Cesta na sever

BERGENSKÁ TRAŤ

Bergenská horská trať náleží k takzvaným divům techniky. Divy techniky, to jsou zpravidla tunely a viadukty; ale Bergenská trať má tu zvláštnost, že tu mají tunely, abych tak řekl, umělé, vybudované nad zemí, postavené z trámů a prken. Ty tunely jsou tu prostě proti lavinám a sněhovým závějím a táhnou se na míle a míle cesty hlavně na nejzajímavějších místech; a kde nejsou tunely, jsou aspoň vysoké prkenné ohrady; ale trpělivý pozorovatel přesto najde tu a tam místa, kde nechal tesař díru, a může chvíli žasnout nad krásou a vznešeností světa, zatímco projíždí dalším prkenným tunelem. Avšak, abychom brali věci po pořádku, tento div techniky přijde až nahoře v Ustadalu a podle Ustekveiky; ze začátku si to vlak žene jednak obyčejnými tunely pod zemí, jednak zeleným Norskem, lesy a pastvinami, podle řek a jezer; a pořád je nač se dívat, na dřevěné dvory a bezrohé krávy a hory a doly, až přijde Honefoss, proslulý svým vodopádem a Trockým v emigraci, a potom sladké údolí Sokny, přepěkné svěží pastviny mezi černými lesy, všude po zelených stráních hnědé trámové domečky na nožičkách jako zámek baby jagy –

– a pak najednou vyhrkne Kroderen, jezero Kroderen mezi žulovými báněmi, na nichž sedí kudrnatá paruka listnatých lesů; takové to jsou hlavaté, oblé, přímo se soustružnickým mistrovstvím obroušené hory. Nic naplat, tady se člověk musí dívat na svět geologickýma očima; například tyhle žulové kupole pod Norefjellem ukazují, že svět při svém stvoření nebyl jen tak vychrlen z nějaké horké kaše, ale obráběn s velkou pečlivostí, broušen a soustruhován, pilován a hlazen, až takový ledovec naposledy zálibně a znalecky přejel palcem hory nad Kroderen a byl spokojen s jejich zaoblením; pravda, dobré je to; ať mi někdo ukáže druhý tak šikovný ledovec!

Ale jsou jiné hory, které nebyly soustruhovány, nýbrž štípány kolmo nebo napříč, rozráženy ledovými klíny, vrstveny, kladeny na sebe v deskách jako prkna, zasunovány do sebe jako šindele, vrásněny, ohýbány, lámány nebo řezány; byla to děsná tesařina v žule; ono se řekne geologické věky, ale co práce je na nich vidět! Nechte to být, ledové období, to byla ohromná dílna; jen se podívejte, co řemesla se tehdy nadělalo, a jaké jsou to divy techniky! A kdo nemá pochopení pro kámen, neví mnoho o kráse a veliké důstojnosti světa.

A pak přijde Hallingdal, staré selské údolí proslulé lidovým uměním; tady se kdysi malovaly slavné hallingdalské růžičky, a podnes je vidět, s jakou řemeslnou láskou zdejší lid roubil své srubové dvorce z klád silných jako hrom, své seníky široce posazené na úzkém podstavci z břeven, své starodávné kostely stavěné věžovitě jako dřevěné pagody, svá vyřezávaná okna, lomenice a sloupky – samá krásná, důkladná, starosvětská práce z bytelných kmenů a fošen; a kdo neumí ocenit dřevo, tomu ujde mnoho z jadrné, smolné a lidové krásy světa.

Ano, kámen a dřevo, to je Hallingdal. A lesy, lesy ze samých stožárů: takové jsou to vysoké stromy. A seno v předlouhých kopkách, stáda malých hnědých kravek, těžcí černohříví koníci, samé louky, samá hedvábná tráva, žlutý rmen a bílý tavolník, modro zvonečků jako nikde, v trámových oknech rumělkové pelargónie, to je Hallingdal.

Zvláštní, že snad všude na světě se nejvíc vyvinul lidový zvyk vyřezávat a malovat a vyšívat zrovna v krajinách horských. Já vím, částečně je to proto, že se v odlehlých údolích poměrně víc uchovaly staré věci po pradědech a prabábách; ale aby se něco uchovalo, muselo to dříve vzniknout. Já myslím, že to dělá to dřevo; dejte klukovi do rukou poleno a začne do něho (neboť kudlu zajisté má) vyřezávat vruby a zářezy, až je z toho jilec meče, socha nebo sloup. Dřevo se dá řezat a malovat barvami, kdežto kámen se hodí leda na hradby nebo pravěké náhrobní kameny. Lidové umění od architektury až po fujary a dudy se drží dřeva; proto se drží hor a lesů; a proto se v Hallingdalu stejně potěší srdce člověka jako v Pyrenejích, v Alpách nebo u nás, kde rostou hory. Kamenná je práce přírody a dřevěná je stavba člověka: tak to aspoň bývalo, pokud panoval na světě př…