O umění a kultuře II

KNÍŽKY BÁSNÍ

Zdeněk Schmoranz:Jitřní vyzvání. (Zátiší, vyd. B. M. Klika, Praha II, Opatovická č. 9. Obálka Al. Moravce.) Lyrika Zdeňka Schmoranze je upřímně a líbezně mladistvá; je to veskrze lyrika lásky, plná ostychu, radosti a něhy, píseň tlumená a čistá, v níž ta trocha deziluze a hoře jen podtrhává její mladost. Schmoranz je básník několika mála strun: jeho volný verš, trochu rozvlátý a uspěchaný, přiléhá nejlépe roztěkanému, hravému citu; v rozsáhlejších básních působí příliš rozloženě a beztvaře. Vůbec mladý básník nezdá se býti duchem stavebným; daří se mu v drobné kantiléně, v intimním a zajiklém vzývání; jeho největším půvabem je čistota a lehýnký sled bezděčnosti. První tenká knížka dovoluje ovšem jen soud zcela nezávazný; zdá se, že mladý básník dosud se nesnažil ostřeji vymeziti svou píseň v obecné poloze dnešní mladé lyriky. Stačí mu projevovat jejími prostředky své srdce, svou milostnou svěžest, svůj zpěvný cit. Proto máte z jeho knížky dojem skoro neosobní; vybaví vám mladého člověka, jenž by nemusel míti jména, neboť je typický. Snad je typický jen proto, že miluje typickou láskou mladosti; znáte ji tak dobře, jako znáte i šumění stromu nebo hlas potůčku; a přece vždy vám bude příjemno poslouchati hlasu stromu či potůčku či písni mladého muže, který miluje s čistotou a bázní a žaluje mladé bolesti, které vás nerozdírají, nýbrž usmiřují.

Miloš Jirko: Cesta. Básně. (Aventinum sv. 13, vyd. Ot. Štorch-Marien, Praha I, Kaprova 52. Vypravil A. V. Hrska.) Miloš Jirko dává své mladosti určitější ráz. Je to moravský chasník, překypující rasovým šohajstvím. Co slovo, to výskání, co krok, to zamávání kloboučkem na pozdrav všemu pěknému: toť honosivé mládí, mládí, jež velebí sebe samo a nadnáší se a vytřásá se a užívá. Vlastně napořád užívá. Všechno tu je pro ně, všechno čeká na to, aby bylo pozdraveno a povelebeno hlasitým poutníčkem. Mohli byste spočísti, kolikrát svou “cestou” chasník apostrofuje věci. Jeho poezie je apostrofování, oslovování, stálá zdravice, to tedy znamená, že poeta nepouští věci do sebe, nýbrž běží jim vstříc. Napadlo mě už kolikrát, jak často naše mladá lyrika mluví v budoucím čase: půjdu, budu vidět, pokloním se a tak dále. Je to jistě příznačné; je to, řekl bych, známka, že interes o věci je tu prudší a silnější než prožívání věcí. Ten jistý interes, to prudké vycházení vstříc všemu je typické pro Jirkovu Cestu. I jeho verš spěchá hlučně, překypěle, hojně; místy ovšem i neukázněně a jalově. Tato Cesta zajisté povede dále a přinese nové dojmy; ale přinese konečně také jiný krok a jiný pohled na věci. Chasník, který běží všemu naproti, se začne ohlížet a uvidí rub i vzdálenost věcí; vše počne se mu modelovat v tišší a důvěrnější plastičnost; uvidí, že pozdrav není ještě seznámení, že prudké užívání není ještě prožití. Ale do té doby lze mu přáti šťastnou cestu.

Vítězslav Roj: Květen. Verše o dobrodružství. (Nakl. J. Otto, vyzdobil Ot. Štáfl.) To “dobrodružství” není ovšem nic jiného než láska, která od května do května má dosti času, aby minula a nechala trochu stesku; dobrodružství zajisté ne vzácné. Ten, kdo je prožil, naznačuje na jednom místě, že viděl pětatřicet jar; podle jeho veršů hádali byste věru méně. Básnicky toto dobrodru…