27
„Dejte mi ty peníze.“
Hukot motoru šedého plymouthu zdola a bušení deště shora podmalovávalo její hlas. Na nazelenalé věži Bullocks, vysoko nad námi, zářilo jasně fialové světlo, pořádný kus od temného města, smáčeného vodou. Natáhla ruku v černé rukavičce a já jsem jí dal ty bankovky. Naklonila se k mdlému světýlku palubní desky, aby je přepočítala. Uzávěr kabelky cvakl jednou, podruhé. Na rtech jí zmíralo vydechnutí. Nahnula se ke mně.
„Jedu pryč, poldíku. Pádím odtud. Bůh ví, jak moc k tomu tyhle prachy potřebuju. Co se stalo s Harrym?“
„Povídal jsem vám, že frnkl. Canino se něčeho domákl a hledal ho. Zaplatil jsem a chci slyšet tu zprávu.“
„Hned vám to řeknu. Předminulou neděli jsme jeli po bulváru Foothill. Bylo už pozdě, rozsvěcovala se světla a jako obvykle bylo všude spousta vozů. Přejeli jsme kolem hnědého kabrioletu a já jsem uviděla to děvče za volantem. Vedle ní seděl muž, takový menší brunet. Ta dívka byla blondýna a viděla jsem ji už někdy dřív. Byla to manželka Eddieho Marse. Ten, co tam seděl s ní, byl Canino. Když jste ji nebo jeho jednou viděl, nikdy se vám nevytratí z paměti. Joe ten párek šmíroval zepředu. Vyzná se v tom. Hlídač Canino ji vzal na čerstvý vzduch. Asi půldruhého kilometru za Realitem zahýbá cesta ke kopcům. Na jih odtud rostou pomerančovníky, ale směrem k severu je půda holá jak dvorek v pekle a akorát pod horama je nějaká fabrika na kyanidy, kde se vyrábějí prostředky na hubení krys. Kousek od dálnice je mrňavá garáž a autolakovna, která patří nějakému Arthu Huckovi. Nejspíš tam předělává kradené vozy. Za garáží stojí dřevěný dům a pak už tam není nic, jen kamenitá pustina a o pár kilometrů dál ta fabrika. A tam v tom domě se ona schovává. Zahnuli na tu cestu, Joe obrátil vůz a jel zpátky a viděli jsme, jak ta jejich kára k tomu domu zahýbá. Seděli jsme tam půl hodiny a pozorovali kolemjedoucí vozy. Z domu nikdo nevyšel. Když se už pořádně setmělo, Joe se tam přiblížil a omrkl to. Říkal, že v domě se svítilo, hrálo tam rádio a venku stál ten jeden vůz - ten kabriolet. Potom jsme odtamtud zmizeli.“
Domluvila a poslouchala, jak sviští pneumatiky po wilshirské silnici. Řekl jsem: „Možná že se mezitím odstěhovali někam jinam, ale jak jste nakoupila, tak prodáváte. Víte jistě, že to byla ona?“
„Když jste ji jednou viděl, nemůžete si ji s nikým splést. Tak sbohem, poldíku, a držte mi palec. Potřebuju to.“
„Houby potřebujete,“ řekl jsem a přešel na druhou stranu ulice ke svému vozu.
Šedý plymouth se rozjel, přidal rychlost a zahnul kolem nároží na Sunset Place. Zvuk jeho motoru odumřel a s ním se ztratila i plavovlasá Agnes, nadobro, aspoň pro mne nadobro. Tři chlapi mrtví - Geiger, Brody a Harry Jones - a ta ženská si odjíždí v dešti s mými dvěma sty dolarů v kabelce a není ani škrábnutá.
Prudce jsem nastartoval a zajel se do města najíst. Navečeřel jsem se pořádně. Šedesát kilometrů v dešti je pěkný výlet a já doufal, že to udělám na jeden zátah.
Jel jsem k severu přes řeku do Pasadeny, tou jsem projel a skoro vzápětí jsem se octl uprostřed pomerančových sadů. Ve světlech reflektorů vypadal bušící déšť jako neprůhledná bílá sprcha. Stírač stačil sotva na to, abych viděl přes sklo ven. Ale ani ta promočená temnota nemohla skrýt dokonalé tvary pomerančovníků, které se míhaly vlevo i vpravo jako nekonečná řada loukotí v kole a zapadaly do tmy.
Vozy mě míjely s drsným syknutím a špinavou sprškou vody.
Dálnice se klikatila městečkem plným balírenských podniků a skladišť, k nimž se tulily železniční vlečky. Pomerančovníkové háje prořídly a klesly k jihu. Pak silnice začala stoupat, od severu se ochladilo, černá horská úpatí se přikradla blíž a krutý vítr bičoval úbočí. Ve tmě vysoko ve vzduchu zářila mlhavě dvě žlutá světla a neónová písmena mezi nimi hlásala „Realito vás vítá“.
Dřevěné domy stály daleko vzadu za hlavní ulicí, pak se náhle objevil shluk obchodů, světlo za mlhavým sklem dragstóru, roj aut parkujících před kinem, tmavá branka na rohu s hodinami, které čněly nad…
