O lidech

FILMY

Člověk mola honící

Sedí s knížkou čí novinami v ruce; najednou zvedne hlavu a sleduje očima ve vzduchu něco na snímku neviditelného. Vtom divoce vyskočí a spráskne ruce; načež padne na kolena a plácá dlaní po podlaze. Opět vyskočí, chňapaje rukou do prázdna; běží do kouta tleskaje rukama; plácne po zdi a podívá se pozorně na svou dlaň. Pak zavrtí zklamaně hlavou a jde sisednout, dívaje se podezíravě do kouta, kde naposledy plácl. Za tři vteřiny vyletí znovu, vyskakuje do výše, tleská rukama, vrhá se na zem, tluče do stěn a do nábytku, máchá šíleně kolem sebe, křepčí, kroutí hlavou a jde si sednout. Po pěti vteřinách zase vyskočí a opakuje celý ten obřadný tanec.

Člověk honící tramvaj

K tomuto úkonu je potřeba tramvaje, která se právě počíná rozjíždět. Člověk kráčející k stanici v ten okamžik pohodí hlavou a začne stříhat nohama rychleji; načež laškovně poskočí a přejde v poklus, trochu se usmívaje, jako by to dělal pro svůj špás. Pak si přidrží rukou klobouk a počne ze vší síly pádit. Tramvaj, která na ten okamžik právě čekala, se nyní rozjede plnou rychlostí. Člověk, který ji honí, provede několik zoufalých skoků, zatím co tramvaj si to řinčí bezohledně dál. V tu chvíli přijde běžící člověk k náhledu, že už ji nechytí; jeho rozmach se zlomí a zplihne, člověk doběhne několika chabými poskoky, zastaví se a mávne za ujíždějící tramvají rukou, jako by pravil: “Vlez mi na záda, jeď si do Paďous, treperendo; počkám si na jinou, a lepší než tyl”

Člověk vedoucí na šňůře psa

Člověk psa na šňůře vedoucí se obyčejně tváří, jako by vedl psa on a nikoliv pes jeho. Umíní-li si pes k něčemu zajímavému čuchnout, zastaví se také jeho pán a obdivuje se okolním architekturám nebo přírodním úkazům; a když si pes notorickým způsobem dřepne na bobek a snižuje tím důstojnost svého pána, počne si jeho velitel zapalovat cigaretu nebo dávat jinak najevo, že právě na tomto místě se chtěl on sámzastavit, že je něčím zabrán a neví ani, co jeho pes zatím koná.

Člověk, který klopýtl,

sklouzl na něčem, udělal pochopa nebo vůbec pro nějakou zevní příčinu poněkud překotně změnil cílevědomý a energický rytmus své chůze, obyčejně zamáchá překvapeně rukama, jako by se chtěl něčeho zachytit, a se zcela nedůstojným chvatem narovnává svou porušenou rovnováhu. Ale jakmile jí nabyl, pokračuje ve své chůzi s nápadnou a ráznou křepkostí, jež praví všem mimojdoucím: “Haha, co koukáte? Že bych se byl málem svalil? Co vás nemá, nic se nestalo: nevidíte, jak si vyšlapuju?”

Člověk blátu se vyhýbající

Člověk brodící se mořem bláta činí to zpravidla takto: Nejprve se zastaví na okraji a pátrá, kudy by přešel suchou nohou; pak vykročí delikátně jako kočka, dotýkaje se země jen špičkou nohy; načež kličkuje přeskočí kaluž, mění směr, postupuje s nekonečnou opatrností; a na místě, kde by se toho nejméně nadál, šlápne do bláta, kde je zrovna nejhlubší a nejmazlavější. Tu člověk blátu se vyhýbající nabude výrazu, jako by pravil “Ech”, na okamžik znechucené postojí a potom se pustí rovnou tím nejhlubším marastem. Při dlouhých cestách, jako je na příklad cesta životem, se tomu říká resignace.

Člověk, kterému vzal vítr klobouk,

ztratí obyčejně drahocenných pár prvních vteřin tím, že si překvapeně sáhne na hlavu, jako by se chtěl přesvědčit, zda mu neulétla také hlava, jakož i tím, že vykročí za svým kloboukem bez unáhleného chvatu, doufaje, že to spíš půjde po dobrém a že není třeba ten zjančený klobouk ještě víc poplašit. Teprve když se ukáže, že klobouk letí rychlostí 10 m sec., rozběhne se jeho pán za ním; ale protože nechce vzbudit zbytečnou pozornost celé ulice, pádí s úsměvem a bujné, jako by to byla jeho oblíbená zábava nebo sport. Velmi by si zadal, kdyby běžel hlasitě láteře nebo hrozně se chmuře; honba za kloboukem se musí konat lehce a jaře; teprve když klobouk dopadnete a oprašujete, můžete mu potichu vynadat neřádů a potvor; ale i při tom musí vaše tvář zachovat výraz pobavený a dovádivý.