Američtí bohové (Neil Gaiman)

* * *

Dalšího rána už se nedalo určit, kde cítí bolest, už se neomezovala na místa, kde se mu provazy zařezávaly do těla nebo kde mu kůra rozdírala kůži. Bolest byla všude.

A měl hlad. Prázdný žaludek probodávaly křeče. V hlavě mu bušilo. Občas měl dojem, že přestal dýchat, že mu přestalo bít srdce. To pak zadržel dech, dokud neslyšel srdce v uších jako vlny oceánu u břehu a dokud nebyl nucen lapat po vzduchu jako potápěč vynořující se z hlubin.

Připadalo mu, že strom sahá z pekla do nebe a že on sám na něm visí odjakživa. Kolem stromu zakroužil hnědý jestřáb, přistál na zlomené větvi kousek od něho a pak se vznesl a odlétl k západu.

Bouře, jež k ránu ustoupila, se během dne začala vracet. Od obzoru k obzoru se táhly těžké šedé mraky, spustil se drobný déšť. Tělo pod stromem jakoby se ve špinavém obalu z motelového prostěradla zmenšovalo, propadalo se do sebe jako dort s cukrovou polevou zapomenutý na dešti.

Stín chvílemi hořel, chvílemi mrzl.

Když se bouře doopravdy vrátila, zdálo se mu, že slyší dunění bubnů, kolem něho duněly tympány bouře a uvnitř hlavy – nebo také venku, nezáleželo na tom – bušilo jeho srdce.

Vnímal bolest jako barvy: červeň neonu nade dveřmi baru, zeleň semaforu za deštivé noci, modř prázdné obrazovky videa.

Veverka dopadla z kmene nad ním na jeho rameno a zasekla se mu ostrými drápky do kůže. „Ratatosk!“ brebentila. Špičkou čenichu se dotkla jeho rtů. „Ratatosk.“ Skočila zpátky na strom.

Kůži měl v jednom ohni, po celém těle cítil ostrou bodavou bolest. Bylo to nesnesitelné.

Jeho život byl rozložen dole pod ním, na rubáši z motelového prostěradla: doslova rozložen, jako předměty na dadaistickém pikniku, jako surrealistické plátno: viděl matčin zmatený pohled, americké velvyslanectví v Norsku, Lauřiny oči v jejich svatební den...

Mezi okoralými rty mu uniklo zasmání.

„Co je tu k smíchu, punťo?“ zeptala se Laura.

„Naše svatba. Podplatila jsi varhaníka, aby ti na cestu k oltáři místo Svatebního pochodu zahrál hlavní melodii ze Scooby-Doo. Pamatuješ?“

„Samozřejmě si to pamatuju, miláčku. ‚I would háve made it too, if it wasn’t for those meddling kids.‘“

„Byl jsem do tebe absolutně blázen.“

Ucítil na rtech její rty a byly teplé a mokré a živé, ne studené a mrtvé, takže poznal, že je to jen další halucinace. „Nejsi tu, že ne?“

„Ne. Ale voláš mě, naposledy. A já jdu za tebou.“

Dýchat bylo stále těžší. Provazy, které se mu zařezávaly do masa, byly abstraktní pojem, jako svobodná vůle nebo věčnost.

„Spi, punťo,“ řekla. Ovšem, mohl to být i jeho vlastní hlas, co slyšel, a on poslechl.