O lidech

KDO JE VESELEJŠÍ?

Kdo je veselejší, muž nebo žena? Jsme zvyklí si představovat, že muž je něco strašně vážného, kdežto žena je bytost usměvavá a laškovná. Ve skutečnosti je žena většinou tvor strašně vážný, kdežto muž je nádoba vší švandy a laškovnosti. Toto nedorozumění vzniklo asi z toho, že muž obstarává v životě většinu věcí vážných a pochmurných, jako je politika, universitní přednášky, psaní úvodníků, vyšší účetnictví, strojvůdcovství a jiné. To je ovšem pravda, ale z vážnosti zaměstnání neplyne vážnost povahy.

Dále zdá se opravdu, že žena se raději baví, totiž nechává se raději bavit nežli muž. To je pravda; ale což ukazuje-li tato potřeba zábavy právě na nedostatek vlastní a osobní veselosti? Proti tomu bych vás mohl zahrnout důkazy, jak je málo ženských humoristů a komiků; může se říci, že humor je stejně výhradně mužskou výsadou jako filosofie, válečnictví a jiné věcí. Ať to vykládají psychologové ab ovo nebo ab ovario: faktum je, že mužská nátura je šprýmovnější, dovádivější a bujnější nežli ženská.

Kdekoliv je pár mužů pohromadě, vzniká švanda. Muži mají zvláštní náklonnost ztropit nějakou legraci, nejspíš z vrozené piety k svému otci, panu klukovi; neboť kluk je otcem muže. Nebyl jsem dosud ministrem a doufám, že se jím nestanu; ale v hloubi duše jsem přesvědčen, že si páni ministři v ministerské radě navzájem přivazují šosy k židlím, posílají přes stůl motáky, a když někdo na chvíli odejde, že mu do jeho ministerských aktů vpašují milostné psaní nebo papír od šunky nebo žaludskou desítku; a nedělají-li to, stojí je to jistě hrozné přemáhání. Poškádlit někoho, sehrát něco, nastrojit nějaké alotrium, to je jedna z nejnáruživějších mužských vášní.

Proti tomu žena je snad vděčnějším divákem při každé švandě, ale bůh uchovej, aby byla jejím strůjcem a pachatelem! Předně sama se náramně nerada stane obětí nějakého šprýmu; jí zcela schází široký a dobromyslný úsměv, jímž potrefený kvituje špás, který se po něm svezl. Dále — u čerta, jak to přijde? dělá-li si už žena z někoho, jak se říká, šoufky, nabude to jaksi nepříjemného a osobního zahrocení, dělej co dělej. A za třetí je jí to vůbec cizí, neleží jí to, nedovede to jaksi; nemá té dobromyslné útočnosti nebo té srdečnosti nebo jak to říci, zkrátka té překypující a účinné veselosti.

Směje se ráda, ale nedůvěřuje smíchu jiných; vyhýbá se tomu, aby sama dobrovolně a iniciativně podnítila smích; bojí se patrně, že by ji to ohrozilo na respektu, což je její věčnou slabou stránkou. Člověk, který se bojí být směšný, nemůže být nikdy až do poslední nitkyveselý. Co žena dovede, je smát se; ale absolutní legrace, šaškovina, která už je jen pro sebe samu, výstřednictví, naprosté sebeobětování bohům smíchu, to pro ni není.

Dále, je to snad vzájemná solidarita nebo nedůvěra; jsou-li ženy mezi sebou, neprovádějí si navzájem žádné šprýmovné kousky. Provede-li žena nějaké skutkové taškářství, je to vždy na vrub muže; pošle-li někoho aprílem, je to muž. (Z čehož je také zjevno, že se žena víc bojí žen nežli mužů.) Ale i to dělá jenom tehdy, když napodobuje nás, chlapy. V provozu života jsou to muži, kdo udržují smích.

Ne, žena není veselá; a jde-li životem “s úsměvem na rtech”, je to přetvářka: ten tvor je vážný jako smrt. My, právě my druzí, my bradatí a kosmatí, zarputilí a oškliví, jsme smíchem života; važme si toho, a při svých vážných zaměstnáních, pří svých strojích a filosofiích, katedrách a pluzích pamatujme na to, že pod svou koží máme zašity kostky Věčného Šaška, kterého si Pán Bůh stvořil, aby bylo na světě hravě a legračně. Neboť i to byla a jest jeho moudrá vůle.

1923