříží, a v mém případě nejen tkanice, ale i další možnosti odsunuly můj cíl spočívající v soukromí. Nejprve jsem měl dlouhý rozhovor s asistentem okresního obhájce, příjemným a chytrým člověkem, který si se mnou dal dokonce i sendviče. Když jsme je snědli, chvilku po deváté hodině jsme byli oba dva ještě více popletení, než když jsme začali. Nechal mě v pokoji s individuem v uniformě, které mělo mastné hnědé vlasy a bradavice na obličeji. Poradil jsem mu, jak se může bradavic zbavit, a doporučil mu doktora Vollmera.
Očekával jsem slíbenou návštěvu inspektora Cramera každou minutu. Přirozeně se mnou bylo zacházeno s prvotřídní dávkou odporu, ale to jediné, co bylo vyvrcholením všeho, což byl rozhovor mezi Cramerem a Wolfem, jsem neviděl ani neslyšel a velmi mě to mrzelo. Stálo za to poslechnout si jakoukoliv výměnu názorů těch dvou, a tahle musela být unikátní, když Wolfe zjistil, nejen že jeho klient po celých pět dní od neděle lhal, ale také že mě vehnal do léčky a ranní pošta musí zůstat neotevřená.
Když se konečně otevřely dveře, nebyl v nich inspektor Cramer. Byl to důstojník Rowcliff, jehož vraždu nebudu, když to tak vezmu kolem, muset promýšlet, protože jsem vše už předem promyslel. Není mnoho tak krutých a nelidských vražd, které bych rád vykonal na Rowcliffovi. Odstrčil židli tak, aby si sedl tváří proti mně, a řekl s úlisným uspokojením: „Konečně jsme vás, dobrej Bože, dostali.“
To stanovilo tón celé konverzace.
S velkou radostí bych nahrál na magnetofon celou tu dvouhodinovou seanci s Rowcliffem, ale vyznělo by to jako chvástání, a nemyslím si, že by se vám to tak líbilo. Jeho největším handicapem je, že když je vyprovokován do určité míry, nedokáže překonat koktání, a já přesně vím, kdy se tento kritický bod přibližuje, a já potom začnu koktat dříve než on. I se zavřenýma očima a pozorným sledováním to jde udělat dobře, a ten večer jsem měl štěstí. Přiblížil se ke mně, aby mě praštil, ale neudělal to, protože se chce moc stát kapitánem a není si úplně jist, jestli náhodou není Wolfe jedna ruka s komisařem nebo majorem nebo třeba samotným Groverem Whalenem.
Cramer se neukázal a ve mně se probudil zdravý vztek. Věděl jsem, že se měl setkat s Wolfem, protože když mi nakonec dovolili zatelefonovat si asi kolem osmé hodiny a Wolfe zvedl sluchátko, začal jsem mu o tom vyprávět, ale on mě přerušil hlasem studeným jako nos Eskymáka.
„Vím, kde jste a jak jste se tam dostal. Pan Cramer je tady. Telefonoval jsem panu Parkerovi, ale je příliš pozdě na to dělat něco teď, v noci. Dostal jste najíst?“
„Ne, pane. Bojím se, že mě otráví, a stávkuji. Držím hladovku.“
„Měl byste něco sníst. Pan Cramer je horší než osel, je dementní. Chci ho přesvědčit, pokud to bude možné, o potřebě ihned vás propustit.“
Zavěsil.
Když, krátce po jedenácté, Rowcliffa odvolali a já byl zaveden do své cely, po Cramerovi nebylo ani vidu, ani slechu. V místnosti byl pořádek, nebylo tam nic, co by nasvědčovalo nějakému opotřebování, naopak byla velmi čistá, silně v ní byla cítit desinfekce, a byla na velmi výhodném místě, protože nejbližší světlo na chodbě bylo na šest kroků daleko, a proto nepronikalo mřížemi na mých dveřích. Byla také pro jednoho, což jsem ocenil. Konečně sám, daleko od telefonů a dalších rušidel, jsem se odstrojil a uložil si svůj šedý proužkovaný oblek na židli, přehodil košili přes přikrývku v nohou, vlezl pod ni, natáhl se a pohroužil do úplného přemýšlení o komplikacích. Ale můj mozek a nervy měly jiné plány a během dvaceti vteřin jsem usnul.
Ráno mě čekaly určité procedury, od prohledání po výlet na záchod a na snídani, ale potom jsem měl více soukromí, než jsem opravdu chtěl. Hodiny pomalu ubíhaly. Pozoroval jsem vteřinovou ručičku a počítal, ale bez očekávaného výsledku. Do oběda bych téměř s nadšením přivítal Rowcliffovu návštěvu a začal uvažovat, zda ně…
