O lidech

TEN, JEJŽ STĚHUJÍ

Poznáte jej podle pohmožděných rukou, různých modřin a boulí a podle okázalé únavy člověka, který vykonal nejtěžší práci svého života. Včera vybíhal rozčileně před dům a zase do domu, vyhlížeje vůz se svým nábytkem; ale vůz není nikde. Ten, jejž stěhují, letí k telefonu a volá speditéra: Haló, vůz ještě nepřijel. — No jo, odpovídá telefon, naši lidé teď asi snídají.

Ve dvanáct hodin: Haló, vůz ještě nepřijel.

No jo, praví telefon, naši lidé teď zrovna obědvají.

Ve tři hodiny se vůz konečně přivalí. Ten, jejž stěhují, pro samé čekání ještě neobědval; nyní běží po sté před dům, aby pozdravil první kus nábytku. Ale u vozu není nikdo. Naši lidé šli svačit.

Posléze se jich na scénu přihrne šest, jsou silní jako lvi a do práce jako kati: “Tak co, máme to vyndat?” — První, co vyndají, je ulomená noha od stolu. “To je nějaká noha,” praví stěhovací odborník klidné. Ze sousedních oken vykouknou lidé, aby se podívali, co je to za novou partaj. Ach, myslí si ten, jejž stěhují, kéž by teď vynesli mou krásnou knihovnu, aby sousedé viděli, kdo jsem! Ale místo toho stěhovací odborníci vynášejí všelijaké necky, staré haraburdí a podivné krámy, které se nahromadily někde na půdě starého bytu a o kterých už majitel ani nevěděl. “To patří na půdu,” povídá honem, ale odborníci jako navzdory vykuchávají z vozu pruhované peřiny, staré škatule, roztlučené bedny a ostatní veteš, jež užívá této výjimečné příležitosti, aby se rozvalila na slunci, než zase zmizí na půdě nebo ve sklepě.

Zatím se sousedé nasytili této cikánské podívané a zmizeli z oken, zřejmě uspokojeni zvážením nového souseda. Teprve nyní přichází řada na ten pravý nábytek; odborníci supají pod tíží knihoven a skříní, jež jsou obyčejně vyšší nežli dveře, širší nežli schody a delší nežli zatáčky schodiště nebo chodeb. Každý kus nábytku se někde vzpříčí a nejde nahoru ani dolů; a stěhovaný se děsí po dvacáté: “Dostanete to tam?”

“Franto, zdvíhej!”

“Podej to na mě!”

“Počkej, já povolím popruh.”

“Tak nahoru! Vejš!”

“To se musí postavit.”

“To se musí položit.”

“To se musí rozšroubovat.”

“To se musí vodundat ta noha.”

Nakonec se nějakým divem vše povede, aniž by se nábytek musel rozštípat sekerou nebo dům zbourat a znovu postavit; vše, co je, je na svém místě jakýmsi zázrakem. “Fuj,” oddychují odborníci, když konečně postaví vzpurný kus nábytku na jeho místo; a ten, jejž stěhují, strká nyní do bezmocné skříně, aby ji ještě drobátko posunul, zpocen rozčilením a polámán, jako by celou tu nepoddajnou věc vynesl na vlastních bedrech.

To bylo včera; dnes nábytek už stojí u stěn, a ten, jejž stěhují, leze po žebříku a zatlouká do zdí skoby pro obrazy. Vždycky po třech kovových ranách kladiva je jeden hluchý úder; ten, jejž stěhují, se trefil do palce. Posléze se odloupne koláč omítky a skoba řinčivě vypadne. Po úplné devastaci všech zdí povolá stěhovaný stavitele, aby protestoval protinestydaté tvrdosti cihel. “To jste měl vzít americké skoby,” míní stavitel suše; ale to se ví, předem to neřekl. Potom se stěhovaný pokouší zatlouci záclony do betonových traverz nebo přibíjeje zrcadlo rozbourá rabicovou příčku. Když se mu povedlo byt úplně zpustošit, zasadit si kladivem ránu do hlavy a polámat žebříček, odhodlá se konečně přivolat odborníky. Teď mu tam pracuje elektrikář, instalatér, zámečník, truhlář, čalouník, natěrač, zedník a zástupci všech ostatních živností; ten, jejž stěhují, překáží všem, hledí potají něco udělat sám, a pokaziv to, provinile se vytratí jinam. Celý dům řinčí bušením, ťukáním, přitloukáním, řezáním a voláním; myslím, že ťukající duchové není nic jiného než strašidlo někdejších stěhování.

Když nastává tichý soumrak, zhroutí se ten, jejž stěhují, vyčerpán do lenošky: Tak, teď si rozsvítím a podívám se, jak to tu vypadá. Cvakne vypinačem, nic; běhá po celém bytě a cvaká vypínači, ale marně. Letí pro nejbližšího elektrikáře a přivleče jej na místo neštěstí; ale elektrikář jen mrkne na takové prkénko v předsíni a povídá: “No jo, jak vám to má svítit, když ještě nemáte elektroměr?”

Potmě, nemaje svíček, plíží se ten, jejž stěhují, na své lože.

Bůh mu pomoz, zítra bude vyndávat z beden knihy.

1925

Prádlo

“Poslouchejte, Máry,” povídá člověk takové té domácí ženské, “nemohla byste mi zítra přišít tady ten knoflík?”

“To nejde,” praví ženská pevně.

“A proč to nejde?”

“Protože perem.”

Tato slova říkají ženské obyčejně s takovou zvláštní a téměř rituální důstojností, jako b…