Účastníci zájezdu

NA MAXE PADLA NEČEKANÁ SKLÍČENOST!

Když se Max po večírku vrátil do pokoje, cítil se trochu stísněně. Říkal si, že to patrně souvisí s tím nenadálým tichem, a pustil si proto MTV, avšak všichni ti rapující černí zpěváci mu připadali jako nějaké nepochopitelné bytosti z jiného světa. Zase televizi vypnul, vstal a několikrát pokoj obešel. Polohlasem hovořil sám k sobě; oslovoval se hochu.

„Hochu, hochu,“ říkal si ponuře.

Sedl si na postel a v telefonním seznamu si našel směrové číslo do České republiky. Přisunul si telefon blíž k sobě a prstem se zlehka dotýkal čísel, jejichž kombinaci znal zpaměti – jenomže představa těch dlouhých, zoufalých odmlk ho předem ochromovala, takže nakonec nezavolal. Potom vytáhl z kufru diář s adresami a telefonními čísly svých přátel a dlouho v něm listoval tam a zase zpátky; byla to činnost v Maxově povědomí natolik spojená s Prahou, až mu připadalo, že vůbec na žádném zájezdu není a že sedí doma před telefonem vedle svého počítače. Dokonce si nebyl jistý, jestli by – kdyby nyní rychle vzhlédl k oknům – uviděl skutečně moře, anebo jen šedivé zdi notoricky známého protějšího paneláku. Nakonec při pomyšlení na to křečovitě nenucené veselí, jež by musel vyvinout, diář zase sklapl.

„Hochu, hochu,“ oslovil sám sebe, „budeš si muset vystačit s těmi svými postavami.“

Rychle ztrácel náladu. Ještě před chvílí byl docela příjemně přiopilý, ale teď vystřízlivěl a za svou účast na tom infantilním večírkovém veselí se už začínal stydět. Věty, které na večírku říkal, mu nyní vůbec nepřipadaly vtipné, a také si…