11. KAPITOLA
Okresní státní zástupce Ed Baker poučoval dva ze tří mužů, sedících v jeho kanceláři. „Buď mlčte, Chambersi, nebo vypadněte. Neposlal jsem pro Hurleye proto, abych ho týral, ale abych z něj dostal nějaké informace. Nebudete do toho zasahovat, pokud nebudete vyzván. Jasný?“
Šerif ze Silverside brumlavě připustil: „Asi rozumím.“
„Oukej – a ty, Hurleyi, jestli je ti nepříjemné mít jakýkoliv kontakt s šerifem Chambersem –“
„Už při pohledu na něj se mi chce blít.“
„Tak se dívej tímto směrem a neuvidíš ho. Chci ho mít tady, protože si chci ušetřit čas, když se ho budu chtít na něco zeptat. Jak už jsem řekl, první věcí, kterou chci vědět, je, co se přesně stalo v to úterý večer. Já vím, že už jste o tom mluvili, ale teď jsme v jiné sestavě. Není to také tak jednoduché, jak jsem si z počátku představoval. Tak se do toho dejte a nic nevynechejte.“
Squint Hurley vypadal, jako by se na židli v kanceláři cítil zcela nesvůj. Byl příliš velký a v tomto spořádaném prostředí vypadal téměř groteskně. Mumlal: „S Chambersem jsem nemluvil. Ten pytel vysušených střev. To je snad jasný. Jestli se mě začne na něco ptát…“
„Nezačne. Teď mluvíš se mnou.“
„Dobře. Nejsem dobrý řečník, protože tam v kopcích mluvím jen sám se sebou. Dělám to už čtyřicet let a není to totéž. Je to jiný druh mluvení.“ Zvedl šlachovitou ruku, s jedním chybějícím prstem, aby odehnal mouchu. „Ale vy chcete ode mne slyšet, co se stalo v úterý večer. Především to, že jsem provedl největší pitomost od roku 1898, kdy jsem odjel na Kubu. Měl jsem dvě stě devadesát pět dolarů, což by mi v kopcích vystačilo nadosmrti. Slim Fraser mě pozval, abych s ním šel na tah a já ho poslechl. Poprvé za dvaatřicet let. Asi to bylo proto, že moje vůle už slábne, i když fyzicky jsem pořád stejně silný. Nicméně, šel jsem a on měl vzal do toho The Haven –“
„Kdy to bylo?“
„Asi kolem osmé. Slunce už zapadalo. Chvíli jsem hrál ruletu, hlavně jsem sázel na číslo 19, protože v roce 1919 jsem narazil na tu žílu nahoře v Cheefordu…“
„Jak dlouho jsi se zdržel?“
„Příliš dlouho. Sázel jsem sice jen malé částky, ale asi po dvou hodinách jsem byl na dně. Nepodařilo se mi dosáhnout obratu, horečka stoupala, a tak jsem požádal Slima, aby mě založil. Ale byl už taky na dně, a tak jsem si vzpomněl, že v tomto městě je jediná osoba, kterou bych mohl pumpnout, a tou byl Dan Jackson. Věděl jsem, kde bydlí, a řekl jsem si, že se k němu dostanu i pěšky. Na chodníku jsem si uvědomil, že má svou kancelář právě tady a že by neškodilo se podívat, jestli v ní náhodou není. Dveře nebyly zavřené, vešel jsem tedy a šel po schodech nahoru. Otevřenými dveřmi jsem viděl světlo. Vstoupil jsem do místnosti. Myslím, že jsem vešel dost tiše, protože nechodím moc často po prkenné podlaze a rozčiluje mě hluk mých kroků. Spatřil jsem tu dívku s koltem v ruce, zády ke mně, jak jde k tomu člověku, visícímu přes opěradlo křesla.“
„Slyšel jsi výstřel, když jsi šel nahoru?“
„Ne.“
„Byl v místnosti cítit zápach po výstřelu?“
„Trochu. Ale neřekl bych, že jako těsně po výstřelu. Moc se v místnostech nevyznám, zápachy a tak. Ale to už jsem vám všechno říkal.“
„Já vím, ale chci to slyšet ještě jednou a mnohem podrobněji.“ Baker se snažil zjistit všechno. Teplotu revolveru, způsob, jakým ho držela v ruce, když ji spatřil poprvé, polohu kabelky na psacím stole, co Delia řekla, jak jednala a jak vypadala, přesnou polohu Jacksonova těla – všechny tyto detaily, i řada dalších, byly důkladně probírány.
Nakonec Baker řekl: „Oukej, Hurleyi, zdá se, že je to všechno. Ale vraťme se ještě před onu událost. Říkáš, že jsi přišel do The Haven v osm?“
„Vzpomínám si, že jsem řekl ‚asi v osm‘.“
„Byl jsi v The Haven po celou tu dobu, než jsi odešel navštívit Jacksona a získat od něj prachy?“
„To jsem byl. Horečka dosahovala vrcholu.“
„Mohl by ti to Slim Fraser, nebo někdo jiný, potvrdit?“
„Snad ano. Myslím, že krupiér by mohl, aspoň by měl.“
„Víš přesně, kolik bylo hodin, když jsi odešel?“
„To teda nevím. Jednak nemám hodi…
