Hluboký spánek

2

Vyšli jsme zasklenými dveřmi na rovnou dlážděnou cestičku, která lemovala část trávníku vzdáleného od garáže. Chlapecky vypadající šofér nyní otíral velký černý chromovaný sedan. Dlážděná cestička nás dovedla k boční stěně skleníku a majordomus poodstoupil a otevřel dveře. Vešel jsem do jakési předsíně, teplé jako mírně vyhřátá trouba. Majordomus vstoupil za mnou, zavřel vnější dveře a otevřel vnitřní, jimiž jsme prošli dovnitř. Tam bylo skutečně vedro. Vlhký vzduch přesycený párou a kořennou vůní kvetoucích orchidejí by se dal krájet. Skleněné stěny a strop byly úplně zamžené a velké kapky sražené vodní páry dopadaly na vegetaci. Světlo mělo neskutečný nazelenalý přísvit, jako by procházelo akváriem. Místnost zaplňoval porost s ošklivými dužnatými listy a stonky, jež se podobaly čerstvě umytým prstům mrtvol. Páchly stejně pronikavě jako výpary lihu páleného pod dekou.

Majordomus dělal, co mohl, aby mě tudy provedl aspoň tak, že mě vodou napité listy rostlin neuhodily do obličeje, a za chvilku jsme vyšli na volný prostor uprostřed té džungle, zakryté kupolovitou střechou. Na šestiúhelníkových dlaždičkách ležel omšelý červený turecký koberec, na němž stálo křeslo na kolečkách. V něm stařec, zřejmě v posledním tažení, pozoroval náš příchod černýma očima, v nichž už dávno vyhasl všechen žár, ale jež si dosud zachovaly přímý pohled jako uhel černých očí toho portrétu visícího v hale. Jinak jeho tvář vypadala jako olověná maska s bezbarvými rty, špičatým nosem, vpadlými skráněmi a vně obrácenými boltci, předzvěstmi to brzkého rozkladu. Jeho dlouhé hubené tělo - přes to vedro - bylo zabaleno do cestovní přikrývky a vyrudlého županu. Vyzáblé ruce s prsty jako drápy a šarlatovými nehty měl volně složeny v pokrývce. Několik chomáčků sešlých bílých vlasů přidržovalo se kůže na vršku jeho hlavy jako divoké květiny, které zápasí na holé skále o své bytí.

Majordomus se postavil před starce a řekl: „To je pan Marlowe, generále.“

Stařec se nepohnul, nepromluvil, ba ani nekývl hlavou. Pouze na mne zíral očima bez života. Majordomus přistrčil k mým lýtkům vlhké proutěné křeslo a já jsem se posadil. Obratným pohybem mi odebral klobouk.

Potom stařec vytáhl hlas jako okov z hloubi studně a řekl:

„Brandy, Norrisi. Jak si ho budete přát, pane?“

„To je mi jedno,“ řekl jsem.

Majordomus vyšel mezi těmi ohavnými rostlinami. Generál znovu promluvil, hovořil pomalu a šetřil silami stejně, jako šetří nezaměstnaná sboristka svůj poslední dobrý pár punčoch.

„Já pil vždy brandy se šampaňským. Šampaňským chladným jako Valley Forge a do třetiny sklenice brandy jako podklad. Můžete si odložit, pane. Pro člověka, který má krev v žilách, je zde příliš horko.“

Zvedl jsem se, shodil jsem sako, vytáhl kapesník a otřel si obličej, krk a dlaně. Takové vedro nebývá ani v srpnu v St. Louis. Znovu jsem usedl, automaticky jsem sáhl po cigaretě, ale včas jsem se zarazil. Stařec si toho všiml a pousmál se.

„Můžete kouřit, pane. Mám rád vůni tabáku.“

Zapálil jsem si cigaretu, vyfoukl jsem kouř k němu a on zavětřil jako teriér u krysí díry. Zastíněné koutky úst mu stahoval slabý úsměv.

„Je to hezky zlé, když člověk může holdovat svým neřestem jen prostřednictvím někoho jiného,“ řekl suše. „Díváte se na velmi nudného přežilce poměrně bujného, veselého, hýřivého života, na mrzáka s ochromenýma nohama a s polovinou žaludku. Můžu jíst jen velmi málo a můj spánek je sotva hodný toho jména, tak málo se liší od bdělého stavu. Zdá se, že potřebuju hlavně teplo k tomu, abych mohl existovat stejně jako čerstvě vylíhlý pavouk, a tyto orchideje jsou záminkou, proč tu je tak vedro. Máte rád orchideje?“

„Nijak zvlášť,“ řekl jsem.

Generál přimhouřil oči. „Jsou odporné. Jejich maso se příliš podobá lidskému. A mají hnilobně nasládlý pach prostitutky.“

Hleděl jsem na něho s otevřenými ústy. Vláčné vlhké vedro nás zakrývalo jako příkrov. Stařec kývl, jako by se bál, že krk neudrží tíhu jeho hlavy. Pak přišel majordomus, protlačil servírovací stolek džunglí, namíchal mi brandy se sodou, mokrou utěrkou ovázal měděné vědro s ledem a tiše zapadl mezi orchideje. Z okraje džungle se otevřely a opět zavřely dveře.

Upíjel jsem nápoje. Stařec mě pozoroval a znovu a znovu si olizoval rty, klouzaje zvolna jedním rtem přes druhý v truchlivém zaujetí, jako když si podnikatel pohřbů mne dlaně.

„Povězte mi něco o sobě, pane Marlowe. Doufám, že mám na tuto otázku právo?“

„Ovšem, ale já vám toho povím málo. Je mi třiatřicet, kdysi jsem navštěvoval kolej, a když se to na mně žádá, umím dosud anglicky. V mé branži to často nebývá. Pracoval jsem před časem jako vyšetřovatel pro státního návladního Wilda. Jeho hlavní vyšetřovatel Bernie Ohls mi zavolal a říkal, že byste si se mnou přál mluvit. Ženatý nejsem, protože manželky policistů nemám rád.“

„A jste také trochu cynický,“ usmál se stařec. „Pracovat pro Wilda se vám nezamlouvalo?“

„Byl jsem propuštěn. Pro porušení subordinace. To je moje silná stránka, generále.“

„Já v tom rovněž vynikal. To rád slyším. Co víte o mé rodině?“

„Bylo mi řečeno, že jste vdovec a že máte dvě mladé, hezké a neukázněné dcery. Jedna z nich je už potřetí vdaná za bývalého pašeráka lihovin Rustyho Regana. To je všechno, co jsem slyšel, generále.“

„Nic z toho vás nezarazilo?“

„Snad ten Rusty Regan. Ale já jsem vycházel s pašeráky lihovin vždycky dobře.“

Pousmál se tím úsporným, nepatrným úsměvem. „Já patrně taky. Rustyho mám velmi rád. Je to statný Ir z Clonmelu, s kučeravými vlasy, smutnýma očima a úsměvem širokým jako Wilshire Boulevard. Když jsem ho viděl poprvé, myslel jsem si, že je tím, za koho ho patrně považujete vy - dobrodruhem, jemuž se poštěstilo posadit do teplého hnízda.“

„Měl jste ho jistě rád,“ řekl jsem. „Naučil jste se mluvit tak jako on.“

Bezkrevnou ruku zasunul pod cíp pokrývky. Udusil jsem cigaretu a dopil sklenku.

„Visel jsem na něm celou duší - dokud byl tady. Trávil se mnou celé hodiny, zpocený jako uhlíř, pil brandy po čtvrtlitrech a vykládal historky z irské revoluce. Sloužil jako dů…