Italské listy

LID NEAPOLSKÝ

I.

Nebudu vám psát o Vesuvu ani o Modré jeskyni. Zejména pak vám nebudu psát o moři; slušný člověk nemluví o krásách své byť jen dočasné lásky. Krom té krásné přírody je tu hlavní znamenitostí původní neapolský lid.

Lid neapolský má tradici starší než římské fórum. Už Goethe prý psal o stádech koz, jež ráno běhají po neapolských ulicích, aby byly na místě podojeny. Ráno o půl sedmé je pod mým oknem strašný řev; vystrčím ven hlavu, a dole přežvykuje stádo koz (mají obličej jako anglické ladies) a jakýsi chlapík je s povzbuzujícím řevem dojí; a když mne zmerčí, pustí vemeno, natáhne ruku a něco na mne volá. Vylezeš z domu, a hned na parádní Via Parthenope leží napříč chodníku kolohnát, ruce pod hlavou, černý jako klobás, a vyhřívá na slunci svůj uzený pupek. Myslíš si, že neumřelť, ale spí; ale sotva přijdeš na dostřel huby, vytáhne zpod hlavy ruku a povídá: “Signore, un soldo.” Kluk veřejně kropí patník a přitom na tebe volá: “Signore, un soldo!” – patrně za tuto lokální podívanou. Kdyby se dalo vydělávat křikem, byl by každý Neapolitán Astorem. Prodávat noviny za strašného válečného ryku, skákat s nimi do rozjetých tramvají a vlaků, nebo od božího rána sedět na chodníku nad párem ponožek, čtyřmi tkaničkami do bot, třemi citróny a šňůrou korálů a až do večera mlet hubou do vřavy ulice, to je asi tak to pravé povolání pro tento lid. Jdeš pěšky kdesi v Pozzuoli; nějaký vetturino si umíní, že musíš jet jeho drožkou; nuže, vzdej se odporu. Půl hodiny jede vedle tebe a křičí, křičí; nejdřív italsky, nerozumíš; pak anglicky, a děláš, jako bys nerozuměl; pak francouzsky, německy, a nakonec povykuje: “da, da, charašo, gaspada, otto lire, acht, majher, mosjé vera tů, tů kompri, otto lire, ser, ejt, ejt, ejt.” Konečně se podrobíš tomuto jazykovému fenoménu a několik kroků před cílem vlezeš do jeho rachotiny; i vyrazí vítězný pokřik, jeho koník se splaší, vetturino se pověsí na otěže a řve, jakýmsi nepochopitelným zázrakem vezme ostrou zatáčku rovnou přes příkop, kůň se trochu zchvátí, ale po třech krocích se splaší znovu, letíš do propasti a zas nahoru, napravo a nalevo, poroučíš duši bohu, a – ecco! vetturino se triumfálně ohlédne jako vítěz v olympijských závodech; jsme totiž u cíle. “Patnáct lir, signore,” povídá pokojně. Dobrá, dáš mu osm. “A spropitné,” žádá výtečník. Nu, přidáš liru; život snad za to stojí. “A ještě spropitné pro koně.”

Jdeš se podívat na Solfataru ( – nechoďte tam, celý fenomén vypadá asi tak, jako když se u nás hasí vápno). Vstupné... šest lir, hleďme. U vchodu se na tebe beze slova pověsí vznešený pán; má v ruce jakýsi slaměný cop a pěkně si hvízdá. Bohužel příliš pozdě shledáš, že vznešený pán je průvodce, který u jakési díry zapálí na deset vteřin slaměný pletenec, aby to jaksi kouřilo. Pak tě vede za nějakou boudu; myslíš s povděkem, že tam je záchod. Zatím tam je bosý děda, který hrábne motykou do písku a vyzve tě, aby sis tam opařil ruku; mimoto ti strčí mermomocí do kapsy tři horké kamínky, prý na památku, a nastaví ruku. Vznešený pán vrže krásnými botami a vede tě ven. “Deset lir, pane.” Trochu se zarazíš. “Pět lir je má taxa,” vysvětluje pán, “čtyři liry za pochodeň, a lira na víno.”

Sedíš u večeře ve slušném hotýlku; dole je moře, nahoře dýmá Vesuv, nu, pěkné je to. A ke všemu se na ulici ozvou kytary a příjemný hlas zpívá známou neapolskou píseň “To jsem se škrábla”. Za chvilku je u tebe chlapík .a nastavuje klobouk, má v něm na ubrousku samé pětiliry. Trochu se stydíš. že mu tam hodíš jen vdoví liru; ale líbezný tenor šikovně pohne kloboukem, lira zmizí v ubrousku a jsou navrchu zas samé pětiliry.

Nuže, nejsem člověk mrhačný a nedám, co nemusím; ale prosím vá…