Tichý Don II.

8

Se střech padaly rampouchy, zažloutlé od došků, a rozbíjely se s chřestivým skleněným cinkotem. Tání na vsi rozkvetlo kalužemi a lysinkami po roztálém sněhu. Po ulicích se toulaly a očichávaly se nevylínalé krávy. Vrabci čimčarovali jako na jaře a hrabali se v hromadách chrastí, navaleného na dvoře. Po návsi proháněl Martin Šamil vypaseného ryzáka, který mu utekl ze dvora. Kůň vysoko zvedal roztřepaný donský ocas, vítr mu načechrával nerozčesanou hřívu, kůň se vzpínal, daleko rozhazoval kopyty hroudy tajícího sněhu, kroužil po návsi, zastavoval se u kostelního plotu a očichával cihly; kdykoli se jeho pán přiblížil, zašilhal kůň svýma fialovýma očima po uzdě v jeho rukou a znovu napjal hřbet v divokém cvalu.

Leden hýčkal zemi teplými pošmournými dny. Kozáci pozorovali Don a očekávali předčasné záplavy. Miron Grigorjevič stál toho dne dlouho na zadním dvoře, díval se na louku, nabobtnalou sněhem, na šedozelenou hladinu Donu a myslil si: „Koukejme, letos stoupne jako loni. Však taky napadlo sněhu! Je asi pod ním zemi tuze těžko, ani si neoddychne!”

Miťka jen v polní vojenské blůze čistil ohradu pro krávy. Bílá papacha mu jako zázrakem držela na zátylku. Zpocené rovné vlasy mu padaly do čela a Miťka je odhrnoval hřbetem špinavé, hnojem páchnoucí ruky. U vrat dobytčí ohrady ležely na hromadu naházené zmrzlé kusy hnoje a po nich cupal starý chlupatý kozel. Ovce se tlačily k plotu. Roční ovce, která již přerostla mámu, pokoušela se starou cucat, ale ta ji odháněla hlavou. Černý beran se zakroucenými rohy se drbal o pluh.

U špejcharu s dveřmi natřenými žlutou hlinkou se válel na výsluní huňatý pes se žlutou skvrnou nad očima. Zvenčí pod stříškou špejcharu visely na zdech čeřeny; děd Grišaka, opřen o berličku, díval se na ně a zřejmě myslil na blížící se jaro a na správku rybářského náčiní.

Miron Grigorjevič zašel za humna, očima hospodáře změřil zásobu sena a začal shrabovat slámu, kterou roztahaly kozy, když tu zaslechl cizí hlasy. Hodil hrábě na stoh a vyšel na dvůr.

Miťka stál rozkročen, mezi prsty držel pytlík na tabák, který mu bohatě vyšila milá, a kroutil si cigaretu. S ním stáli Christoňa a Ivan Alexejevič. Christoňa vytahoval z dýnka modré atamanské čapky usmolený cigaretový papír. Ivan Alexejevič, opřen o dvířka v plotě, rozepjal plášť a šátral v kapsách vatovaných vojenských kalhot. Přes jeho hladce oholený obličej s hlubokým temným důlkem na bradě přelétl stín rozmrzelosti, zřejmě něco zapomněl.

„Dobrýtro, Mirone Grigorjeviči!” řekl Christoňa na pozdrav.

„Pozdrav pánbůh, vojáci!”

„Pojď si taky zakouřit.”

„Děkuju. Právě jsem dokouřil.”

Miron Grigorjevič podal kozákům ruku, sňal z hlavy kožešinovou čepici s červeným dýnkem, uhladil si zježené šedivé vlasy a usmál se.

„Co mi nesete pěkného, braši atamanci?”

Christoňa ho přelétl pohledem od hlavy po paty a hned neodpověděl. Nejdříve dlouho slinil papírek, přejížděl ho velkým, jako u býka drsným jazykem, a teprve když ukroutil cigaretu, zabručel:

„Přišli jsme za Mitrijem, máme s ním něco vyřídit.“

Kolem se prošoural děd Grišaka, v ruce natažené od těla nesl čeřeny. Ivan Alexejevič a Christoňa smekli čepice a pozdravili. Děd Grišaka odnesl čeřeny na zápraží a vrátil se k nim.

„Jak to, vojáci, že sedíte doma? Ohříváte se u ženských?” oslovil kozáky.

„Co bychom neseděli?” otázal se Christoňa.

„Jen mlč, Christoško. Chceš snad dělat, že nic nevíš?”

„Na mou duši, nevím!” zaklínal se Christoňa. „Přísámbůh, dědečku, nevím.”

„Ondyno přijel z Voroněže nějaký člověk, kupec, známý Sergeje Platonoviče Mochova, snad nějaký příbuzný, ani nevím. Tak teda přijel a povídal, že u Čertkova stojí cizí vojska, jako ti bolšáni. Rus na nás táhne, a vy dřepíte doma? A ty, darebáku, taky…! Slyšíš, Miťko? Pročpak mlčíš? Co si vlastně myslíte?”

„Nic si nemyslíme,” usmál se Ivan Alexejevič.

„To je právě to neštěstí, že si nic nemyslíte!” rozčiloval se děd Grišaka. „Pochytají vás jako koroptve do ok! Mužici vás chytnou a nabijou vám kušny.”

Miron Grigorjevič zadržoval úsměv, Christoňa si jezdil rukou po tváři a tahal se za štětiny dávno neholené brady, Ivan Alexejevič pokuřoval a díval se na Miťku; v Miťkových podlouhlých kočičích zorničkách hrála světélka, ale nedalo se rozeznat, zda se jeho zelené oči smějí či srší nezkrotným hněvem.

Ještě chvíli rozmlouvali, potom se Ivan Alexejevič a Christoňa rozloučili a vyzvali Miťku k vrátkům.

„Proč jsi včera nepřišel na schůzi?” otázal se přísně Ivan Alexejevič.

„Neměl jsem kdy.”

„Ale jít k Melechovovým, na to jsi měl času dost?”

Miťka si trhnutím hlavy posunul papachu do čela a řekl s potlačovanou zlostí:

„Nepřišel jsem, a basta! Nač o tom mluvit?”

„Byli tam všichni naši z fronty. Jen Petro Melechov tam nebyl. Víš... bylo rozhodnuto poslat z chutoru delegáty do Kamenské. Je tam desátého ledna sjezd kozáků z fronty. Losovalo se a padlo to na nás tři: na mne, Christoňu a na tebe.”

„Já nepojedu,” prohlásil rozhodně Miťka.

„Jak si to představuješ?” Christoňa se zamračil a vzal ho za knoflík u blůzy. „Odtahuješ se od nás? Nehodí se ti to?”

„Drží s Peťkou Melechovovým…” zatáhl Ivan Alexejevič Christoňu za rukáv pláště, silně zbledl a dodal: „Nu, pojďme. Jak je vidět, nemáme tady co dělat… Tak tedy nepojedeš, Mitriji?”

„Ne… Řekl jsem ne, tak ne.”

„Sbohem!” nachýlil hlavu Christoňa.

„Dobré pořízení!”

Miťka se díval stranou, podal mu horkou ruku a šel k stavení.

„Holomek!” řekl polohlasně Ivan Alexejevič a chřípí se mu zachvělo. „Holomek!” opakoval už hlasitěji, dívaje se na široká záda odcházejícího Miťky.

Cestou obešli některé vojáky a řekli jim, že Koršunov odepřel jet a že oni dva odjedou na sjezd zítra.

Dne 8. ledna za svítání Christoňa a Ivan Alexejevič vyjeli z chutoru. Vezl je Jakov Podkova, sám se jim nabídl. Pár pěkných koní v dvojspřežním voze projel rychle chutorem a vyjel na kopec. Obleva obnažila cestu. Tam, kde sníh roztál, lepily se sanice k zemi, saně sebou škubaly, koně zabírali vší silou a napínali postraňky.

Kozáci šli za saněmi. Podkova, zčervenalý ranním mrazí…