Od člověka k člověku II

NĚKOMU Z VENKOVA

Pane, nebyl jsem v Praze, abych mohl hned odpovídat na jedno menší darebáctví, které jste provedl v jednom úvodníku svého listu. Prý jsem, jak tam tvrdíte, a Večer po vás, kdysi napsal: “Raději vřavu než klidnou práci.” Pane novináři, lhát je hřích; a falšovat citáty je lhát. Věty, kterou mi přisuzujete, jsem, jak se samo sebou rozumí, nikdy nenapsal; způsobil jste mi zbytečnou práci, abych vyhledal, co jsem vlastně u čerta napsal. Našel jsem toto: “Není nám třeba třinácté či kolikáté partaje; je nám třeba klínu, který by rozrážel stranictví. Raději dvacet nových stran nežli pět politických církví. Raději vřavu čtyř set padesáti nezávislých mužů nežli dveře zavřené za tichým handlem pěti diplomatů.” Pane žurnalisto, těch čtyři sta padesát nezávislých mužů znamená tři sta poslanců a sto padesát senátorů; a poslední věta zajisté nevyjadřuje hudební touhu, aby řvali, nýbrž politickou touhu, aby byli nezávislí a mohli jednat podle svého svědomí, a nikoliv podle pokynu řekněme pana Hlinky nebo monsignora Šrámka. Pane novináři, kdybyste citoval poctivě, nemohl byste z toho vyčíst jakousi podivuhodnou nechuť “ke klidné práci”, nýbrž dosti důvodnou nechuť k politickému vůdcovství a stranictví, jak u nás vypadá. Ale myslím, že to nemusím vykládat dál; vy ani váš Venkov a tím méně Večer ovšem neuznáte za vhodno, abyste se omluvili za lež, které jste se dopustili; jakpak mám potom s vámi mluvit?

Karel Čapek

Lidové noviny 26. 10. 1926