Egypťan Sinuhet

IV

Lékaři královi nevěděli, jak by mi dokázali svou přízeň, ježto mou zásluhou neupadli v nemilost krále, nýbrž dostali velké dary, a já jsem je před králem obhájil a vychvaloval jejich umění. Učinil jsem tak, neboť byli obratní ve svém oboru a mnohému jsem se od nich naučil a nic mi nezatajovali. To nejzávažnější, čemu jsem se od nich naučil, byl způsob, jak vytlačovat mléko ze zrníček divokého máku a vyluhovat z něho léky, které působí dobrý spánek, ztrátu vědomí, ba i smrt, podle množství dávky. V Babylóně užívali mnozí tohoto léku s vínem či bez něho, a říkali, že přináší člověku velikou rozkoš. Kněží ho také užívali, aby měli sny a mohli z nich předpovídat, neboť moudrost tohoto léku byla podle jejich mínění veliká. Proto se pěstoval v zemi babylónské mák na velikých polích, a tato pole byla podivná i hrozná na pohled pro přemíru svých barev a nazývali je poli božími, ježto byla majetkem Věže a Brány Ištařiny.

Kněží připravovali také tajnými způsoby zrnka konopí a byl z nich lék, a jestliže jej člověk požil, nebál se bolesti ani smrti a jestliže jej požíval muž příliš často a přes míru, netoužil již po pozemských ženách, nýbrž radoval se nebeskou blažeností s vysněnými ženami, jež mu tento lék vrhal do náruče.

Tak se stalo, že jsem si nashromáždil mnoho vědomostí za svého pobytu v Babylóně, avšak obdivoval jsem především obratnost kněží v tom, jak dovedli vyčarovat z křišťálu jasné sklo, které zvětšovalo předměty, když se někdo díval skrze ně. A nebyl bych tomu uvěřil, kdybych sám nebyl držel tato skla ve svých rukou a nedíval se skrze ně, ale proč tyto křišťály měly takovou moc, to nevím, a kněží mi to nedovedli vysvětlit, a nemyslím, že to někdo dovede. Avšak nejvyšší velmožové a bohatci užívali těchto skel, když jejich zrak zeslábl, takže ještě ve stáří mohli číst nápisy z hlíny a vtlačovat pečetítky svá jména, aniž se zmýlili.

Nicméně ještě větší div byl, když slunce proniklo tyto křišťály, neboť tu zapálily jeho paprsky suché lejno či dřevěnou drť, ba i suché listí, takže se oheň mohl zapálit bez křesadla. Pro tyto křišťály, myslím, byla moc babylónských čarodějů větší než moc čarodějů kterékoli jiné země, i vážil jsem si velice jejich kněží. Tato skla jsou také nevýslovně drahá a platí se mnohonásobnou vahou ve zlatě, avšak když viděl králův zubní lékař, jak velice se mi líbí, tak mi jedno daroval. Dal jsem mu na oplátku dveře z cedrového dřeva pro jeho dům a na ty dveře namaloval umělec po egyptském způsobu krále a jeho, jak obratně vytahuje zub z králových úst, a dále ještě krále, jak ho odměňuje velikými dary, neboť v Babylóně byli umělci, kteří dovedli malovat po egyptském způsobu — a ty dveře byly tak vzácné, že se mohou dědit z otce na syna a z pokolení na pokolení a učiní jejich obydlí bohatým a vznešeným jen samy sebou.

Můj veliký zájem vzbudilo ještě předpovídání babylónských kněží, a ježto jsem byl v králově přízni a královští lékaři se za mne přimluvili, bylo mi dovoleno učit se ve Věži tomuto umění. Tak se stalo, že jsem se naučil číst z ovčích jater a rozlišovat na nich hory a řeky, ulice, brány a věže, hlavy, údy, uši, prsty a vše ostatní podle hloubky záhybů, což bylo lékaři k velikému užitku, neboť jestliže to dobře znal, mohl číst z obětovaných ovčích jater jak chorobu nemocného, tak i způsob jeho uzdravení, aniž ho sám vyšetřoval. Tohoto způsobu používali babylónští lékaři nejčastěji, když byli na pochybách o druhu choroby a to také dovedlo posílit nezbytnou sebedůvěru lékaře, jestliže byl v úzkých nad nemocí. Proto jsem se tomu chtěl naučit.

Avšak aby se co nejpřesněji poznalo, co jest a co bude, je třeba číst za nocí zářivé písmo nebe. Ale tomu jsem se ani nepokusil naučit, protože by bylo bývalo zapotřebí mnoha let, ba i desítek let, a hvězdopravci byli starci a jejich vousy byly šedivé a jejich oči unavené pozorováním hvězd, a přece se nepřestávali přít mezi sebou a nebyli nikdy stejného mínění o důležitosti hvězdných postavení, takže jsem považoval toto učení za marné. Avšak z vyprávění kněží jsem zvěděl, že vše, co se děje na zemi, děje se také na nebi, a že není tak nepatrné a bezvýznamné věci, která by se nemohla číst napřed ve hvězdách — nemluvíc ovšem o věcech velkých —, jestliže se umí dobře číst nebeské písmo. Toto učení se mi zdálo hodnověrnější a srozumitelnější než mnohé jiné o lidech a o bozích, a usnadňuje život, poněvadž učí lidi chápat, že vše se děje podle neochvějného zákona a že nikdo nemůže změnit svůj osud, neboť kdo by mohl pozměnit postavení hvězd a zastavit jejich pohyb? Když se o tom hlouběji přemýšlí, je toto učení nejpřirozenější a nejsrozumitelnější ze všech a odpovídá víře lidského srdce, ačkoliv Babyloňané mluví o játrech, když Egypťan mluví o srdci, ale tento rozdíl je podle mne jen ve výrazu řeči a neznamená nic více.

Toto podivuhodné učení mne tak okouzlovalo, že jsem se vážně rozmýšlel, mám-li zůstat v Babylóně, abych se naučil číst z hvězd, a mám-li se vzdát cestování a všeho ostatního jen proto, abych po mnohých letech, ba po desítkách let, porozuměl hvězdnému písmu, neboť jsem měl za to, že člověk nemůže mít v životě vyššího cíle než poznat toto umění.

Řekl jsem o tom i Kaptahovi, ale ten mi odvětil:

"K jakémupak užitku je člověku, slídí-li celá léta svého života po obloze, až mu teče lůj z očí? Neboť jestliže je jednou napsáno ve hvězdách vše, co se stane, tak ani člověk se nemůže vyhnout tomu, co se stane, i kdyby to věděl předem, a o tom jsou mnohé pohádky, jako například pohádka o princi a jeho psu. Avšak zná-li člověk předem všecko zlé, co ho potká, tak jeho žaludek zeslábne a on se stane zádumčivým a marně se pokouší změnit to, co ho přece potká. Avšak jestliže člověk čte, že se mu přihodí pouze dobré, což se obecně člověku nepřihází, zda pak není lépe, aby se zaradoval a vychutnával to dobré bez slídě…