O umění a kultuře II

CO CHCI NA TÉ GALÉŘE?

Viktor Dyk, muž milý a vážený, se v těchto dnech pozastavil nad úkazem, že autor Loupežníka, Hmyzu a jiných víceméně známých kousků z ničeho nic “zaujímá stanovisko ke konkrétním problémům politickým”, a sice stanovisko “velmi záporné a mimochodem řečeno velmi pohodlné a povrchní”, i táže se, co tento autor u čerta chce na té galeji?

Jsem rád, že mu mohu odpovědět; neboť sám se chvílemi ptám, co u čerta chci na té galeji. Nezískám tím pranic; ztratím jen jistou blahovůli na těch či oněch stranách a dostanu občas vynadáno od nepodepsaných žurnalistů; dám najevo povážlivý nedostatek politických zkušeností a vůbec nadrobím si nepříjemností, kterých bych se mohl velmi snadno uchránit. K tomu ještě jsem zcela prost jakékoliv politické ctižádosti; co se politiky týče, cítím se docela prostým občanem, jenž nemá více politického rozumu než kterýkoliv jiný daně platící civilista. Když tedy “zaujímám stanovisko” k politickým věcem, nečiním to jako autor jistých knížek, nýbrž právě jakožto řečený vulgární poplatný a hlasující občan. Nechme tedy autora stranou; vytáhněme za límec toho obyčejného občana a zahřímejme mu do uší otázku, co u čerta chce na té galeji; proč vůbec zaujímá velmi záporné a mimochodem řečeno velmi pohodlné a povrchní stanovisko ke konkrétním problémům politickým.

Mistře Dyku (praví řečený občan uctivě sice, ale pevně), zaujímám k jistým politickým zjevům stanovisko velmi záporné z toho jednoduchého důvodu, že k nim při nejlepší vůli nemohu zaujmout stanovisko kladné. Je ovšem pravda, že je velmi pohodlné zaujmout záporné stanovisko k nějaké prašpatné a nelibě páchnoucí věci, jako je například volební reforma; musí být trapně nepohodlné zaujmout k ní stanovisko kladné. Přiznávám se, že je dosti pohodlné konstatovat, že náš parlamentní systém je pro kočku; bylo by velmi nepohodlné dokazovat opak. Je dosti snadné nahlédnout ve zřetelně špatný stav věcí; těžší je hájit tento špatný stav a srovnat to nějak se svým svědomím.

Ale je-li tento tak nasnadě ležící zápor také povrchní, o tom prosím nesuďme. V politice “povrchní” je, co nikam nevede; nabude-li tenkterý zápor jisté účinnosti, neříká se mu už v politickém žargonu “povrchní”, nýbrž “živelný”. Jistě stav takového Viktora Dyka, který ví o přemíře stranictví a o stranickém klíči, kterému se nelíbí dnešní parlament ani režim Pětky, a který přesto je nucen asistovat těmto poměrům a přejímat za ně kousek osobní odpovědnosti, – jistě tento stav Viktora Dyka není povrchní; spíše bych věřil, že je velmi bolavý. Ale proto ještě není třeba jmenovat “povrchním” stanovisko člověka, který není v konfliktu sám se sebou.

Všichni vědí, že náš parlament je zhuntován a že náš stát je dán v pacht několika stranám; povrchní občan má za to, že je-li tomu tak, bylo by lépe to změnit; hlouběji myslící politik však hájí náhled, že poměry jsou sice docela špatné, ale pokus o nějakou změnu že je ještě špatnější. Spor, praví Viktor Dyk, není o to, že je proč být nespokojen, nýbrž “pouze o to, dospějeme-li k nápravě cestami, jež Čapek volil”. Dobrá, tedy Čapek volil pohodlnou cestu, že je-li nespokojen, praví povrchně, že ho to tlačí; a není-li sporu o špatných poměrech, že se povrchně táže, nestojí-li to za to, pokusit se o nápravu. Dodává-li mi řezník špatné maso, zkusím to patrně u jiného řezníka; snad by bylo hlubší a ctnostnější čekat, že se dotyčný řezník z milosti boží a v záchvatu celonárodní obětavosti napraví, ale nejde tu jen o mé ctnosti, nýbrž i o můj zdravý žaludek. Obyčejný občan nemá v politice nic než svůj souhlas nebo nesouhlas; a to už promiňte, že s tím málem chce nakládat čistě a bezpodmínečně. Špatné poměry se patrně nezlepší tím, že se jim obětavě poskytne souhlas. Nemohu jít k řezníkovi, jehož zboží páchne. Nemohu jít za politikem, který zvedá ruku pro volební reformu. Nemohu se nadchnout pro režim, který ponížil parlament v tibetský hlasovací mlýnek. Nemohu padnout v prach a uctívat pětizubý politický klíc. Máte pravdu, že je to pohodlné, protože je to dokonale jasné.

Avšak není-liž pravda, to všechno si může nespokojený občan myslet, ale nemusí s tím chodit do politické rubriky novin, ve které není doma. Co chce u čerta na té galeji? Říká se právem: co tě nepálí, nehas. Ale to platí jen tehdy, když to člověka opravdu nepálí. Snad bychom měli být tak vychovanými občany, aby nás vůbec nepálilo, co se v parlamentě vaří. Budiž však bohu žalováno, že nás to skutečně pálí. Pálí nás špatný parlament, tak jako nás pálí špatné poroty nebo špatná Akademie; přesněji řečeno, stydíme se za to, dějí-li se nedobré věci. Ale kdybychom to brali pohodlně, spokojili bychom se tím, že bychom slabým hlasem zareptali a zaprotestovali a zase si sedli k svým pracovním stolům. Místo toho činíme něco, co není pohodlné ani příliš vděčné: zakládáme například novou stranu. Je to nepohodlí a je to riziko; nemůžeme zaručit, že nebudeme zklamáni; je možno to vyhrát i prohrát. Ale pálí-li tě opravdu, co se s námi v politice dělá, riskuješ raději porážku, než aby sis tupě zvykl na ponižující stav věcí. Nemůže se nic vyššího získat, zůstanou-li věci při starém. Sebevěrnější obránce koalice si netroufá věštit, že se vládnoucí strany samy od sebe rozpálí pro nějaké vyšší hodnoty než dosud; každý jen říká, že jeho strana má sice ty nejvyšší ideály, ale musí jaksi brát ohledy na špatnost ostatních čtyř stran. Každý horlivě praví, že on není ani pro volební reformu ani pro politický klíč ani pro podezřelý chvat s volbami, – prokristapána, kdo tedy pro tyhle věci je? Promptní odpověď je: my ne, nýbrž koalice.

Činí-li pak obyčejný občan za koaliční činy odpovědnými koaliční strany, dozví se, že je to rozvratný názor. Zdá se, že se koaliční strany smějí podvracet jen na půdě koaličních stran. To je, jako by měl člověk vložit peníze do špatně vedené banky, aby tam pak uplatňoval zásadu, že se banka má vést dobře. Říká se: chcete-li nápravu politických poměrů, vstupte do těch politických stran, jež tyto poměry způsobily. Dobrá, pak by bylo nejúčelnější vstoupit do té nejhorší strany a “pracovat v ní pro zlepšení poměrů”; která strana se hlásí jako nejhorší?

Koneckonců žádná partaj nestojí vážně o lidi, kteří mají za to, že je třeba v ní zlepšovat poměry; jsou nespolehliví a rozkolní; odejdou-li, je to jednak úleva, ježto, jak se říká, strana tím ozdraví, jednak zločinné tříštění, ježto strana se tím oslabí. Vstoupí-li nespokojený straník do jiné strany, dopouští se nízkého přeběhlictví; zakládá-li novou stranu, dopouští se zločinného tříštění; zůstane-li se svým odlišným názorem ve straně, rozvrací její jednotu. Jak vidíte, je velmi těžko si vybrat. Tu si obyčejný občan buď velmi zoškliví politiku a obrátí se k ní tvrdošíjně zády, nebo – –

Nebo se konečně octne na té galeji. Co tam chce? Nic víc než trochu veslovat, pokud je toho třeba galeji a její vlajce.

Lidové noviny 11. 10.