Egypťan Sinuhet

KNIHA PÁTÁ

CHABIROVÉ

I

Nyní jest mi vypravovat o Sýrii a o městech, která jsem navštívil, a tu učiním snad nejlépe, když řeknu hned na počátku, že v zemích rudých se děje vše opačně než v zemích černých. Tak není tam řeky, ale řeka padá z nebe na zem a zavlažuje půdu. U každého údolí je hora a za horou je další údolí, a každé to údolí obývá jiný lid a vládne tam jiný kníže, který platí poplatky faraónovi nebo je alespoň platil v té době, o níž vypravuji. Mluví se tam různými jazyky a nářečími a obyvatelé pobřeží mají živobytí z moře, buď jako rybáři či jako obchodníci, ale ve vnitrozemí žije obyvatelstvo z obdělávání polí nebo z loupeží, jimž egyptské posádky nejsou s to zabránit. Jejich oděv je pestrý a zručně tkaný z vlny, a zakrývají své tělo od hlavy až k patě, tuším snad proto, že v jejich zemích je chladněji než v Egyptě, avšak snad i proto, že považují za necudné odhalovat svá těla, jen tehdy ne, když venku konají svou potřebu, což je opět pro Egypťana ohavné. Nosí dlouhé vlasy a plnovous a jedí vždy uvnitř domu, a jejich bohové — každé město má své vlastní — vyžadují i lidských obětí. Z toho všeho, co jsem řekl, vyrozumí každý, že v rudých zemích je vše jiné než v Egyptě, avšak proč je tomu tak, to nemohu říci, neboť to nevím.

Proto také každý pochopí, že egyptští velmožové, kteří byli posláni v té době jako vyslanci do syrských měst, aby vybírali poplatky pro faraóna a veleli tamějším posádkám, považovali svůj úkol spíše za trest než za čest a toužebně vzpomínali na břehy řeky, kromě několika, kteří otupěli a — svedeni novotou a nezvyklostí — změnili oděv i způsob myšlení a obětovali cizím bohům. Podivné mravy Syřanů a jejich neustálé pletichy a vytáčky při placení poplatků právě tak jako spory mezi jednotlivými knížaty ztrpčovaly egyptským správním písařům život. V Simyře byl nicméně Amonův chrám a egyptští osadníci pořádali hostiny a navštěvovali se a také všecky svátky slavili společně, nevměšujíce se mezi Syřany, nýbrž zachovávajíce své vlastní zvyky a snažíce se, jak nejlépe dovedli, představit si, že žijí v Egyptě.

Pobyl jsem dva roky v Simyře a naučil jsem se tam za tu dobu jazyku i písmu Babylónie, neboť mi bylo řečeno, že každý, kdo to umí, může cestovat po celém světě a všude se dorozumí mezi vzdělanými lidmi. Babylónské písmo se píše na hliněné tabulky a vrývá se ostrým pisátkem, jak každý ví, a tak si dopisují i králové mezi sebou. Avšak proč je tomu tak, to nedovedu říci, nejspíše asi proto, že si myslí, že papyr může shořet, kdežto tabulka se zachová věčně a vypravuje tak, jak rychle králové a panovníci zapomínají na svá přátelství i na své posvátné smlouvy.

Když jsem řekl, že v Sýrii je vše jiné než v Egyptě, myslil jsem také na to, že lékař tam musí sám vyhledávat nemocné a že nemocní nevolají lékaře, nýbrž vezmou toho, kdo k nim přijde, neboť si představují, že jim jejich bohové právě onoho lékaře poslali. Dávají také lékařům dary předem a nikoli pouze potom, až jsou uzdraveni, což je pro lékaře výhodné, poněvadž uzdravený nemocný zapomíná rád na vděčnost. Také je zvykem, že šlechtici a bohatci mají svého vlastního lékaře, jemuž dávají dary, pokud jsou zdrávi, avšak onemocní-li, nedají mu již žádný dar, dokud se neuzdraví.

Mínil jsem začít zde ve vší tichosti provozovat své umění, ale Kaptah řekl:

"Ne, nikoli."

Chtěl, abych věnoval všecko své jmění na nádherná roucha a na odměny vyvolávačům, kteří by šířili mou pověst uzdravitele po městě všude tam, kde se scházejí lidé. Vyvolávači měli také říkat, že nebudu vyhledávat nemocné, nýbrž že nemocní mají přijít ke mně, a Kaptah mi dovolil přijímat jen ty, kteří mi přinesli nejméně plíšek zlata. Řekl jsem mu, že je to nerozum v městě, kde mé umění nikdo nezná a jehož mravy jsou tak rozdílné od mravů černé země. Ale Kaptah trval na svém a nic jsem u něho nezmohl, neboť zamanul-li si něco, byl tvrdohlavý jako osel.

Přiměl mne také, že jsem šel navštívit nejpřednější lékaře syrské a řekl jsem jim:

"Jsem egyptský lékař Sinuhet, jemuž dal nový faraón jméno Ten-jenž-jest-osamělý, a má pověst jest veliká v mé zemi. Probouzím mrtvé a vracím zrak slepcům, chce-li tak můj bůh, neboť mám s sebou malého sice, ale zato mocného boha. Nicméně vědění není všude stejné, ba ani nemoci nejsou všude stejné. Proto jsem přišel do vašeho města, abych poznal zdejší nemoci a léčil je i abych se poučil vaším věděním a vaší moudrostí. Nechci vás nikterak rušit ve vašem oprávněném řemesle, vždyť kdo jsem já, abych soupeřil s vámi? A zlato je jako prach u mých nohou, a proto vám navrhuji, abyste mi posílali ty nemocné, kteří přivolali na sebe hněv vašich bohů, takže je nemůžete uzdravit, a zvláště ty, u nichž je třeba použít nože — ježto vy ho nepoužíváte —, abych tak mohl poznat, zdali je může můj bůh uzdravit. Uzdravím-li takového nemocného, dám vám polovinu darů, jež dostanu, neboť vskutku jsem sem nepřišel za zlatem, nýbrž za věděním. Avšak jestliže ho neuzdravím, nepřijmu od něho žádných darů a pošlu vám ho i s dary zpět."

Simyrští lékaři, jež jsem potkával na ulicích či na tržišti, když vyhledávali nemocné, a k nimž jsem nyní takto mluvil, natřásali své dlouhé pláště a škrábali se ve vousech, řkouce:

"Jsi opravdu ještě mlád, avšak tvůj bůh tě obdařil moudrostí, neboť tvá slova jsou příjemná našim uším. A jmenovitě to, co říkáš o zlatě a o darech, je moudře řečeno. I to, co jsi povídal o noži, se nám dobře hodí, protože při léčení nemocných se k němu nikdy neutíkáme, ježto nemocný, do něhož řízneš nožem, ještě bezpečněji zemře než ten, jehož jsi se nožem nedotkl. Pouze jedno žádáme a to, abys neléčil nikoho kouzly, neboť naše k…