Menší prózy

OBRAZOBORECTVÍ

K Nikeforovi, představenému kláštera svatého Simeona, se dostavil jakýsi Prokopios, známý jako učený znalec a nadšený sběratel umění byzantského. Byl zřejmě vzrušen, když čekal přecházeje po křížové chodbě klášterní. Pěkné sloupy tu mají, řekl si, zřejmě z pátého století. Jediný Nikeforos nám může pomoci. Má vliv u dvora a býval kdysi malířem. A nebyl to špatný malíř, ten staroch. Pamatuju si, že dělával pro císařovnu návrhy na výšivky a maloval pro ni ikony – Proto z něho udělali opata, když se mu ruce tak zkřivily pakostnicí, že už v nich nemohl udržet štětec. A prý má pořád velké slovo u dvora. Kriste Ježíši, tohle je krásná hlavice! Ano, Nikeforos pomůže. Štěstí že jsme si vzpomněli na Nikefora.

“Buďte vítán, Prokopie,” ozval se za ním měkký hlas.

Prokopios se prudce otočil. Stál za ním vyschlý a přívětivý stařík s rukama ponořenýma v rukávech. “Pěkná sloupová hlavice, což?” řekl. “Stará práce z Naxu, pane.”

Prokopios políbil opatův rukáv. “Přišel jsem za vámi, otče,” začal rozechvěně, ale představený kláštera ho přerušil. “Pojďte si sednout na sluníčko, můj milý. Dělá to dobře na mou dnu. Jaký den, bože, jaké světlo! Tak co vás ke mně nese?” děl, když usedli na kamennou lavici uprostřed klášterní zahrádky, bzučící včelami a vonící šalvějí, dymiánem a mátou.

“Otče,” spustil Prokopios, “obracím se k vám jako k jedinému, kdo může odvrátit těžkou a neodčinitelnou kulturní pohromu. Vím, že u vás najdu pochopení. Vy jste umělec,” děl. “Jakým jste býval malířem, dokud vám nebylo uloženo vzít na svá bedra vznešené břímě vašeho duchovního úřadu! Bůh mi to odpusť, ale někdy lituju, že jste nezůstal skloněn nad dřevěnými deskami, na kterých jste druhdy vykouzloval jedny z nejkrásnějších byzantských ikon.”

Otec Nikeforos místo odpovědi vysoukal dlouhé rukávy své řízy a nastavil slunci své ubohé, uzlovité ručičky, zkřivené dnou jako papouščí pařáty. “Ale ne,” řekl jen. “Co to povídáte, můj milý!”

“Je to pravda, Nikefore,” děl Prokopios. (Svatá bohorodičko, jaké hrozné ruce!) “Vaše ikony nejsou dnes ani k zaplacení. Tuhle jeden Žid žádal za váš obrázek dva tisíce drachem, a když je nedostal, řekl, že počká a za deset let že dostane třikrát tolik.”

Otec Nikeforos skromně zakašlal a zarděl se nesmírnou radostí. “Ale jděte,” zažvatlal. “Prosím vás, kdo by mluvil o mém uměníčku? Není třeba prosím; máte přece tak oblíbené mistry, jako je tenhle Argyropulos, Malvasias, Papadianos, Megalokastros a kdekdo, například ten, jak mu říkají, co dělá ty mozaiky –”

“Míníte Papanastasia?” ptal se Prokopios.

“Ano, ano,” bručel Nikeforos. “Prý je velmi ceněný. Nu, já nevím; ale já bych v mozaikách viděl spíš zedničinu než pravé malířství. Prý ten váš – nu, jak mu říkají –”

“Papanastasias?”

“Ano, Papanastasias. Prý je to Kréťan. Za mých časů se lidé na krétskou školu dívali jinak. Není to to pravé, říkali. Příliš tvrdé linie, a ty barvy! Tak vy říkáte, že je ten Kréťan tak ukrutně ceněn? Hm, zvláštní.”

“Já jsem nic takového neříkal,” bránil se Prokopios. “Ale viděl jste jeho poslední mozaiky?”

Otec Nikeforos zavrtěl rozhodně hlavou. “Nene, můj milý. Co bych si na nich vykoukal! Linie jako dráty, a to křiklavé zlato! Všiml jste si, že na jeho poslední mozaice stojí archanděl Gabriel tak šikmo, jako by padal? Vždyť ten váš Kréťan ani neumí nakreslit panáka, aby pořádně stál!”

“Totiž,” namítl váhavě Prokopios, “náhodou to udělal úmyslně, z kompozičních důvodů –”

“Tak vám uctivě děkuju,” vyhrkl opat a nadul popuzeně tváře. “Z kompozičních důvodů! Pak tedy se může z kompozičních důvodů špatně kreslit, že? A sám císař se na to jde podívat a řekne, zajímavé, velmi zajímavé!” Otec Nikeforos opanoval své rozčilení. “Kresba, pane, především kresba: v tom je celé umění.”

“To mluví mistr,” zalichotil honem Prokopios. “Já mám ve své sbírce vaše Nanebevstoupení, ale řeknu vám, otče, že bych je nedal ani za žádného Nikaona.”

“Nikaon byl dobrý malíř,” řekl Nikeforos rozhodně. “Klasická škola, pane. Bože, to byly krásné proporce! Ale mé Nanebevstoupení je slabý obraz, Prokopie. Ty nehybné figury a ten Kristus s křídly jako čáp – Člověče, Kristus se přece musí vznášet i bez křídel! Tomu se říká umění!” Otec Nikeforos se vzrušeně vysmrkal do rukávu. “Co platno, tehdy jsem ještě neuměl kreslit. Nebyla v tom hloubka ani pohyb –”

Prokopios se s úžasem podíval na zkřivené ruce opatovy. “Otče, vy ještě malujete?”

Otec Nikeforos zavrtěl hlavou. “Ale ne. Ale ne. Jenom si sem tam něco zkouším pro svou radost.”

“Figury?” vyhrkl Prokopios.

“Figury. Synu, nic není krásnějšího než figury. Stojící figury, které vypadají, jako by chtěly vykročit. A za nimi pozadí, do kterého, řekl bys, by mohly ustoupit. Je to těžké, můj milý. Co o tom ví takový váš – nu, jak mu říkají – ten zedník z Kréty se svými zkreslenými panáky!”

“Rád bych viděl vaše nové obrazy, Nikefore,” děl Prokopios.

Otec Nikeforos mávl rukou. “Proč? Vždyť máte svého Papanastasia! Ohromný umělec, říkáte. Tak vida, kompoziční důvody! Inu, jsou-li jeho mozaikoví panáci nějaké umění, pak už nevím, co je malířství. Vy jste ovšem znalec, Prokopie; máte asi pravdu, že Papanastasias je génius.”

“To jsem neřekl,” protestoval Prokopios. “Nikefore, já jsem nepřišel přít se s vámi o umění, ale zachránit je, dokud není pozdě.”

“Proti Papanastasiovi?” ptal se Nikeforos živě.

“Ne, ale proti císaři. Vždyť o tom víte. Jeho Veličenstvo císař Konstantin Kopronymos chce na nátlak jistých církevních kruhů zakázat malování ikon. Prý je to modlářství anebo co. Taková blbost, Nikefore!”

Opat zaklopil oči zvadlými víčky. “Slyšel jsem o tom, Prokopie,” mumlal. “Ale není to ještě jisto. Ne, ještě to není hotovo.”

“Právě proto jdu k vám, otče,” mluvil horlivě Prokopios. “To přece ví každý, že pro císaře je to otázka jenom politická. Jemu čerta záleží na modlářství, ale chce mít pokoj. A když mu po ulicích běhá luza vedená špinavými fanatiky a huláká ,pryč s modlami‘, tak si náš vznešený mocnář myslí, že nejpohodlnější bude vyhovět té ježaté sebrance. Víte, že pom…