Cesta na sever

DÁNSKO

DÁNSKO

Zem zeleně, zem keřů, luk a trav,
rumělka střech snad nikdy neztmaví,
čilimník na stráních a stáda krav a krav,
zelená jezírka a bílé přístavy.
Věžičky kostelů z víry a lepenky
a statky pod slamou a koně bělohříví,
hra dětských stavebnic, červené kaménky,
pomněnky zřítelnic, které se všemu diví.
Zem s vůní bezinek, zem s vůní vln a sena,
zem úsměvu a dívek s mléčnou pletí,
zem milá, malá, snad zem zaslíbená,
zem zlatých pih na tváři zdravých dětí.

I překročí člověk německou hranici a ubírá se dál po půdě jutské. Na první pohled to není ani tak nápadný rozdíl; na obou stranách hranic stejná rovina, jen taktak zvlněná, aby se neřeklo, že je to ploché jako stůl; stejné černobílé krávy na té i oné straně, jenomže tam mají listonoši tmavomodré kabáty a tady krásně červené; a tam vypadají přednostové stanic jako přednostové stanic, kdežto zde připomínají staré a vlídné lodní kapitány. Teprve lidé se svými vládami a všelikými řády vyrábějí na světě velké a ostré rozdíly. Proč nenašpulit úst a nepískat veselé písně, když tyto černobílé kravky se po nás mírně ohlížejí očima dánskýma?

Zemička světle zelená, jako se na mapách malují nížiny; zelené louky a zelené pastviny, kropenaté stády; temné chebzí s bílými koláči květů, modrooké dívky s mléčnou a plstnatou pletí, pomalí a rozšafní lidé; rovina, jak by ji pravítkem nakreslil, – prý tady někde mají horu, kterou dokonce nazvali Himmelbjerg; jeden můj známý ji hledal autem, a když ji nenašel, ptal se domorodců, kudy má k ní jet; i řekli mu, že ji právě několikrát přejel. Ale to nevadí; zato tu člověk vidí hodně do šíra, a kdyby se postavil na špičky, viděl by třeba i moře. Co dělat, je to maličká země, i když si sečte všech svých pět set ostrovů; je to malý krajíc, ale zato tlustě pomazaný máslem. I budiž pochváleno požehnání stád, stodol a plných vemen, věžičky kostelů v korunách stromů a ramena větrníků, kolácející se v čerstvém větříku –

jenže to už jsme po pěkném novém mostě přejeli Malý Belt a jsme na ostrově Fyen; kterýžto ostrov vypadá spíš jako zahrada než jako obyčejná země. Tož pravda, měl bych putovat touto mírnou cestou mezi vrbami, touto cestou mezi olšemi, touto cestou vedoucí k špičaté věžičce kostela na obzoru; ale jsme tu jen na přechodu, milá cesto, neboť naše pouť vede za půlnočním sluncem. A tady nejsou žádné vesnice jako u nás, ale jenom dvorce rozhozené po jednom na zelené pastvě; dvorce s červenými střechami; a od dvorce k dvorci jede na kole listonoš v červeném kabátku. Každý statek sedí sám pro sebe uprostřed svých zelených polí a na západní straně, odkud vane vítr, je až po komín zachumlán v hustém stromoví; každá louka je obehnána drátem a na ní se pasou bělohříví, pomalí koně nebo hnědé krávy ve vyrovnané řádce; jsou totiž přivázány ke kolíkům, ale to není vidět, a proto se člověk diví, že jsou tady krávy tak dobře vychovány a pasou se v pravidelném a vzorném rozestupu. Nebo si všechny lehnou ve stejně vznešeném pohovu a přežvykují stejným tempem. Nebo je to stádo ovec, mezi nimiž není ovcí černých ani ovcí prašivých, nýbrž samé ovečky vyvolené, pasoucí se na pravici Stvořitele. Nebo se tu nehnutě a blaženě popásají keře černého bezu, kulaté vrboví a tučné, vypasené stromy, pokojně přežvykující vláhu země, vítr a stříbrné světlo dne. Samá boží pastvina. Nic než veliký boží grunt, na němž ani není vidět tu lidskou práci: tak dobře a čistě je udělána.

A vypadá to vlastně, jako by to bylo vyňato z obrovské krabice hraček a pěkně rozloženo po hladké rovině: tumáte, děti, a hrajte si; tady jsou domečky a chlévce, tady hnědé kravky a tady koně bělohříví. Tady mát…