ČÁST PÁTÁ
1
POZDĚ na podzim roku 1917 se začali kozáci vracet z fronty. Domů přišel zestárlý Christoňa a tři kozáci, kteří s ním sloužili u 52. pluku. Vrátili se propuštění z vojenské služby: Anikuška, pořád stejně bezvousý, dělostřelci Ivan Tomilin a Jakov Podkova, po nich Martin Šamil, Ivan Alexejevič, Zachar Korolev a kolohnát Borščev; v prosinci se náhle objevil Miťka Koršunov a po něm celá skupina kozáků od 12. pluku: Miška Koševoj, Prochor Zykov, syn starého Kašulina Andrej Kašulin, Jepifan Maxajev a Jegor Sinilin.
Na nádherném plavém koni, kterého vzal rakouskému důstojníkovi, přijel přímo z Voroněže Fedot Bodovskov podobný Kalmyku; utekl od pluku a ještě dlouho potom vyprávěl, jak se probíjel vesnicemi Voroněžské gubernie, kde vřela revoluce, a proklouzl před nosem rudých oddílů, spoléhaje na rychlost svého koně.
Po něm přišli z Kamenské Merkulov, Petro Melechov a Nikolaj Koševoj; utekli od zbolševizovaného 27. pluku. Právě oni donesli do vesnice zprávu, že se Grigorij Melechov, který v poslední době sloužil u 2. záložního pluku, přidal k bolševikům a zůstal v Kamenské. Tam u 27. pluku se usadil bývalý zloděj koní, lehkomyslný Maximka Grjaznov, kterého přitahovala k bolševikům novota blížících se pohnutých dob a možnost bezstarostně si žít. O Maximkovi se říkalo, že si opatřil koně, který je stejně ošklivý jako ohnivý, a je malý, ale dlouhý, skoro zrzavý a přes celý hřbet se mu táhne pás stříbrné srsti. O Grigorijovi se ve vsi mluvilo málo, nechtěli o něm hovořit, věděli, že jejich cesty se rozešly, a nikdo nevěděl, zda se ještě kdy sejdou.
Chalupy, do nichž se kozáci vrátili jako hospodáři nebo dlouho očekávaní hosté, naplnily se radostí. Tato radost však ještě ostřeji a nemilosrdněji násobila tupou bolest těch, kdo navždy ztratili své příbuzné a své drahé. Nejeden kozák se nevrátil, zůstali na polích Haliče, Bukoviny, Východních Prus, Zakarpatska, Rumunska a jejich mrtvoly tam hnily za hřmění dělové panychidy. Plevelem zarůstaly vysoké pahrbky hromadných hrobů, slehávaly se dešti a zapadávaly kyprým sněhem. A kdyby prostovlasé kozačky sebevíc vybíhaly do uliček a očima zacloněnýma dlaní sebevíc vyhlížely — nedočkají se miláčka svého srdce. Kdyby z opuchlých a vybledlých očí se řinulo sebevíc slz — nesmyjí stesk! Kdyby sebehlasitěji naříkaly ve výroční den smrti — východní vítr nedonese jejich hlasy do Haliče a Východních Prus k slehlým kopečkům hromadných hrobů…!
Hroby zarůstají trávou, časem zarůstá žal. Vítr zahladil stopy těch, kdo odešli, čas zahladí krvavou bolest a vzpomínky těch, kdo se nedočkali a nedočkají svých drahých; neboť lidský život je krátký a nikomu není souzeno pošlapat mnoho trávy…
Bila hlavou o tvrdou zem žena Prochora Šamila, hryzla hliněnou podlahu, když se musila dívat, jak bratr jejího nebožtíka muže Martin Šamil se vrátil domů, laská těhotnou ženu, chová děti a rozdává jim dárky. Žena se zmítala a svíjela v křečích a kolem ní jako houfec oveček se tlačily děti, hlasitě plakaly a vyděšenýma očima hleděly na matku.
Rvi si, má milá, poslední košili na prsou! Rvi si vlasy, prořídlé od neradostného, těžkého života, kousej si rty až do krve rozkousané, lom rukama prací zmrzačenýma, svíjej se na zemi u prahu opuštěné chalupy! Nemá tvůj dům hospodáře, nemáš muže, nemají tvé děti otce a pamatuj si, že už nikdo nepolaská ani tebe, ani tvoje sirotky, nikdo ti neodejme práci, která je nad tvé síly, nikdo tě neochrání před bídou, nikdo nepřitiskne v noci tvou hlavu k hrudi, když padneš na postel zbitá únavou, nikdo ti neřekne, jako ti říkával on: „Neplač, Anisko! Však to přečkáme!” Nebudeš už mít muže, protože práce, strádání a děti tě vysušily, připravily tě o krásu; tvé polonahé usmrkané děti nebudou mít otce; sama budeš orat a vláčet, ztrácejíc dech vypětím, které je nad tvé síly, sama budeš odbírat od žacího stroje a nakládat na vůz, sama zvedat vidlemi těžké pšeničné snopy a cítit přitom, jak ti dole v břiše něco praská, a pak, přikryta hadry, budeš se svíjet a krvácet.
Plakala…
