Egypťan Sinuhet

V

Tak přišel den, kdy si otec oblékl své nejlepší, čerstvě vyprané roucho a kolem hrdla si dal široký, Kipou vyšívaný límec. Šel do velkého chrámu Amonova, ačkoliv v skrytu svého srdce nemohl ani vystát jeho kněží. Avšak bez pomoci a zprostředkování jejich se tehdy nemohlo nic stát ani ve Vesetu, ani v celé zemi Kemet. Kněží konali soudy a vynášeli rozsudky, takže opovážlivý člověk se k nim mohl při losování v chrámu odvolat z rozsudku krále, aby se očistil. Veškeré vyučování, jež bylo přípravou k důležitějšímu postavení, bylo v rukou kněží. A kněží předpovídali dokonce i velikost záplav a příští úrody a tak stanovili i výši daní v celé zemi. Avšak proč bych se o tom dále šířil, vždyť je vše při starém a nic se nezměnilo.

Myslím, že tato cesta byla pro otce těžká a ponižující. Strávil celý svůj život léčením chudých v chudé čtvrti města a odcizil se chrámu i Domu života. A nyní — jako jiní chudí otcové — musel se postavit do zástupu před správou chrámu a čekat, až se některému vznešenému knězi uráčí ho přijmout. Opět je vidím, všechny ty chudé otce, kteří ve svých nejlepších šatech sedí na nádvoří chrámu a ctižádostivě touží po lepším životě pro své syny, než měli oni sami. Přečasto přicházejí z velké dálky na loďkách po řece i se zásobami a obětují své hubené prostředky na podplacení strážců a písařů, aby mohli promluvit s knězem, zlatem obšitým a pomazaným vzácným olejem. Ten krčí nos před jejich zápachem a nevrle s nimi hovoří. A přece Amon potřebuje neustále nové služebníky. Jak roste jejich bohatství a moc, tak musí zvětšovat počet svých služebníků, znajících psát, ale každý otec považuje za božskou milost, může-li umístit svého syna v chrámu, ačkoliv ve skutečnosti je to on, jenž tam přináší v osobě synově dar vzácnější zlata.

Otci přálo štěstí na jeho cestě, neboť čekal jen do večera, než uviděl přicházet svého dávného spolužáka Ptahhora, jenž se stal královským otvíračem lebek. Můj otec se osmělil a oslovil ho, a Ptahhor slíbil, že přijde osobně k nám, aby se na mne podíval.

Určeného dne obstaral otec husu i dobré víno. A Kipa pekla a reptala. Báječná vůně husího sádla vycházela z naší kuchyně, až se žebráci a slepci sbíhali na ulici před naším domem a dali se do zpěvu a hraní, aby si zasloužili účast na hostině, dokud je rozmrzelá Kipa nakonec nepodělila kousky chleba namočenými v omastku — a oni se uspokojeně vzdálili. Thutmose a já jsme zametli ulici před domem až daleko k městu, neboť otec mého přítele vyzval, aby zůstal, kdyby snad Ptahhor chtěl promluvit i s ním. Byli jsme tehdy ještě pouzí chlapci, ale když otec zapálil vázy s kadidly, aby loubí vonělo, bylo nám slavnostně jako v chrámu. Hlídal jsem džbán s navoněnou vodou a chránil před mouchami bělostnou lněnou roušku, kterou Kipa schovávala vlastně pro svůj hrob, ale která byla nyní určena, aby osušila Ptahhorovy ruce.

Čekali jsme dlouho. Slunce zapadlo, vzduch se ochladil. Kadidlo v loubí pomalu dohořívalo a husa se trudně škvařila v dolíku ohniště. Měl jsem hlad, a obličej Kipy, mé matky, se prodlužoval a tuhl. Otec neříkal nic, ale nezažehl kahany, když se snesla noc. Seděli jsme všichni na stoličkách v loubí a nikdo z nás netoužil vidět obličej druhého. Tehdy jsem poznal, kolik zármutku a zklamání mohou způsobit bohatí a mocní chudým a malým jen svou nedbalostí.

Konečně se přece objevily v ulici planoucí pochodně a otec vyskočil ze svého sedátka a vrhl se do kuchyně pro řeřavý oharek, aby zapálil oba olejové kahany. Nadzvedl jsem, chvěje se, nádobu s vodou na svém klíně a Thutmose vedle mne těžce oddychoval.

Královský otvírač lebek Ptahhor se objevil v jednoduchých nosítkách, jež nesli černí otroci. Před nosítky mával pochodní tlustý sluha — byl zřejmě opilý. Sténaje a vykřikuje veselé pozdravy, sestoupil Ptahhor z nosítek, aby se přivítal s otcem, jenž se uklonil, ruce ve výši kolenou. Ptahhor mu položil ruku na rameno, buď aby ukázal, že není třeba být tak obřadný, nebo aby v něm našel oporu. Drže se otcova ramene, kopl nohou nosiče pochodně a vyzval ho, aby se vyspal pod sykomorou ze své opilosti. Nubijci hodili nosítka do akáciového křoví a posadili se na zem, aniž čekali na rozkaz.

Ruku na rameni otcově, kráčel Ptahhor po schodech do loubí. Nalil jsem mu vodu na ruce přes jeho odmítání a podal mu lněnou roušku, avšak on mne poprosil, abych mu osušil ruce já, ježto jsem mu je polil, a když jsem tak učinil, poděkoval mi vlídně a nazval mne krásným chlapcem. Otec ho usadil do čestného křesla, které mělo opěradlo pro záda a bylo vypůjčeno od souseda kořenáře, a Ptahhor si sedl a rozhlížel se ve světle olejových kahanů malýma zvědavýma očičkama. Chvíli nikdo nepromluvil. Potom požádal Ptahhor — pokašlávaje a omlouvaje se — o nějaký nápoj, neboť mu hrdlo vyschlo dlouhou cestou. Otec se zaradoval a spěšně mu nalil vína. Ptahhor k němu čichl a nedůvěřivě usrkl, ale pak vyprázdnil číši se zřejmou rozkoší a ulehčeně si povzdychl. Byl to malý, hladce oholený človíček křivých nohou, jeho prsa a břicho visely splaskle pod jemnou látkou roucha. Límec měl zdobený drahými kameny, ale špinavý právě tak, jako byl jeho šat, a zapáchal vínem, potem a léčivými mastmi. Kipa mu nabídla kořeněné koláčky, v oleji máčené rybky, ovoce a pečenou husu. Pojedl ze zdvořilosti, ačkoliv zřejmě právě přišel z nějaké hostiny. Ochutnal ode všeho a pochválil, což Kipu velmi potěšilo. Na jeho požádání jsem donesl Nubijcům jídlo a pivo, jenže oni odpověděli na mou zdvořilost nadávkami a ptali se, zdali ten starý břicháč již brzo půjde. Sluha chrápal zhluboka pod sykomorou a já neměl chuti ho probudit.

Večer byl velmi zmatený, neboť i otec vypil více vína, než jsem ho kdy viděl vypít, takže Kipa se nakonec usadila v kuchyni, hlavu v rukou, pokyvujíc sebou smutně sem a tam. Když vyprázdnili džbán, pili léčivá vína otcova, a když i ta byla u konce, spokojili se obyčejným pivem, ježto Ptahhor ujišťoval, že není vyběravý.

Vzpomínali spolu na dobu učení v Domě života, vypravovali žerty o svých učitelích a objímali se, vrávorajíce po loub…