Věc Makropulos

Karel Čapek

55 

Elektronická kniha: Karel Čapek – Věc Makropulos (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: capek62 Kategorie:

Popis

Karel Čapek: Věc Makropulos

Anotace

Karel Čapek – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Věc Makropulos“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

DĚJSTVÍ DRUHÉ

Jeviště velkého divadla, prázdné, jen trochu nepořádku po včerejším představení: nějaké praktikáhly, stočené dekorace, osvětlovací tělesa, celý holý a pustý rub divadla. Vpředu divadelní trůn na pódiu.

 

 

 

POKLÍZEČKA: Propána to bylo slávy. Viděl ste ty kytice?

STROJNÍK: Neviděl.

POKLÍZEČKA: Jakživa sem neviděla takovou slávu. Lidi řvali; já sem myslela, že to divadlo zbořej. Vona se ta Marty šla nejmíň padesátkrát děkovat, a lidi né a né přestat. Zrouna vám bláznili.

STROJNÍK: Poslouchejte, taková ženská musí mít peněz!

POKLÍZEČKA: No Jéžiš! To si myslím, Kudrno. Dyť co se vydá jen za ty kytky. Helejte, támhle jich eště je celá kupa. Ani to šecko nevodvezla.

STROJNÍK: Šak já sem přišel chvilku poslouchat sem za kulisy; ale vite, v člověku se všechno třese, když vona zpívá.

POKLÍZEČKA: Já vám to řeknu, Kudrno, já sem dočista brečela. Poslouchám a najednou, co mně to teče po tváři; a já brečím.

(Prus vejde.)

POKLÍZEČKA: Ráčíte hledat?

PRUS: Není tu slečna Marty? V hotelu mně řekli, že šla do divadla.

POKLÍZEČKA: Vona je u pana ředitele. Ale musí sem přijít, vona má něco v šatně.

PRUS: Dobrá, počkám. (Postaví se stranou.)

POKLÍZEČKA: To už je pátej. Čekaj na ni jako na klinice.

STROJNÍK: To mně nejde do hlavy, jestli taková ženská má taky mužský.

POKLÍZEČKA: A jo. A to jistě jo, Kudrno.

STROJNÍK: A sakra!

POKLÍZEČKA: Copak? Co ste se tak zakoukal?

STROJNÍK: Mně to ani nejde do hlavy. (Odejde.)

POKLÍZEČKA: To víš, to pro tebe není. (Odejde druhou stranou.)

KRISTINA (vejde): Janku, pojď sem! Janku! Tady nikdo není.

JANEK PRUS (za ní): Nevyhodí mě nikdo?

KRISTINA: Ne, dnes se nezkouší. Ach bože Janku, já jsem nešťastná!

JANEK: Proč? (Chce ji políbit.)

KRISTINA: Ne, Janku, nelíbat. S tím už dost. Já – já mám teď jiné starosti. Já už na tebe nesmím myslet.

JANEK: Ale Kristo!

KRISTINA: Měj rozum, Janku! Když to chci k něčemu přivést – Já se musím docela změnit, vážně. Janku, když člověk pořád na něco myslí, a jen na to a jen na to, že se mu to musí podařit?

JANEK: To se rozumí.

KRISTINA: Tak vidíš. Tak já musím myslet jenom na umění. Viď, že ta Marty je ohromná?

JANEK: Je, ale –

KRISTINA: Tomu ty nerozumíš. To je ohromná technika. Já jsem ti nespala celou noc. Jen jsem se převalovala a trápila se, mám-li jít do divadla, nebo ne – Kdybych aspoň něco maličko dovedla!

JANEK: Ale vždyť dovedeš!

KRISTINA: Myslíš? Myslíš, že mám zpívat dál? Ale pak všecko přestane, rozumíš? Pak musím dělat jen divadlo.

JANEK: Ale Kristo! Tu chvilku denně… dvakrát denně se mnou…

KRISTINA (usedá na trůn): To je právě to, že to není jen chvilka. To je to hrozné, víš, Janku? Já na tebe myslím celý den. Bože ty jsi ničema! Jakpak mám potom něco udělat, když musím pořád na tebe myslet?

JANEK: A kdybys věděla, Kristo, jak já – Já už ani neumím myslet na nic než na tebe.

KRISTINA: Ty můžeš, ty přece nezpíváš, a vůbec – Tak poslyš, Janku, na čem jsem se usnesla. Ale nesmíš nic namítat.

JANEK: Ne, to neplatí! To já nepřipu…