Dáma v jezeře

11

Branka přes soukromou cestu byla zamčená na visací zámek. Zaparkoval jsem chryslera mezi dvě borovice, přelezl jsem branku a šel jsem po špičkách po kraji cesty, až mi najednou u nohou zazářila třpytná hladina jezírka. V chatě Billa Chesse byla tma. Tři chaty na druhém břehu stály jako zpřetrhaný stín na bledém pozadí žulové skály. Pramínky vody, které přetékaly přes vršek hráze, bíle svítily a téměř bezhlučně klouzaly po její svazující se vnější stěně do potoka dole. Špicoval jsem uši, ale ladný jiný zvuk jsem neslyšel. Hlavní vchod Chessovy chaty byl zamčený, obešel jsem ji dozadu a zjistil jsem, že na zadních vrátkách visí hromotlucký visací zámek. Pak jsem postupoval podél stěn a ohmatával jsem žaluzie. Všechny byly zajištěné. Jedno okno, kousek výš, bylo bez žaluzie, malé dvojité okénko asi v polovině výše severní zdi. Bylo taky zavřené. Zůstal jsem tiše stát a zase jsem našpicoval uši. Ani vánek se nepohnul a stromy byly stejně tiché jako jejich stíny.

Zkusil jsem strčit střenku kapesního nože mezi obě poloviny okénka. Nic. Závěr se nechtěl pohnout. Opřel jsem se o stěnu, zamyslel jsem se a pak jsem najednou sebral veliký kámen a praštil jsem jím přímo doprostřed okna, kde se rámy obou veřejí stýkaly. Se zapraštěním, jako když se něco trhá, to vyrvalo západku ze suchého dřeva. Okno se prudce otevřelo dovnitř, do tmy. Vzepřel jsem se na okenní rám, vpravil jsem nohu, do níž mě chytla křeč, dovnitř a protáhl jsem se otvorem. Převalil jsem se a spustil jsem se do místnosti. Tam jsem se otočil, trochu jsem zafuněl, protože celý výkon byl v té nadmořské výšce namáhavý, a zase jsem našpicoval uši. Oslňující kužel světla z kapesní svítilny mě udeřil rovnou do očí.

Velice klidný hlas řekl: „Trošku bych si odpočal, mládenče. Musíte bejt celej ucmdanej.“

Kužel světla mě připíchl ke stěně jako rozpláclou mouchu. Potom cvakl vypínač a zazářila stolní lampa. Kapesní svítilna zhasla. Vedle stolu ve staré hnědé Morrisově Křeslo s nastavitelným opěradlem, pojmenované podle konstruktéra Williama Morrise (1834-1896), slavného anglického básníka a typografa. (Pozn. překl.) lenošce seděl Jim Patton. Hnědý šátek s třepením visel přes okraj stolu a dotýkal se Pattonova tlustého kolena. Patton měl na sobě stejné šaty jako odpoledne, jenom k nim přidal koženou bundu, která byla kdysi patrně nová, tak někdy za prvního presidentského období Grovera Clevelanda. Grover Cleveland (1831-1908), dvaadvacátý a čtyřiadvacátý president Spojených států, zastával presidentský úřad poprvé v letech 1885-1889. (Pozn. překl.) V rukou nedržel, kromě svítilny, nic. Hleděl do neurčita. Rytmicky, sotva znatelně žvýkal. „Copak máte za lubem, mládenče - kromě násilnýho vloupání?“

Přitáhl jsem si židli, sedl jsem si na ni rozkročmo, opřel jsem se rukama o opěradlo a rozhlédl jsem se po chatě. „Dostal jsem takový nápad,“ řekl jsem. „V první chvíli vypadal slibně, ale myslím, že na něj dokážu zapomenout.“

Chata byla větší, než se zvenčí zdálo. Místnost, v které jsem seděl, sloužila jako obývací pokoj. Bylo v něm několik kusů skromného nábytku, laciný, ručně pletený koberec na podlaze ze sosnových prken, kulatý stolek u stěny bez oken a u něho dvě židle. Otevřenými dveřmi bylo vidět roh velké černé kuchyňské plotny. Patton přikývl a pozorně si mě prohlížel, ale bez příznaků zloby. „Slyšel jsem přijíždět auťák,“ řekl. „Věděl jsem, že musí jet sem. Ale chodit umíte pěkně. Neslyšel jsem vás, ani co by se za nehet vešlo. Vrtáte mi hlavou, mládenče.“ Neřekl jsem nic.

„Doufám, že vám nevadí, když vám říkám ‚mládenče‘,“ řekl. „Neměl bych bejt tak familiární, ale zvyk jsem si na to a nějak se toho nemůžu zbavit. Každej, když nemá plnovous a podágru, je u mě mládenec.“ Řekl jsem, že mi může říkat, jak za dobré uzná. Že nejsem urážlivý.

Ušklíbl se. „V losangeleským telefonním seznamu jsou kupy všelijakejch detektivů, ale jenom jeden se jmenuje Marlowe.“

„Proč jste se na to díval?“

„No, asi by se tomu dalo říct prachsprostá zvědavost. A navrch mi Bill Chess pověděl, že jste nějakej čmuchal nebo co. Vy sám jste se neobtěžoval mi to říct.“

„Byl bych se k tomu taky dostal,“ řekl jsem. „Je mi líto, že vám to dělalo starosti.“

„Nedělalo mi to starosti. Mně tak hned něco starosti nenadělá. Máte u sebe nějaký lejstro?“ vytáhl jsem náprsní tašku a ukázal jsem mu pár maličkostí.

„No, máte na tu práci figuru,“ řekl, když se ubezpečil, že nelžu. „A na obličeji vám člověk nepozná, co si myslíte. Mám dojem, že jste chtěl tady tu chatu prohledat.“

„To chtěl.“

„Já už jsem to tu dost prolez sám. Akorát jsem se doma obrátil a jel jsem zase sem. To jest, na minutku jsem se zastavil u svý chajdy, a pak jsem jel sem. Ale že bych vás moh nechat to tady prohledávat, to sotva.“ Podrbal se za uchem. „To jest: kdybyste mě zabil, tak nevím, jestli bych moh, nebo nemoh. Povíte mi, kdo si vás najal?“

„Derace Kingsley. Abych mu našel manželku. Před měsícem mu frnkla. Vyjela odsud. Tak jsem přijel sem. Má se za to, že utekla s jedním chlapem. Ten chlap to popírá. Doufal jsem, že mě tu něco přivede na stopu.“

„A přivedlo?“

„Ne. Její stopa vede skoro určitě až do San Bernardina a pak do El Pasa. Tam končí. Ale teprve jsem začal.“ Patton vstal a odemkl dveře. Kořenná vůně sosen se vevalila dovnitř. Odplivl si ven z chaty, znova se posadil a vjel si prsty do špinavě hnědých vlasů pod stetsonem. Hlava, když na ní neseděl klobouk, měla neslušné vzezření hlav, na kterých jen zřídkakdy nesedí nějaký klobouk. „Na Billu Chessovi jste neměl vůbec žádnej zájem?“

„Vůbec ne.“

„Pokud je mi známo, lidi jako vy dělají většinou do rozvodů,“ řekl. „Pro moje gusto je to trochu smradlavá práce.“

Na to jsem mu neodpověděl.

„Kingsley by se neobrátil na policii, aby mu našla ženu, to asi ne, že ne?“

„Pochybuju,“ řekl jsem. „Zná ji příliš dobře.“

„Pověděl jste mi teda dost, ale pořád z toho nejsem moudrej, proč jste chtěl prohledat Billovou chatu,“ řekl přemítavě.

„Já se prostě ve všem strašně rád hrabu.“

„Kruci,“ řekl. „Tohle mi nevykládejte.“

„Tak si tře…