O umění a kultuře I

1911

SOFOKLES: OIDIPUS

Max Reinhardt a zimní sezóna: loni Zkrocení zlé ženy jakožto vysoká novinka Berlína, letos Oidipus. O Shakespearově komedii mohu mluvit později; je to hlavně cirkus na tragické scéně. Letos však vytvořil Max Reinhardt vysokou tragédii na scéně cirku; Berlín je překvapen, císař spěchá dáti tomuto Sofoklovi dodatečné schválení a Reinhardt prý hodlá ve všech cirkusech Německa pohostinnu dávati svého krále Oidipa.

Prostora cirku je jednoduše změněna v modifikovanou antickou scénu. Směrem k menažérii je postaveno monumentální sloupové průčelí se schodištěm; je to estráda pro herce, ozářená soustředěným světlem reflektorů. Dole, v manéži, hraje chór, osvětlený zelenavě, vystupující třemi spodními vchody naproti paláci. Kolem dokola je tma a obecenstvo.

Nejprve vyhrne se do arény chór tří set Thébanů, vrhají se na schodiště a lomí šesti sty rukou; tedy akcent je pro začátek příliš silný, a třebaže celý následující výstup nebo akt je tímto vysoko nadzdvižen, druhý a třetí ztrácejí veškerý zdvih a hrají se těžce a tupě. – V Thébách je mor. Thébané nyní prosí o pomoc a král Wegener slibuje usmířit hněv bohů. Za zvuků trub vrátí se poselství z Delf: je nutno potrestati vraha Láiova. Vystoupí nový chór: toť sto starců, kteří přicházejí sloním pochodem za zvuků vzdálené hudby; tento ošklivý balet sluje dramatickou stylizací a předvádí se ještě jednou hieratickým pochodem kněží; jsou to kruté chyby uprostřed monumentální koncepce královských herců. Tito, Oidipus i skvělá královna Tilly Durieux, jsou toho večera podivuhodní; již se izolují a vzpřimují z rámu dekorativní režie, již vystupují na výši koturnu. Uvažte, že hrají ve volném prostoru, že jsou viditelni ze všech stran, že musejí hráti pro všechny strany; jak tedy se musejí uvolniti ve své hře, jak se musejí vymknouti zplošťující snaze stylizační režie.

Ale to věděl i Reinhardt a jeho režie je tohoto dne méně malebná, méně dekorativní a plošná. Jelikož nemůže toto otevřené prostranství vyplniti obrazově, musí je dramaticky oživiti; ale teprve v závěru je Reinhardt takový, jaký je, je-li dobrý. Tento závěr je veliký: Zatímco uvnitř paláce se Iokasté vraždí a Oidipus si vypichuje oči, je scéna okamžik prázdna; náhle vyběhne z postranního východu nahý chlapec s hořící pochodní a běží úprkem přes manéž, přes schodiště do paláce. Dva ověnčení chlapci vyřítí se tryskem z nitra domu a utíkají ze schodů a pryč z arény. Z paláce vyjde služka a pláče na schodech. Století starci vyrazí na scénu a utíkají nahoru dovnitř domu; ale výkřik, a stoleté existence prchají divokým během pryč, a před nimi chór, a po nich zůstanou jen služky pod sloupením a sténají. Nyní veškerý chór se bázlivě schází a čeká v půlkruhu. Na osvětlenou rampu vystoupí král Oidipus, krev mu vytéká z očí, ještě mluví, ještě má co říci, pak jde do vyhnanství; padá, klopýtá, chór ustupuje, a nikdo nepodá ruky slepému králi Oidipovi.

Je to strašné, strašně tragické; ale je to jinak hrozné, než to asi bylo v posvátné hře řecké. Reinhardt a ještě více Wegener s Durieux tuto tragickou hru zmodernizovali, neboť jest to jejich právo; a naopak je snad možno říci, že je zde nedůsledností nebo slabostí Reinhardtovou, že se nakláněl ke kompromisu, že tu a tam archaizoval, váhal, přejímal antické motivy, stylizoval po řecku, stejně jako v Shakespearových hrách velmi často se obrací ke klaunským hercům staroanglickým nebo k italské staré commedia dell’arte.

Přehled 27. 1.