16. kapitola
Stranou od silnice vedoucí kaňonem Sepulveda stály dva žluté čtverhranné sloupy. Těžká mřížová brána mezi nimi byla otevřená. Nad vchodem visela na drátě tabule s nápisem: SOUKROMÁ CESTA. VSTUP ZAKÁZÁN. Vzduch byl vyhřátý, nehybný a plný kočičího pachu z eukalyptů.
Zahnul jsem dovnitř a pokračoval v jízdě po štěrkované cestě kolem převislého svahu, pak do mírného kopce, přes jeho hřbet a potom dolů do stinného údolí. V dolině bylo horko, o takových pět až sedm stupňů tepleji než na silnici. Potom jsem viděl, že štěrkovaná cesta končí smyčkou kolem řídké trávy, vroubené kameny, na nichž se bělalo setřené vápno. O kus dál po mé levici byl prázdný bazén. Nic nepůsobí prázdněji než prázdný bazén. Ze tří stran jej obklopoval sešlý, zdupaný trávník, na němž se povalovala zahradní lehátka ze sekvojového dřeva. Podušky na nich — kdysi modré, zelené, žluté, oranžové a cihlové — byly značně vyrudlé. Švy na jejich okrajích místy povolily, patenty se vytrhaly, takže se podušky tu a tam ošklivě vydouvaly. Podél čtvrté stěny bazénu se zdvíhal vysoký drátěný plot tenisového kurtu. Skákací prkno nad prázdným bazénem působilo ochablým, zborceným dojmem. Z rohože, která ho pokrývala, visely cáry a na plechovém kování byly vrstvy rezu.
Sjel jsem k otáčce a zastavil před sekvojovým stavením s šindelovou střechou a širokou přední verandou. Vchod měl dvojí dveře, jedny s ochrannou sítí. Na sítích dřímaly velké černé masařky. Zeleným porostem a věčně uprášenými kalifornskými duby vedly od domu pěšiny. Na stráni mezi duby byly volně roztroušeny prkenné sruby, některé téměř zapadlé v houští. Ty, které jsem viděl, měly zase ten zpustlý, neobydlený vzhled. Jejich dveře byly zavřeny, okna zatemněna staženými záclonami, které připomínaly mnišské kutny. Člověk přímo čichal hustý prach na okenních pražcích.
Vypnul jsem motor a s rukama na volantu jsem naslouchal. Nic se neozývalo. Bylo tam mrtvo jak v pyramidě, až na to, že dveře za dvojitou sítí byly otevřeny a v příšeří místnosti za nimi se cosi hýbalo. Pak jsem uslyšel lehké, přesně intonované hvízdání a za moskytiérou se objevila mužská postava. Strčila do vnějších dveří a sestoupila ze schůdků. Bylo se nač dívat.
Na hlavě mu seděl černý placatý gaučovský klobouk s pletenou šňůrou pod bradou. Měl na sobě bílou hedvábnou košili, oslnivě čistou, u krku rozhalenou. Na zápěstích těsné manžety, zato nad nimi bohatě nadrhnuté rukávy. Kolem krku černý šátek s třásněmi, uvázaný nesouměrně, takže jeden cíp byl krátký, kdežto druhý mu spadal téměř k pasu. Dále měl na sobě širokou černou šerpu a uhlově černé kalhoty, na bocích šponující, po stranách prošité zlatou nití až k místům, kde vybíhaly do zvonu. Rozparky po obou stranách vroubily zlaté knoflíčky. Na nohou měl shimmy lakýrky.
Zastavil se pod schody a prohlížel si mě, nepřestávaje pískat. Byl pružný jak rákoska. Pod dlouhými, hedvábnými řasami měl kouřově šedé oči, největší a nejprázdnější, jaké jsem kdy viděl. Jeho jemné a vyvážené rysy nepůsobily slabošsky. Nos měl rovný, ne vysloveně, ale přece jen poněkud tenký, ústa hezky vyšpulená, v bradě měl důlek a malé uši půvabně přiléhaly k lebce. Jeho pleť měla onu sinavou bledost, které se slunce nikdy nedotkne.
Náhle si ladně přiložil levou ruku k boku a pravicí vykroužil ve vzduchu zdobnou křivku.
„Buďte zdráv,“ řekl. „Krásný den, že?“
„Na můj vkus moc horko.“
„Mám horko rád.“ Tento výrok byl jasný a konečný a uzavíral debatu. Co mám rád já, mu bylo vedlejší. Usedl na schod, vytáhl odněkud dlouhý pilník a začal si pilovat nehty. „Jste z banky?“ zeptal se, aniž vzhlédl.
„Hledám doktora Verringera.“
Přestal fidlat pilníkem a zahleděl se stranou, kamsi do teplé dálky. „Kdo je to?“ zeptal se bez špetky zájmu.
„Patří mu tenhle podnik. Jste nějaký skoupý na slovo, nezdá se vám? Jako byste nevěděl.“
Opět se věnoval pilníku a nehtům. „Špatně vás informovali, milánku. Ten podnik patří bance. Nějakou hypotéku obstavili, nebo ji postoupili někomu třetímu. Nevím, detaily jsem zapomněl.…
