Cesta na sever

STOCKHOLM A ŠVÉDOVÉ

Se Stockholmem je to tak: máte tam zrovna uprostřed města most; je to sice jen můstek proti různým slavným mostům světa, ale má tu zvláštnost, že se hned po jedné jeho straně voda rozlévá a tvoří samé viken a fjärden a sundet, samé sjön a holmen, samé zálivy a přístavy a průlivy a ostrovy, až je z toho Baltické moře; a hned na druhé straně mostu se ta voda zase rozlévá na sta a sta kilometrů a udělá ze sebe spoustu průlivů, zátočin, sundů a strömů, samé fjärden a sjön a viken a holmen, čemuž se dohromady říká sladké jezero Mälaren; a ježto na těch ostrovech je částečně vybudován Stockholm, není si cizinec nikdy jist, stojí-li té chvíle na pevnině, na ostrově či na pouhém výběžku, v moři nebo uprostřed sladkovodního jezera. Co se těch ostrovů a ostrůvků týče, říká se jim tam dál v moři skjären a je jich tolik, že každý zámožnější Švéd si může dopřát svůj vlastní ostrůvek a svou motorovou loďku a může se koupat ve svém vlastním přílivu; je jich tu jako much, těch motorek, a každou chvíli si to některá hlasitě a horlivě pšouká ke skalnatému ostrůvku s třiceti borovicemi a rodinným domkem; ale listonoš to tady musí mít špatné, má-li to denně objíždět.

Stockholm sám je čilé, úhledné a patrně hodně bohaté město: má spoustu bronzových králů, cyklistů a pěkných, nohatých děvčat a chlapíků téměř vesměs v nadživotní velikosti; je to dokonalá rasa, ale nemají na to žádnou rasovou teorii. Většinou vysocí a světlovlasí lidé širokých ramen a úzkých boků; a hlavně tiší. Tady nezatroubí auto a nezakleje šofér; dávej každý pozor na sebe i na druhé, pozdrav a nedělej rámus. Dále je tu královský zámek jako ohromné kvadratické těžítko nad mořem; Bellmanův sklep, kde se podnes dobře jí a pije na památku básníka epikurejce; v Djurgardenu staré duby, rostoucí na památku téhož Bellmana; na Skansen staré chalupy a větrníky, převezené sem ze všech končin Švédska včetně se stařenami v národních krojích, ledovými medvědy, tuleni, losy a soby; a v Nordiska Museet přebohatý folklór malovaný a řezaný – na to musejí být ty dlouhé severní noci, aby člověk vzal kudlu a kutil, vyřezával a piloval dejme tomu šlapátko ke kolovratu, až je prolamované a jemné jako krajka. A na stěnách selských jizeb dlouhé malované figurální pásy, aby i za nordické noci člověk potkával průvody lidí. Jaká tvořivost v lidské nátuře! Jaká naivní radost z věcí malovaných a řezaných, tepaných a vyšívaných a tkaných! Od ostrovů Fidži až po polární kruh je to vlastně totéž: člověk tu není jen proto, aby se uživil, ale aby zpodoboval svět a vytvářel věci pro jejich krásu a svou radost; ale dnes už nevyřezává ozdoby ani figury, nýbrž spravuje svůj motocykl nebo se vzdělává v novinách. Co chcete, je to pokrok.

A pak je tu ohromná Östbergova radnice, největší moderní palác, jaký jsem kdy viděl, se sály tak slavnostními, že by se spíš hodily pro bohoslužbu, pro světový kongres nebo dokonce pro nějakou správní radu; jasné ulice s oranžovými, modrými, rudými markýzami na všech oknech; a dělnické čtvrti s řadovými domky, stavěnými na způsob harmoniky, aby soused nekoukal sousedovi rovnou do oken; a vilové čtvrti v lesích, kde z každé vily vlaje veselý praporek a v každé zahrádce je domeček jenom pro děti, aby si hrály ve svém vlastním světě; a telefon, který vám kdykoli poví, kolik je hodin a jaké bude počasí, který vás vzbudí, kdy chcete, a vyřídí vám vzkazy, když se vrátíte domů; mnoho nových mostů a nových cest, málo politiky, psi bez náhubků, dívky bez ličidel,…