Trapné povídky

URAŽENÝ

Vojtěch tvrdě spal (byla listopadová noc, kdy je člověku dobře býti v posteli ), když náhle někdo zaklepal holí na jeho okno. Spáči zbyl ještě okamžik, aby dosnil svůj sen, v němž ťukání hrálo jakousi roli rozhodující a zmatenou, a probudil se. A zase, zase! Spáč si přetáhl peřinu přes uši a odhodlával se nic neslyšet. Než znovu zabubnovala hůl na sklo prudkým, a rozkazujícím způsobem. Vojtěch vyskočil z postele, otevřel okno a viděl dole na chodníku člověka s vyhrnutým límcem.

„Co tu chcete,“ křikl, vkládaje do svého hlasu nejzuřivější mrzutost.

„Uvař mně trochu čaje,“ odpovídal dole hlas chraptivě.

Spáč poznal svého bratra a konečně procitl. Surový chlad noci ho popadl za prsa. „Počkej,“ hodil dolů, rozsvítil a začal se honem oblékat. Teprve mezi strojením ho napadlo, že už po dvě léta s bratrem nemluví, pohádav se o jakési dědictví. Náhle se podivil jeho příchodu tolik, že se zapomněl obouvat. Seděl se střevícem v ruce a vrtěl hlavou. Proč jenom přišel ? Patrně se mu něco přihodilo, pochopil konečně, i hodil na sebe šaty a vrhl se znovu k oknu. Bratr už nestál dole, byl až na rohu, odcházel; snad mu bylo Lekání příliš dlouhé. Tu vyřítil se Vojtěch do chodby, otevřel dům a běžel za ním.

Bratr odcházel spěšným krokem, neohlížeje se. „Karle,“ volal Vojtěch v běhu; byl si jist, že ho bratr slyší, ale že se nechce zastavit ani zpomalit krok. I pustil se za ním úprkem a vykřikoval rozčilen: „Karle, co to děláš, Karle... Ale tak počkej !“

Karel šel rychle dál. Třesa se zimou, polooděn, vyjeven se Vojtěch zastavil. Teprve nyní cítil, že prší. Karel šel rovnou dál, a najedou se obrátil a stejně rychle se vracel přímo k bratrovi.

Tu chvíli Vojtěch při živém bohu nevěděl, co mu říci. Dvě léta se spolu zlobili. Byl to umíněný člověk. Tady teď stojí, svítí očima a kouše se do rtů...

„Tedy ty mně nechceš dát čaj,“ ozvat se Karel temně a hněvivě.

„Ale s radostí,“ vydechl Vojta úlevou. „Já jen chvilinku - - Pojď honem, hned ti uvařím.“

„Tak přece,“ ustřihl Karel hořce.

„Ale, bože,“ sypal Vojtěch horlivě, „jaképak... Dávno jsi mohl přijít. Já hned, cokoliv –

Chceš-li něco sníst - Já vždycky rád, jen řekni.“

„Děkuje, jen trochu čaje.“

„Mám slaninu, člověče, z Moravy, víš ? Nebo vejce - - Vždyť ani nevím, kolik je hodin! Karle, to už je doba, co jsme se neviděli, viď? Chtěl bys víno ?“

„Nechci.“

„Jak chceš, jen řekni. No tak vidíš... Dej pozor, tady jsou stupně !“

„Já vím.“

Konečně ho tedy měl Vojtěch doma. Smál se, něco mlel, nabízel kde co, omlouval se, „to víš, starý mládenec", sháněl kouření a uprazdňoval židle, sotva pozoruje, že mluví sám; ale při tom všem tkvěla v něm bdělá, nepokojná, pátravá myšlenka: něco se s ním stalo.

Karel seděl zachmuřen a roztržit. Udělalo se tíživé ticho. „Něco se ti stalo?“ vyhrkl Vojtěch.

„Nic.“

Vojtěch zavrtěl hlavou. Takhle bratra neznal. Bylo z něho cítit víno a holky. A je to přece ženatý člověk; má mladou ženu, mírnou jako ovce, hezkou a pokornou; po léta sedí doma, rozšafný autoritář,…