O umění a kultuře II

VE JMÉNU UMĚNÍ

Mistr J. S. Machar a soudruzi podali Národnímu shromáždění návrh na zřízení ministerstva umění. Nevím, jakými důvody bude dokazována zbytečnost nejvyššího úřadu pro umění, a nemohu jim tudíž předbíhati. Četl jsem však mezi důvody pro zřízení takového úřadu i ten, že národ je povinován poctíti tímto způsobem svou literaturu a svoje umění, jež bylo strážcem a přímo tvůrcem našeho národního života. Přiznávám se, že tento vysoce mravní důvod mně připadá předem sláb, ježto vděčnost nepatří k našim národním ctnostem. Avšak je nadpočet důvodů praktických, více než mohu zde vyčerpávati; opomíjím literaturu s její lidovýchovnou hodnotou, s potřebou úsilovné propagace v cizích jazycích, s nutností zříditi oficiální instanci jazykové čistoty atd.; opomíjím hudbu, divadla, biografy; opomíjím kulturní cenzuru, kterou navrhoval St. K. Neumann a jež zapadla v papírovém listopadu Národního shromáždění. Omezím se jen na jednu stránku, na výtvarné umění, a bojím se, že ani s ním nebudu zde hotov. Opakuji jen, že kolik je kulturních a uměleckých úkolů, tolik je důvodů, aby byl zřízen samostatný úřad nadaný mocí nařizovací a výkonnou.

Především jsou tu stavební otázky Velké Prahy. Žalujme bohu i lidem, že se nám v posledních desítiletích podařilo Prahu napolovic dokonale zohaviti. Vizte nově postavené ulice a bezmyšlenkovou regulaci nových čtvrtí, vizte, co učinili z Prahy její baráčníci i obec sama; něco z té žalostné zkázy se dá snad časem napraviti krumpáčem, ale daleko více lze ještě zkaziti. Jen zčásti je Praha nejkrásnější město Evropy; z nemenší části je městem nejzohavenějším – neznám evropský východ, ale žádné jiné město po mé paměti není tak zpustošeno barbarstvím novověku jako Praha, kterou jmenujeme Zlatou. Ovšem veliké projekty budoucně řešeny budou svobodnými soutěžemi; nevíme však, jak budou zřízeny poroty těch soutěží, kdo všechno a co vše bude do nich mluvit, – soutěž ani v umění, ani v životě neznamená nutně vítězství toho nejlepšího. Ale konečně takové soutěže budou jen zlomkem stavebního ruchu Velké Prahy. Jest co nejnaléhavěji třeba stálé instance, která by dům vedle domu, ulici vedle ulice bděla nad tím, aby se hrubě nehřešilo proti kráse Prahy; je třeba odborného úřadu, který by dozíral na plány a měl právomoc aspoň zasáhnouti zákazem proti každému svévolnému porušení ušlechtilého rázu města. Město Praha se svými stavebními úřady je tu ovšem prvou instancí, avšak s právomocí naprosto omezenou; ale i kdyby její okruh a platnost byly sebevíce rozšířeny, zbývá nutnost stavebního uměleckého úřadu pro celou republiku; mámeť až příliš křiklavé doklady toho, že naše obce si neumějí vážiti svých krás a ubíjejí je s obzvláštní horlivostí.

S ústředním úřadem stavebním a regulačním těsně souvisí ústřední úřad památkový. Máme úřad konzervátorský v Praze, nedostatečně vybudovaný, nemající faktické výkonné a rozhodovací moci pražádné. Rakousko zřídilo aspoň svou “centrální komisi”, jejíž autorita se opírala o nebožtíka Ferdinanda ďEste, – jinak visela ve vzduchu. U nás památková činnost byla opřena, doznejme to upřímně, mocnými kruhy klerikálními. Dnes není ani toho. Už přespříliš mnoho uměleckých a dějinných památek u nás zničeno; co neučinily staré veliké války, to rozbila nová doba. Nepostaví-li se stát se svou autoritou za naše památky, nezbude pomalu nic. Řekněme si to otevřeně: vyvlastněním velkostatků ocítáme se v situaci, která může vše zhoršiti. Řada paláců, zámků, zřícenin přejde v nový majetek, státní či soukromý; nesmírná řada kostelů bude zbavena patronátního práva. Tu zrovna se musí křičeti…