13. KAPITOLA
Brandovic děvčata, strýček Quin a Tyler Dillon pojídali šunkové a sýrové sendviče, ostružinový džem a sušenky a popíjeli kávu v jídelním koutu kuchyně Brandových. Clařino a Tylerovo vyprávění o podrobnostech objevení nábojů a historka o ukradené kabelce, vyprávěná Pellettem, byla kouskována častými přerušeními. Reportéry vyhnal Ty Dillon. Přátelům a známým, přicházejícím s gratulacemi na jazyku a se zvědavostí v očích, bylo jedním nebo druhým mužem opakováno, už na prahu domu, že Clara a Delia jsou unavené a že potřebují samotu a klid. Telefonickým dotazům se dostalo stejně zdvořilé odpovědi, s výjimkou volání z kanceláře státního zástupce, vyžadujícího přítomnost Pelletta v osm hodin a Clary v deset. Chvíli diskutovali o tom, zda by Clara neměla pozvání odmítnout, ale ona trvala na tom, že tam raději půjde, aby to už měla za sebou.
Chvíli před osmou Pellett odešel. Zbývající trojice seděla nad kávou, a když byly šálky prázdné, Clara se zvedla a začala sbírat nádobí.
Tyler také povstal, vzal jí je z ruky a prohlásil: „Obě sotva stojíte na nohou. Del, jdi nahoru do postele, a ty, Claro, se jdi aspoň na hodinu natáhnout do obýváku. Já to tady trochu uklidím a včas tě vzbudím, abys mohla jít k soudu, pokud na tom pořád ještě trváš.“
Obě silně protestovaly. Nicméně Clara kapitulovala a byla poslána na gauč, zatímco Delia a Ty spolu zvládali nádobí. Nějaký čas bylo z kuchyně slyšet pouze chrastění šálků a talířků ve dřezu, pouštění a zastavování kohoutků, otevírání a zavírání dveří příborníku. Delia, s rameny svěšenými skoro stejně jako její strýc, umývala nádobí zcela mechanicky. Tyler se pohyboval rychle, přinášel je, utíral, ukládal. Najednou si začal pozpěvovat nějakou dětskou říkanku.
Delia se na něj podívala a udělala nepatrný pokus o úsměv. Přestal rýmovat a pokračoval v próze. „Trávník je ostříhaná louka kolem šťastného a spokojeného domu. Děti jsou to, co činí domov šťastným a spokojeným. Domov je příbytek muže a ženy, kteří se snad jednou vezmou. To, co činí toto prohlášení relevantním, oprávněným a věcným, je, fakt, že ty a já se vezmeme.“
„Bože, Tylere. Prosím tě, nezačínej zase. Ne teď!“
Popadl talíř a začal ho utírat. „Nezačnu, Del,“ ujišťoval ji. „Chci říct, že tě nebudu teď nutit, aby ses rozhodla. Jakmile doumýváme to nádobí, opustím tě v osamění, o kterém jsem stovce lidí tvrdil, že je potřebuješ. Ale před svým odchodem musím ještě učinit jedno prohlášení.“
Uklidil talíř a popadl další. „Dnes jsi řekla Harvey Hansonovi, že ho nechceš za obhájce, protože si myslel, že jsi zastřelila Jacksona. A nejenom to, myslel si, žes ho zastřelila z intimních osobních důvodů. Měla bys vědět, a máš na to právo, že si vezmeš za manžela muže, který si myslel totéž – počkej! Pokračuji v tom utírání talířů proto, že chci udržet hovor nenucený a neformální. Nechci se vykrucovat. Chci tím jen říct, že za daných okolností každý mužský, pokud není úplný blbec, by si myslel totéž. Znáš ty okolnosti stejně dobře jako já. Myslel jsem si, žes Jacksona zastřelila, a protože jsem nemohl předpokládat, že bys někoho zabila jen proto, že propustil tvou sestru, a jiný zřejmý motiv tady nebyl, zbytek byl nevyhnutelný. Co jsem si myslel, nemá teď už žádný význam. Důležité je, co jsem při tom cítil!“
„Prosím tě, Ty, nemusíš se vykrucovat. Za daných okolností…“
„Odpusť. Brzy to bude za námi. I to nádobí. Byl jsem téměř šílený. Chtěl jsem strhnout vězení holýma rukama, jen abych tě dostal ven. Udělal bych cokoliv, doslova cokoliv, abych tě dostal ven. Byl jsem ve stavu, že jsem nedokázal rozumně uvažovat. Když jsem sem včera jel, abych se potkal s Clarou, ptal jsem se ‚proč?‘. Kvůli Jacksonovi? Cudnost a čistota? Už dřív jsem ti říkal, že tě miluji a že chci, aby sis mne vzala, ale to byly jen řeči. Potřebuji tě k životu – kruci, nevím, jak to říct. Jsem tvůj. Navždy. Oznámení faktu.“ Popadl poslední talíř. „Samozřejmě, to je teprve úvod, ale musím to ze sebe dostat po tom, co jsi dnes řekla Ansonovi. Až přijde čas, budu…
