32
Služebná s mírnýma očima a s koňskou tváří mě uvedla do dlouhého šedobílého salónu v prvním poschodí. Závěsy slonovinové barvy výstředně splývaly na podlahu a na bílý koberec, natažený od zdi ke zdi. Budoár filmové hvězdy, místo okouzlující a svůdné, umělé jak dřevěná noha.
V této chvíli tam bylo prázdno. Dveře se za mnou zavřely nepřirozeně tiše, jako dveře v nemocnici. U dlouhého křesla s podnožkou stál snídací stolek. Stříbrné příbory se třpytily.
V kávových šálcích byl popel z cigaret. Sedl jsem si a čekal. Zdálo se mi, že trvalo dlouho, než se dveře znovu otevřely a Vivian vešla. Měla na sobě ústřicově bílé domácí pyžama, lemované bílou kožešinou a střižené tak splývavě, jako krajka mořské pěny na pláži nějakého exkluzivního ostrůvku.
Prošla kolem mne dlouhými vláčnými kroky a usedla na roh křesla. Mezi rty, v koutku úst, držela cigaretu. Dnes měla nehty nalakované červeně jako měď odshora až dolů, bez měsíčků.
„Tak vy jste konec konců přece jen surovec,“ řekla klidně a upřeně na mne zírala. „Úplně bezcitný surovec. Včera v noci jste zabil člověka. Nezáleží na tom, jak to vím. Slyšela jsem to. A teď musíte přijít sem a vystrašit mou sestřičku tak, že dostala záchvat.“
Neřekl jsem ani slovo. Znervózněla. Přesedla si na čalouněné křeslo a opřela hlavu o bílý polštářek na zadním opěradle. Vyfoukla bledošedý dým do výšky a dívala se, jak se vznáší ke stropu a jak dolů klesají drobné cáry, které byly na chvíli znatelné, než se rozplynuly. Pak pomalu sklopila oči a dívala se na mne chladným a tvrdým pohledem.
„Já vám nerozumím,“ řekla. „Jsem náramně vděčná, že si předevčírem v noci aspoň někdo z nás zachoval chladnou hlavu. Je dost zlé, že mám ve své minulosti pašeráka alkoholu. Proč proboha něco neřeknete?“
„Jak se jí vede?“
„Ach, s tou je to myslím v pořádku. Tvrdě spí. Vždycky usne. Co jste jí udělal?“
„Vůbec nic. Když jsem odcházel po návštěvě u vašeho otce z domu, byla v zahradě. Strefovala se šipkami do terče na stromě. Šel jsem za ní, abych s ní promluvil, poněvadž jsem měl jednu věc, která jí patřila. Dámský revolver, který jí kdysi daroval Owen Taylor. Vzala si ho tehdy večer do Brodyho bytu, ten večer, kdy byl Brody zabit. Musel jsem jí ho zabavit. Nezmínil jsem se o tom, takže jste to snad nevěděla.“
Černé oči Sternwoodovic rodiny se rozšířily a zůstaly prázdné. Teď byla na řadě ona, aby nic neříkala.
„Potěšilo ji, že tu hračičku dostala zpátky, a chtěla, abych ji z toho naučil střílet. Chtěla mi také ukázat ty staré naftové vrty pod kopcem, kde vaše rodina získala část svého jmění. Zajeli jsme tam a z těch míst člověku naskakovala husí kůže - z těch hromad zrezavělého železa, trouchnivého dřeva, mlčelivých těžních věží a olejovitých bažin, plných špinavé pěny. Možná že ji to rozrušilo. Myslím, že jste tam dole už taky byla. Vypadá to přízračně.“
„Ano, máte pravdu,“ řekla tiše, téměř neslyšně.
„Tak jsme tam zašli a já jsem postavil do středu toho velkého dřevěného kola plechovku, aby si do ní střelila. A ona sebou sekla. Zdálo se mi, že to je mírný epileptický záchvat.“
„Ano.“ Týž slabý hlas. „Občas je má. To je všechno, o čem jste si se mnou přál mluvit?“
„Počítám, že mi pořád ještě nepovíte, čím vás k sobě poutá Eddie Mars.“
„Vůbec ničím. A tahle otázka už mě začíná unavovat,“ řekla chladně.
„Znáte chlapa jménem Canino?“
Zamyšleně svraštila jemné černé obočí. „Matně. Trochu se na to jméno pamatuju.“
„Pistolník Eddieho Marse. Ostrý hombre, říkali o něm. Počítám, že opravdu byl ostrý. Kdyby mi při tom jedna dáma kapánek nepomohla, byl bych teď tam, kde je on - v márnici.“
„Zdá se, že dámy –“ zarazila se a zbledla. „O tomhle nedokážu žertovat,“ řekla prostě.
„Já nežertuju, a jestli se zdá, že mluvím kolem dokola, tak se to jen zdá. To všecko spolu souvisí - všecko. Geiger a ty jeho mazané vyděračské pokusy, Brody s těmi fotkami, Eddie Mars se svými ruletovými hracími stoly, Canino a ta dívka, s kterou Rusty Regan neuprchl. To všechno spolu souvisí.“
„Obávám se, že nemám tušení, o če…
