PODĚKOVANÍ
Byla to dlouhá kniha a dlouhá cesta a jsem zavázán díky mnoha lidem.
Paní Hawleyová mi půjčila svůj dům na Floridě, abych měl kde psát, a jediné, co jsem musel na oplátku dělat, bylo odhánět kořistníky. Půjčila mi také svůj dům v Irsku, abych měl kde knihu dokončit, a varovala mě, abych jí nezaplašil duchy. Upřímné díky jí a panu Hawleyovi za jejich laskavost a štědrost. Jonathan a Jane mi půjčili svůj dům a houpací síť. Na oplátku jim stačilo, když jsem občas vylovil z ještěřího jezírka některou z těch floridských bestií. Všem jsem jim moc vděčný.
Dr. Dan Johnson mi dával informace z lékařské oblasti, kdykoliv jsem je potřeboval, upozorňoval mě na občasné zbloudilé a neúmyslné anglicismy (což ostatně dělali i všichni ostatní), odpovídal mi na nejroztodivnější otázky a jednoho červencového dne se mnou dokonce obletěl v malém letadýlku severní Wisconsin. Má asistentka, báječná Lorraine Garlandová, mi umožnila tuto knihu vůbec napsat, protože mě po celý ten čas všude zastupovala, a navíc se tvářila, že jí nedělá nejmenší potíž zjišťovat mi informace o obyvatelstvu všech možných amerických městeček. Dodnes mi není jasné, jak to dělala. (Je členkou skupiny, co si říká Flash Girls. Kupte si jejich novou nahrávku, Play Each Morning, Wild Queen, ať má radost.) Terry Pratchett mi ve vlaku do Gothenburgu pomohl rozmotat jednu zašmodrchanou zápletku. Eric Edelman zodpovídal mé diplomatické otázky. Anna Sunshine Isonová mi sehnala spoustu materiálu k japonským internačním táborům na západním pobřeží, které si budou muset počkat na další knížku, protože do téhle se mi nevešly. Nejlepší řádek v epilogu jsem si vzal od Geneho Wolfa, jemuž tímto děkuji. Seržant Kathy Ertzová mi vlídně zodpovídala i ty nejnemožnější otázky k policejním postupům a zástupce šerifa Marshall Multhauf mě s sebou vzal na objížďku do terénu. Pete Clark se podrobil mému až zrůdně osobnímu vyptávání s laskavostí a humorem. Dale Robertson byl mým konzultantem přes hydrologii. Vážím si poznámek Dr. Jima Millera k lidem, jazyku a rybám, stejně jako lingvistické pomoci Margret Rodasové. Jamy Ian Swiss dával pozor, aby čarování s mincemi bylo opravdu čarovné. Veškeré chyby v knize jsou mé chyby, oni za ně nemohou.
Rukopis četla spousta hodných lidí. Přispěli mi cennými návrhy, opravami, povzbuzením a informacemi. Jsem obzvlášť vděčný Colinu Greenlandovi a Susanně Clarkeové, Johnu Cluteovi a Samueli R. Delanymu. Chtěl bych poděkovat Owl Goingbackovi (který má opravdu nejsprávnější jméno na světě), Iselin Rosjo Evensenové, Peteru Straubovi, Jonathanu Carrollovi, Kelli Bickmanové, Dianně Grafové, Lenny Henrymu, Petemu Atkinsovi, Amy Horstingové, Chrisu Ewenovi, Tellerovi, Kelly Linkové, Barb Gillyové, Willu Shetterlyovi, Connii Zastoupilové, Rantzu Hoseleyovi, Dianě Schutzové, Stevu Brustovi, Kelly Sue DeConnickové, Roze Kaveneyové, Ianu McDowellovi, Karen Bergerové, Wendy Japhetové, Terje Nordbergové, Gwendě Bondové, Therese Littlitonové, Lou Aronicové, Hy Benderovi, Marku Askwithovi, Alanu Moorovi (který mi také půjčil ‚Litvinoffovu knihu‘), a originálnímu Joeovi Sandersovi. Můj dík patří také Rebecce Wilsonové. A obzvlášť děkuji Stacy Weissové za její porozumění. Když přečetla Diana Wynne Jonesová první koncept, varovala mě, co z toho bude za knihu a do jakých nebezpečí se vrhám, a měla naprosto ve všem pravdu.
Je mi líto, že už s námi není profesor Frank McConnell. Myslím, že tomu by se to líbilo.
Když jsem dopsal první pracovní verzi, uvědomil jsem si, kolik jiných lidí se podobnými tématy zabývalo přede mnou: obzvlášť můj oblíbený nemoderní autor James Cabell, Roger Zelazny v pozdějších letech a, pochopitelně, nenapodobitelný Harlan Ellison, jehož sbírka Deathbird Stories se mi vpálila do mozku, když jsem byl ještě v tom věku, kdy mě kniha mohla navždycky změnit.
Nevidím důvod, proč by se mělo potomstvu sdělovat, jakou hudbu člověk při psaní knihy poslouchal, a kromě toho jí byla při této knize obrovská spousta. Ale přesto, bez Dream Café Grega…
