Jak se co dělá

PREMIÉRA

Avšak vraťme se k dalšímu běhu věci.

Premiéra je fatální okamžik, kdy se divadelní kus stává událostí. Ještě do poslední zkoušky se mohlo něco na věci měnit a zachraňovat; bylo to stále ještě dílo, na němž se pracuje, svět ve vzniku, hvězda rodící se z chaosu. Premiéra je výraz zoufalého rozhodnutí nechat věc konečně běžet samu o sobě, děj se co děj. Je to okamžik, kdy autor i režisér definitivně odevzdají věc rukám jiných, aniž by mohli někde přiskočit na pomoc. Ani autor, ani režisér nepoznají jakživi uspokojení dejme tomu mistra truhláře, který může nechat nově urobeny stůl náležitě vyschnout, načež znalecky jede palcem po všech hranách a spárách, utře dlaní desku, zaklepe na ni, koukne se na celou věc a řekne: “No, dobrý je to.” Ach, kdyby mohlo být aspoň o jednu zkoušku víc!

Ráno před premiérou je poslední repetice. Herci odbreptávají své role rychle, šedivě a skoro šeptem, aby se před večerem nepřekřičeli; odemelou text, jako by drtili písek v zubech, a spěchají, zamlklí a zaražení, jako by byla v domě mrtvola. Z hlubin divadla vylézá jakési strnulé a mrákotné ticho. Nedá se už nic dělat. Je to počátek konce.

Jak známo, premiéry mají své stálé premiérové obecenstvo. Jsou lidé, kteří chodí jen na premiéry. Říká se, že to činí z vášnivého divadelnictví nebo ze zvědavosti nebo ze snobismu nebo kvůli šatům nebo kvůli známým, já nevím; ale myslím, že tam chodí z neuvědomělé a zvrhlé krutosti. Chodí tam pást se rozkošnicky na trémě herců, na mukách autora a agónii režiséra; přicházejí, aby se krvelačně pokochali strašlivou situací na jevišti, kde každou vteřinou může něco selhat, něco se zmotat a všecko se pokazit. Na premiéry se chodí, jako se chodívalo ve starém Římě do arén na mučení křesťanů a zápasy šelem. Je to divý požitek z trýzně a rozčilení obětovaných.

V té chvíli, kdy se premiérové obecenstvo šustíc a blahosklonně ševelíc rozsazuje po zářící aréně, běhá autor kolem divadla s divným a nesnesitelným tlakem v žaludečním důlku, herci už nalíčení vykukují sklíčkem v oponě do hlediště, trpí střevními katary a zvracením z premiérové paniky a zuří v šatnách, že dostali špatnou paruku nebo že nemohou dopnout kostým, garderobiéři a oblékačky lítají mezi šatnami, protože v každé něco chybí, režisér na jevišti přebíhá syče a sténaje, protože dosud nedošel z dílny poslední kus dekorace do prvního aktu, vztekle urývá stížnosti herců a tahá na jevišti židle, krejčí uhání do dílny s nějakými šaty, inspicient naposledy zvoní do šaten, hasiči jsou na místě, na chodbách řinčí zvonky, ještě se rozpoutá horečný kravál mezi rekvizitářem a čalouníkem, a konečně tři minuty po sedmé dorazí na jeviště poslední kus dekorace.

Kdybyste v této chvíli vy, kdo sedíte v bzučícím hledišti, díváte se na hodinky a pravíte: “No, už by měli začít,” – kdybyste v této chvíli přiložili ucho k oponě, slyšeli byste bouchání kladiv a udýchané hlasy:

“Kam to mám dát?”

“Nestrkej to sem, ty vole!”

“To se musí přivrtat.”

“To se musí dát lajsna.”

“Co tu chcete?”

“Ježíšmarjá, honem!”

“Pozor, kulisa spadne!”

“To se musí spravit až zejtra.”

“A co s tímhle?”

“Tak dělejte, lidi, ježíšmar–”

Cink! První znamení na oponu. Hlediště se zatmí a utiší. Je slyšet několik posledních ran kladivem, smýkání těžkého nábytku a rozčilené volání:

“Tak jděte už pryč!”

“Uřízněte tu lať!”

“Nechte to už být a táhněte!”

“Tak přitáhni to! Honem!”

Cink! Opona se zvedá za patami posledního dělníka, osvětlené jeviště se vřízne do tmy a Klára stojí na scéně, rychle se poznamenávajíc křížkem svatým.

Její partner (po jeho čele se řine pot rozčilení, ale z hlediště to není vidět) vejde a hodí klobouk na židli místo na stůl. “Dobré jitro, Kláro,” praví hlaholně a zarazí se: Proboha, vždyť jsem měl hned začít Kláro, stalo se mi něco nečekaného!

Klára ztuhla hrůzou: nedostala svou narážku. “Dobré jitro,” extemporuje stísněně.

“... stalo se mi něco nečekaného,” syčí napověda.

Herec hledá zoufale přechod k tomu, co měl říci; vzpomněl si, že podle autora není jitro, nýbrž pozdní odpoledne.

“Tak začni,” syčí Klára zničeně.

“Hm – ano,” pokouší se herec, “tak si představ, Kláro, – ano – tedy –”

“Stalo se ti snad něco nečekaného?” pomáhá mu Klára odhodlaně.

“Ano,” vpadá partner nadšeně, “tedy představ si, Kláro, stalo se mi něco nečekaného.”

“Co se ti přihodilo?” vpadá Klára do textu. Z autorovy lóže je slyšet sten úlevy po minutě smrtelné úzkosti. Situace je zachráněna; ale v prvním okamžiku se autor křečovitě chytil pažení lóže, aby užuž skočil do parteru křiče: “Zpátky, tak to není! Začněte ještě jednou!” Nyní se pomalu uklidňuje; na jevišti hrčí dialog, jako by namazal. Po chvíli má Klára klesnout na židli, jako by jí nohy podťal; ale dobry bože, vždyť ten nešika partner položil klobouk na židli místo na stůl! Tu to máme, teď si Klára sedne zdrceně na klobouk svého manžela; celý akt bude zkažen; bože na nebi, jak tomu zabránit? Autorovi vlhnou dlaně úzkostí; neslyší nic, nevidí nic než zlořečený klobouk na židli; katastrofální okamžik se blíží neodvratně a vlekle. Kéž by teď vznikla nějaká panika v divadle! Což abych začal křičet “hoří”?

Teď, teď padá narážka jako blesk; teď si Klára sedne na prokletý klobouk – Ach, božská a duchapřítomná Klára! Vzala jednoduše klobouk a teprve pak se zhroutila na židli, s nešťastným kloboukem v ruce! Ale co s ním udělá? Bude jej snad držet v ruce až do konce aktu? Proč jej nepoloží na stůl? Ach, konečně! konečně se ho zbavuje, klade jej na stůl, ale tak nějak nevhod, tak strašlivě nápadně – – Autor se ohlíží do publika; vidí kašlající a chrchlající koule; zdá se, že nikdo si nevšiml pohromy s kloboukem. Autor se obrací zase k jevišti; jakže, dialog ještě pořád nepokročil dál? Proč to tak dlouho trvá? Autora počíná zalévat nepříjemné horko; snad je to příliš dlouhé; pro živého boha, vždyť se to vleče bez konce, a nic se neděje! Autor se začíná potit trapnou trýzní; tady jsem to měl seškrtat, tohle je slabé a špatné, nemožné, pitomé, bezvýznamné... A proč to nehrají rychleji? Nejlép…