9. KAPITOLA
Sobotní poledne na druhý den. V kanceláři stáli Wengert a Cramer u rohu Wolfova stolu. Stáli, protože, jsouce zde už téměř hodinu a splníce všechny své povinnosti, chtěli odejít. Nekomunikovali pravda příliš přátelsky, tak, jak to s Američany dělá Wolfe, ale vcelku byli družní.
Když už se otočili k odchodu, řekl jsem: „Promiňte, jedna drobnost.“
Podívali se na mne. Oslovil jsem Wengerta: „Myslel jsem si, že se o tom pan Wolfe možná zmíní, ale neudělal to a neudělal jste to ani vy. Chtěl bych jen vyjádřit konstruktivní kritiku. Tajná špiónka FBI by neměla svým chováním zraňovat lidské city jen tak z blbosti. Od Carol Berkové to nebylo ani trošku pěkné, když mne nazvala mizerným malým poskokem před svědkyní. Samozřejmě, byla naštvaná, protože jsem ji našel na záchodě, ale stejně. Myslím si, že byste si s ní měl o tom promluvit.“
Wengert se na mne zamračil: „Carol Berková! Co to je za vtip?“
„Ó, nepochopil.“ Byl jsem zhnusen. „Jak jsem mohl být tak impertinentní. Bylo to natolik zřejmé, že vás pan Wolfe nechce obtěžovat ani poznámkou na toto téma. Kdo jiný by vám mohl říci o mém rozhovoru s Dellou Devlinovou? Důvěřovala slečně Berkové tak, že ji nechala přivřenou na záchodě, takže proč by jí o tom nepovykládala. Chcete si se mnou o tom povykládat v televizi?“
„Ne. Ani s nikým jiným. Ksakru, moc mluvíte.“
„Jen s těmi správnými lidmi. Řekněte ‚prosím‘ a já slíbím, že to neřeknu. Chtěl jsem jen udělat prospěšnou nabídku. Možná, že jsem mizernej, a možná, že jsem poskok, ale nejsem malej.“
Cramer zasupěl: „Na požádání vám potvrdím, že jste až příliš velkej. Asi sto osmdesát liber. Pojďte, Wengerte. Mám zpoždění.“
Šli. Předpokládal jsem, že tomu ještě není konec; ale o pár dní později, v pondělí odpoledne, zatímco mi Wolfe diktoval dopis, zazvonil telefon a hlas, který se v něm ozval, byl hlas Carol Berkové. Řekl jsem ahoj bez jakéhokoliv nadšení a zeptal jsem se: „Tak co je s tím vaším chováním?“
„Když potřebuji, stojí za starou belu,“ řekla vesele. „Ale v soukromí, nebo teď v telefonní budce, umím být okouzlující. Myslela jsem si jenom, že by ode mne bylo fér omluvit se alespoň takhle, telefonicky.“
„Oukej, pokračujte.“
„Myslela jsem si, že byste dal přednost omluvě tváří v tvář. Převezmu za to zodpovědnost, budete-li chtít.“
„Nuže, teď vám něco řeknu. Minulý týden, myslím, že to byla středa, jsem uvažoval o tom, že bych si měl některý den najít čas na to, abych vám řekl, proč vás nemám rád. Mohli bychom se sejít a všechno smazat. Já vám řeknu, proč vás nemám rád, a vy se omluvíte. V baru Churchill ve čtyři třicet? Můžeme být spolu viděni na veřejnosti?“
„Samozřejmě. Předpokládají, že budu viděna na veřejnosti.“
„Fajn. V knoflíkové dírce budu mít srp a kladivo.“
Když jsem zavěsil a otočil se, řekl jsem Wolfovi: „To byla Carol Berková. Chci jí koupit drink a pravděpodobně něco k jídlu. Protože byla zapletena do případu, který jsme právě dokončili, výdaje samozřejmě půjdou ze společného konta.“
„To teda nepůjdou,“ prohlásil a pokračoval v diktátu.
