Trapné povídky

Karel Čapek

59 

Elektronická kniha: Karel Čapek – Trapné povídky (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: capek18 Kategorie:

Popis

E-kniha Karel Čapek: Trapné povídky

Anotace

O autorovi

Karel Čapek

[9.1.1890-25.12.1938] Český prozaik, dramatik, novinář a překladatel první poloviny 20. století. Narodil se u Trutnova, do obecné a měšťanské školy však chodil v Úpici, kam se rodina přestěhovala. Roku 1901 nastoupil Čapek do gymnázia v Hradci Králové. Jako student kvarty vstoupil do tajného studentského debatního spolku, což nakonec vedlo k jeho vyloučení ze školy. Odešel tedy do Brna k sestře,...

Karel Čapek: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Trapné povídky“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TŘI

Slunce, jež od rána pálilo do žluté stěny protějších dvorů, se pomalu v úporném tichu přesunulo. Stěny naproti jsou již ve stínu, zdá se dokonce, jako by se tím trochu ochladilo. Nyní zachycuje se úzký proužek slunečního světla na okenním rámu, bude se šířiti, a až padne do pokoje, muž vedle se probudí, hlasitě zazívá a přijde sem, tak jako každé jiné neděle. Marie se otřásla v ramenou tesknou ošklivostí a pustila šití do klína.

Prázdnýma očima se zahleděla oknem. Ten kaštan ve dvoře nedávno kvetl, ale nyní zůstala jen okvětí jakoby ožraná. Proč se ti zoškliví i strom, který přece za nic nemůže? Neklidné, rostoucí, přetěžké břímě ukládalo se v prsou Mariiných. Kdyby o sobě chtěla mluvit, řekla by, že jsou to snad vzpomínky; nikdy však o sobě nemluvila ani svému muži ani tomu druhému. Ale vždyť nejsou to ani vzpomínky. Je to jen, jako by se vše minulé svalilo v těžké klubko; stačí zachytit nitku, i počne se odvíjet událost za událostí, ta, kterou by ráda vzkřísila pro své potěšeni, i ta, kterou by chtěla navěky zapomenout. Na nic Marie nemyslí, na nic nechce mysliti, ale- ví o všem, nač by teď mohla vzpomínat. Je tu vše, a tak blízko, že se bojí myslet, aby se toho nedotkla.

Proužek slunečního světla přeskočil okenní rám.

Je tu především bezmocné vědomí, že každý o tom ví, že každý zná i podrobnosti její manželské nevěry. Ach, kdysi to nesla vzdorovitě, když tolik lidí jí dávalo najevo, že vědí... Někteří to dělali surově, jiní s necudnou důvěrností, jiní káravě a jiní, ještě jiní - jen nikdo nebyl, kdo by se necítil v právu říci jí něco hrozného. Ta sousedka bručí hlasitě o kurvách, když ji potká; ta druhá kývá hlavou a vykládá, že mladý člověk musí užívat, co prý má z poctivosti; jiná důtklivými narážkami se stará o manžela, jiná si odplivne, jiná nepoděkuje na pozdrav, jiná přetéká křiklavou sympatií a chodí si za to vypůjčovat kde co, - ach bože, to všechno se musí snést?

Ano, zprvu se Marie nutila ke vzdoru; ale těžko vzdorovat vlastnímu špatnému svědomí. A potom plakala zuřivými, uraženými, bezúlevnými slzami. Nemohla si ani ponaříkat svému milenci, neměla mu vlastně nikdy co říci, nemluvně zajata tichou, těžkou, ujařmující láskou vášnivého a těžkopádného člověka. Tvářila se konečně, jako by nerozuměla těm narážkám, jako by se jí to netýkalo; člověk zvykne na vše, ale tím se toto „vše“ neočisti, nepromění, nepředěl...

Proužek slunce se přesmekl na šňůry žaluzie.

A potom byl tu manžel. Zprvu snad nevěřil, co mu lidé říkali o jeho ženě, ale pak ho rozrylo zoufalství a nemluvě s ní slova, dal se do pití. Pil hrozně, on, člověk tak spořádaný, a sešel žalostným způsobem; konečně mu v úřadě pohrozili, že půjde do pense, a tu obrátil rázem, nechal pití a začal po starém, ba šetrněji a domáčtěji než dříve. S Marií dlouho nemluvil, ale posléze je nutno dohovořit se o výdajích, o prádle, o jídle... Zmlsněl jaksi a zlakoměl od své „nápravy“; potřeboval mnoho ohledů a dovedl se jimi spokojit. Jednou našel doma Baudyše, milence Mariina…