Jak se co dělá

PRŮVODCE PO ZÁKULISÍ

Během dosavadního, poněkud chaotického líčení (jež však zdaleka se nevyrovná divému zmatku divadelní skutečnosti) jsme se dotkli celé řady osobností, jichž existence, povaha, zvyky, výsady a kompetence nejsou snad publiku, příštím autorům a kritice zcela jasný. Chceme-li vás s nimi aspoň běžně seznámit, ocitáme se v rozpacích, kde začít: zda dole u portýra či nahoře v divadelní kanceláři, u topiče nebo u šéfa činohry, u pokladního okénka nebo v tajemných rozlohách divadelního skladiště. Nuže, začněme třeba “tam nahoře”; “tam nahoře” v divadelní hantýrce znamená divadelní kanceláře; dolení výběžek toho “nahoře” je účtárna, kde se podle dávného zvyku (a čeledního řádu) vyplácí hercům gáže prvního a čtrnáctého, kdežto divadelním úředníkům jenom prvního a technickému personálu každé soboty. Ale když už jsme u toho mamonu, musím vám říci, že kromě gáže brává herec takzvané přehrané honoráře, honorář za druhou roli, taxu za tanec nebo za zpěv, příplatek za zaskočení a extra za nahotu a šminkování těla; z čehož všeho však obyčejně nijak nápadně nezbohatne. Jinak účtárna je lokál poněkud zasmušilý, s okénkem většinou zavřeným. Zde se vyplácejí zálohy.

Tam nahoře

Nejvyšší instance divadelního organismu je tajemná trojice: ředitel, šéf činohry a intendant; z této božské trojice je to obyčejně šéf činohry, komu jest veřejně stoupati na kalvárii a býti občas křižován. Ředitel jest osobnost odsouzená pro nějaké těžké hříchy k tomu, aby se věcně zlobila a vyřizovala všechny nepříjemnosti, žaloby a kompetenční konflikty, hromovala a stírala slzy, hrdlila se o zvýšení gáže a podpisovala zálohy; jeho moc je veliká, ale čistě interní. Pokud se intendanta týče, je to úřad poněkud neohraničeny a obestřeny jistými vyššími tajemstvími. Lokality, kde tito nejmocnější prodlévají, jsou vyzdobeny koberci a křesly a jiným přepychem, který však, je-li třeba, dělá parádu v lepších salónech na jevišti.

Následují některá nižší důstojenství, jež začínají tituly kontrolora nebo tajemníka a končí se takzvanými silami; síly řinčí u telefonu a překotně bubnují do psacích strojů opisujíce role, memoranda a dopisy. Vypadá to jako obyčejná, ale jaksi posedlá kancelář, ve které je děsně naspěch a dělá se páté přes deváté nebo naopak; to už patří k věci.

Úřad dramaturga nebo případně lektora je velmi tichý a odehrává se v nějakém zastrčeném pokojíku; je to oáza klidu a hluboké, přímo osvěžující nudy v uchvátané divadelní fabrice. Sem docházejí skromní autoři (ti méně skromní obléhají šéfa činohry) a přinášejí čistě opsané kusy, vykládají o nich široce a dlouze, vracejí se urgovat je a chtějí mocí mermo vědět, kdy se to bude dávat. Dramaturg, muž pokojný a rozmyslný, odpovídá, že to bude. Je však brán vážně jenom od autorů; herci jím jaksi pohrdají, neboť jej právem považují za papírového patrona. Kdepak, divadlo, to není literatura.

Sluhové divadelní se podobají sluhům redakčním nebo ministerským; jsou velmi literární, neboť vždycky po prvním roznášejí autorům tantiémy.

Zdá se, že jsem tu smíchal správu uměleckou a hospodářskou v jeden galimatyáš; ale ono to už tak v divadle chodí; ředitel říká, že všecko dělá pro umění, kdežto dramaturg stále dává najevo kasovní ohledy.

Nyní však sestupme tam dolů.

Ansámbl

Ansámbl je napěchován vždycky po několika kusech do šaten; ty šatny jsou malé dírky, je tam trymó a umyvadlo a buď strašná zima, nebo strašné horko; dále před každým hercem zrcátko, zaječí noha nebo ťuntě, pudr, flajšky, vazelína, utěrky, karmín, černidlo, papír od šunky, kousek housky a pomačkaná role. Je to cítit lidskými těly, spěšnou večeří, ličidly, ústředním topením, starými kostýmy, mastixem a parukami; v dámských šatnách nadto různými mejdlíčky a prádlem. V největší pánské šatně se trvale hrají karty; vůbec u pánů je hlučno a veselo, tady se pořádají různé divadelní šprýmy, chorály, měření sil, vzpomínky a jiné kozácké zábavy, zatímco v dámských šatnách je spíše nedůvěřivé a pošeptmé ticho, přerývané pobíháním garderobiérek, cvakáním nůžek na kulmování a šustěním švábů; ti se totiž drží u dámských šaten, protože tam se jí cukroví. My však se, jak se na nás sluší, držme pánské šatny; podivujme se rytířským nohavicím a kabátcům, jež, mohutně vatovány, odstávají z věšáků; potěžkávejme divadelní meče a přílbice s chocholy a překážejme garderobiérovi, který obouvá polonahému hrdinovi vysoké holeně, a vlásenkáři, který mu načechrává paruku, a krejčímu, který mu utahuje tajli, usedněme na jeho košili a šaty a přispějme takto k tlačenici, která se rozvíjí v pánské šatně mezi prvním a třetím zvoněním inspicientovým.

Herecký soubor se tedy dělí na pánský a dámský. K pánskému souboru přísluší: tragéd, dále hrdinský milovník neboli held, veseloherní milovník čili milas nebo libec, naturburš (česky se nejmenuje nijak), bonviván, jenž je z profese pán poněkud tělnatý, komik, různé charaktery (otec, intrikán, neurastenik, robustní charakter a tak dále) a šarže až po čokly neboli psy. Hranice nejsou zcela přesné; nejvzácnější je tragéd a milas – obyčejně se z angažovaného milovníka vyklube bohužel charakter. K dámskému souboru pak přísluší tragédka nebo heroina, jež hraje v kostýmech, první milovnice neboli hadrářka (protože potřebuje nejvíc toalet), lyrická milovnice (též fňukna), šlechetná matka, zvaná též smrděnka, drastická matka, ženské charaktery, naivka čili mrcek a komorné, zvané též slunděry nebo pičičandy. Ani zde ovšem nejsou hranice ostré; obyčejný případ je, že role, kterou herec právě dostal, jaksi nepatří do jeho oboru, kdežto role, kterou dostal jiný, do něho patří. Z toho vzniká vracení rolí a různé divadelní bolesti, s nimiž se chodí “nahoru”. Jako by nahoře za to mohli, že vrták autor napsal také malé role. A když už napsal malou roli, ať ji netáhne všemi akty; ať se to odbude v prvním aktě a hotovo, domů.

Rád bych vás provedl ještě životem herců a odhalil vám jejich minulost, jejich trampoty, citlivosti i těžkosti jejich řemesla, jejich trému, pověrčivost, lásky i nenávist…