Hluboký spánek

17

Na Laverne Terrace zářil mezi vysokými větvemi blahovičníků měsíc už do poloviny zatmělý a obehnaný obloukem mlhy. Z domu dole pod kopcem se hlasitě rozléhaly zvuky rádia. Hoch zahnul s vozem k zimostrázovému křoví před Geigerovým domem, vypnul motor a zůstal sedět s pohledem upřeným přímo před sebe, obě ruce stále ještě na volantu. Skrz křoví neblikalo od Geigera žádné světlo.

Zeptal jsem se: „Je někdo doma, chlapče?“

„To byste měl vědět vy.“

„Jak bych to mohl vědět?“

„Jděte do…“

„Po takových řečech si lidi obyčejně musejí dát spravit zuby.“

Křečovitě se na mne zašklebil, až mu zablýskl chrup. Nato prudce otevřel a vyskočil z vozu. Drápal jsem se za ním. Zůstal stát s pěstmi sevřenými na bocích a horem přes křoví se díval beze slova na dům.

„Dobrá,“ řekl jsem. „Vyndej klíč. Podíváme se dovnitř.“

„Jak jste na to přišel, že mám klíč?“

„Netahej mě za nohu, děťátko. Ten teplouš ti ho dal. Máš v domě hezounkou čistou pánskou světničku. Když měl dámskou návštěvu, poslal tě ven a zamkl ti ji. Byl jako César, pro ženy manžel a pro muže manželka. Myslíš, že takové typy jako on a ty neprokouknu?“

V ruce jsem měl stále jeho automat, zamířený přibližně na něj, ale on se přesto po mně ohnal. Zavadil mi lehce o bradu. Rychle jsem ucouvl, abych neupadl, ale přesto jsem tu ránu cítil. Měl to být tvrdý úder, ale žádný buzerant nemá kosti ze železa, ať vypadá jak chce hromotlucky.

Hodil jsem revolver chlapci k nohám a řekl jsem: „Nejspíš potřebuješ tohle.“

Sehnul se pro něj jako blesk. Pohyboval se mimořádně čile. Vrazil jsem mu pěst ze strany do krku. Překotil se na stranu, s rukou nataženou po revolveru, který byl mimo jeho dosah. Zase jsem zbraň sebral a hodil do vozu. Hoch se připlazil po čtyřech a číhal po mně z koutků široce otevřených očí. Kašlal a potřásal hlavou.

„Přece se nebudeš prát,“ řekl jsem mu. „Ještě ti moc chybí do správné váhy.“

Ale prát se chtěl. Skočil po mně jako plachťák z katapultu, přikrčil se a hnal se mi po kolenou. Couvl jsem na stranu, chytil jsem ho za krk a přimáčkl ho k zemi. Vylizoval prach, a když pod sebe dost daleko skrčil nohy, mohl se chytit za mé ruce na jeho krku. Natočil jsem ho bokem a trochu jsem ho pozdvihl.

Levičkou jsem se podržel za pravé zápěstí a pravou kyčlí jsem se do hocha opřel, chvilku jsme tak zůstali v strnulém vypětí. Jako bychom zůstali viset v mlze v měsíční záři, podobni groteskním obludám, jen jsme funěli námahou a nohama jsme ryli do cesty.

Pak jsem mu pravým předloktím stiskl hrdlo a oběma rukama jsem se o ně opřel. Nohy mu začaly zběsile tancovat a dech mu docházel. Byl jak v kleštích. Levou nohu natáhl na stranu a koleno mu ochablo. Mačkal jsem ho tak ještě půl minuty. Bezvládně mi ležel na paži, stěží jsem tu ohromnou váhu udržel. Pak jsem ho pustil. Roztáhl se mi v bezvědomí u nohou. Šel jsem k vozu a vytáhl z přihrádky na rukavice pouta, zkroutil jsem mu ruce za záda a pouta jsem nasadil. Zdvihl jsem ho za podpaždí a podařilo se mi ho dotáhnout za křoví, kde ho nebylo z ulice vidět. Vrátil jsem se k vozu, popojel jsem s ním asi sto kroků nahoru po ulici a tam jsem ho zamkl.

Když jsem se vrátil, byl ještě v bezvědomí. Odemkl jsem dům, dovlekl jsem ho dovnitř a zavřel dveře. Už začínal popadat dech. Rozsvítil jsem lampu. Oči se mu rozmžikaly a pomalu se na mne upřely.

Sehnul jsem se v bezpečné vzdálenosti od jeho kolenou a řekl jsem: „Buď zticha, nebo ti posloužím ještě jednou, a větší dávkou. Klidně lež a zadržuj dech. Drž ho tak dlouho, až už to nebudeš moct vydržet, a pak si řekni, že se potřebuješ nadechnout, že jsi šedý v obličeji, že máš vyvalené bulvy a že se zrovna chystáš nabrat dech, jenomže sedíš při…