10
Ne jako lazurový kvítek, ale hořce a trucovitě jako blín u cesty kvete pozdní ženská láska.
Od senoseče byla Axiňja jako vyměněna. Jako by jí někdo poznamenal tvář, vypálil cejch. Při setkání s ní ženské se škodolibě cenily, pokyvovaly za ní hlavou, děvčata jí záviděla a Axiňja hrdě a vysoko nesla svou šťastnou, ale pohaněnou hlavou.
O Griškově poměru věděl brzy kdekdo. Zprvu si o tom jen šeptali — věřili i nevěřili — ale když je chutorský pastucha Kuzka Pršinoska viděl za svítání ležet při mdlém světle hasnoucího měsíce v nevysokém žitě u větrného mlýna, valily se řeči jako kalná voda při povodni.
Donesly se až k uším Pantěleje Prokofjeviče. Jednou v neděli zašel do Mochovova krámu. Bylo tam lidí jako much. Když vstoupil, jako by mu dělali místo a usmívali se. Protlačil se k pultu s látkami. Přišel ho obsloužit sám majitel Sergej Platonovič.
„Cože ses už tak dávno neukázal, Prokofiči?”
„Pořád je co dělat. Nestačíme v hospodářství.“
„Jak to? Takové syny, a nestačíte?”
„Jaképak syny: Petra jsem vypravil do tábora, a tak jsme s Griškou na všecko sami.“
Sergej Platonovič rozčísl ve dví tvrdou hnědavou bradku a významně zašilhal na tlačící se kozáky.
„A co žes nám, holečku, nic neřekl?”
„A co?”
„Jak co? Chce syna ženit a nikomu ani muk.”
„Kterého syna?”
„Grigorij je přece svobodný.”
„Prozatím ho ještě ženit nehodlám.”
„A já slyšel, že prý sis za snachu vybral… Axiňju Šťěpána Astachova.”
„Cože, já? Ženu živého muže... Děláš si ze mne blázny, Platoniči.“
„Jaképak blázny. Povídá se to.“
Pantělej Prokofjevič urovnal látku rozloženou na pultě, prudce se obrátil a belhal k východu. Zamířil přímo domů. Šel, hlavu sehnutou jako býk, žilnaté prsty sevřené v pěst, a silněji než jindy napadal na chromou nohu. Když kráčel kolem Astachovova dvora, pohlédl přes plot: omládlá vyšňořená Axiňja, pohupujíc se v bocích, šla s prázdným vědrem do chalupy.
„Hej, počkej trochu!...”
Pantělej Prokofjevič vletěl do vrátek jako čert. Axiňja se zastavila a čekala na něho. Vešli do chalupy. Na čistě vymetené hliněné podlaze načervenalý písek, v předním koutě na lavici pirohy, právě vytažené z pece. Ze sednice to voní zatuchlým šatstvem a bůhvíproč anýzovými jablky.
K nohám Pantěleje Prokofjeviče se přišel lísat strakatý hlavatý kocour. Nahrbil hřbet a přátelsky se mu třel o botu. Pantělej ho odkopl až k lavici, podíval se Axiňje na obočí a vzkřikl:
„Co ty?... Co? Ještě nevystydla mužova stopa, a už zanášíš? Griškovi pustím žilou a tvému Štěpánovi to napíšu!... Ať to ví!... Koukejme kurvu, ještě málo tě mlátili... Ať mi ode dneška nevkročíš na dvůr! To tak, miliskovat se s klukem a Štěpán pak přijde na mne...”
Axiňja přimhouřila oči a poslouchala. Náhle nestoudně máchla podolkem až Pantěleje Prokofjeviče ovanul pach ženských sukní, směle šla proti němu, pitvořila se a šklebila.
„Copak jsi můj tchán? Co? Jsi můj tchán?... Co ty mi tady budeš kázat? Jdi si kázat té své machně. Na svém dvoře si poroučej!... Ani vidět tě nemůžu, ty chromý, pajdavý čerte!... Jdi odsud, já mám pro strach uděláno!”
„Jen počkej, ty huso!”
„Na co bych čekala, co je ti do toho... Táhni, odkads přišel! Když budu chtít, sním tvého Grišku i s chlupama, ať si říká, kdo chce co chce! Tady to máš! A zrovna se mi Griška líbí! Tak co? Uhodíš?... Muži napíšeš?... Piš si třeba atamanovi, ale Griška je můj! Můj! Mám ho a nedám!...”
Axiňja se tlačila na zaraženého Pantěleje Prokofjeviče hrudí, která se jí pod těsnou blůzičkou chvěla jako lasička v pasti, spalovala ho žárem černých očí, chrlila ze sebe slova — jedno hroznější a nestoudnější než druhé. Pantělej Prokofjevič pomrkával, couval k východu, nahmatal hůl postavenou v koutě, a šermuje rukou, otevřel si zády dveře. Axiňja ho vytlačila ze síně, a zalykajíc se vztekem, vykřikovala:
„Za celý svůj trpký život se vymiluju... A pak mě třebas zabte! Griška je můj! Můj!”
Pantělej Prokofjevič něco brblal do vousů a pajdal se domů.
Grišku zastihl v sednici. Beze slova ho přetáhl po zádech holí. Grigorij se pr…
