3
Novočerkask se stal střediskem, které přitahovalo všechny, kdo prchali před bolševickou revolucí. Do donských nížin se sjížděli mocní generálové, kteří kdysi rozhodovali o osudech rozpadlé ruské armády, doufajíce v oporu reakčních donských kozáků a zamyšlejíce z tohoto nástupiště rozvinout a vést útok proti sovětskému Rusku.
Dne 2. listopadu přijel do Novočerkaska generál Alexejev v doprovodu rytmistra Šaprona. Po rozmluvě s Kaledinem se ujal organizování dobrovolnických oddílů. Důstojníci, kteří prchli ze severu, kadeti, vojáci úderného praporu, studenti, deklasované živly z různých vojenských jednotek, nejaktivnější kontrarevolucionáři z řad kozáků, prostě všichni kteří hledali dobrodružství a lepší příjmy, vyplácené třebas jen v kerenkách, byli kostrou budoucí dobrovolnické armády.
Koncem listopadu přibyli sem generálové Děnikin, Lukomskij, Markov a Erdeli. V tu dobu vojsko generála Alexejeva mělo již přes tisíc mužů.
Dne 6. prosince se objevil v Novočerkasku Kornilov, který zanechal svůj průvod Těkinců někde na cestě a v přestrojení se dostal k hranicím Donu.
Kaledinovi se zatím podařilo stáhnout na Don skoro všechny kozácké pluky, které byly na rumunské a rakousko-německé frontě, a rozložil je podél železniční trati Novočerkask-Čertkovo-Rostov-Tichorecká. Ale kozáci, unaveni tříletou válkou, vrátili se z fronty revolučně naladěni a nejevili velkou chuť rvát se s bolševiky. U pluku zůstala sotva třetina normálního počtu jezdců. Nejméně poškozené pluky 27., 44. a 2. záložní byly ve stanici Kamenské. Tam také byl svého času poslán z Petrohradu Atamanský a Kozácký pluk tělesné gardy. Pluky číslo 58, 52, 43, 28, 12, 29, 35, 10, 39, 23, 8 a 14 a baterie 6, 32, 28, 12 a 13, které přišly z fronty, byly rozmístěny v Čertkově, Millerově, Liché, Hluboké, Zverevě a také v oblasti dolů. Kozácké pluky z okruhu choperského a Usť-Medvedického přijížděly na stanice Filinovo, Urjupinská a Sebrjakovo, nějaký čas tam stály a pak se rozpadávaly.
Rodné chalupy mocně přitahovaly a nebylo síly, která by mohla přemoci živelnou touhu kozáků po domově. Z donských pluků byly v Petrohradě pouze 1., 4. a 14., ale ani ty se tam dlouho nezdržely.
Některé zvlášť nespolehlivé jednotky se pokusil Kaledin rozdělit nebo je izolovat tím, že je obklopil jednotkami nejspolehlivějšími.
Koncem listopadu, když se Kaledin poprvé pokusil poslat na revoluční Rostov vojsko z fronty, došli kozáci k Axajské, ale odepřeli jít do útoku a vrátili se.
Široce rozvinutá organizace, která měla dát dohromady „roztrhané” oddíly, měla přece jen nějaké výsledky: 27. listopadu byl již Kaledin s to operovat s pevnými dobrovolnickými oddíly, neboť si vypůjčil vojsko i od Alexejeva, který v té době měl již několik praporů.
Dne 2. prosince byl Rostov obsazen dobrovolnickým vojskem. Po Kornilovově příchodu bylo sem přeneseno i organizační středisko Dobrovolnické armády. Kaledin zůstal sám. Kozácké oddíly rozložil po hranicích Donské oblasti, posunul je k Caricynu a na hranice Saratovské gubernie, ale pro naléhavé úkoly, které musily být rychle provedeny, používal jen důstojnických partyzánských oddílů; jedině o ně se mohla opřít bezmocná, den ode dne slábnoucí Kaledinova moc.
K potlačení nepokojů doněckých havířů byly poslány nově naverbované oddíly. V makajevské oblasti řádil esaul Černěcov, tam také byly jednotky řádného 58. kozáckého pluku. V Novočerkasku se narychlo formovaly oddíly Semiletova, Grekova a různé družiny; na severu v choperském okruhu se tvořil z důstojníků a partyzánů takzvaný „Oddíl Stěnky Razina”. Ale ze tří stran se již blížily k Donské oblasti kolony rudých gvardějců. V Charkově a ve Voroněži se shromažďovaly síly k úderu. Nad Donem visela mračna, houstla, černala. Vítr z Ukrajiny již přinášel hřmění děl prvních bojů.
