Cesta na sever

Karel Čapek

59 

Elektronická kniha: Karel Čapek – Cesta na sever (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: capek61 Kategorie:

Popis

E-kniha Karel Čapek: Cesta na sever

Anotace

O autorovi

Karel Čapek

[9.1.1890-25.12.1938] Český prozaik, dramatik, novinář a překladatel první poloviny 20. století. Narodil se u Trutnova, do obecné a měšťanské školy však chodil v Úpici, kam se rodina přestěhovala. Roku 1901 nastoupil Čapek do gymnázia v Hradci Králové. Jako student kvarty vstoupil do tajného studentského debatního spolku, což nakonec vedlo k jeho vyloučení ze školy. Odešel tedy do Brna k sestře,...

Karel Čapek: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Cesta na sever“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

ŠVÉDSKÝ HVOZD

Jede se jím vlastně od polárního kruhu až po sám Stockholm; dvacet třicet hodin si to maže rychlík na jih pořád lesem a samým lesem, a jaký je to rychlík, pane: to zas se nikde tak dobře a prostranně nejezdí jako ve Švédsku. Pravda, občas uhne les a udělá kousek místa pastvině a lukám, jako hned nahoře v Norrbottenslanu, kde lidé dělají pro seno pěkné a komické dřevěné domečky, jež vypadají, jako by je někdo shora rozsedl: tak jsou zmáčknuté do varhánků a uprostřed široce vyborcené. Čím dál k jihu, tím jsou selské usedlosti rozložitější, načapené jako kvočny; ale ještě pořád dole v Angermanlandu, dole v Jämtlandu jsou stavěny z bytelných zlatohnědých trámů a stojí na dřevěných nožičkách, jakož se sluší na končiny horské; teprve až někde v Hälsinglandu se začíná červené Švédsko s bílým lemováním.

A pak řeky: každou chvíli prořízne nějaký älv nekonečný hvozd; a jsou to řeky široké a tiché jako jezera, nebo mladé říčky běžící ve slapech a zpěněné do černa a do běla; ale nejvíc to jsou mocné, pokojné, nesmírně vážné toky, které svou bouřlivost odevzdaly nahoře elektrárnám a nyní jen věčně, trpělivě a poněkud líně posunují pltní dříví k pilám a přístavům. To máte odshora Luleälv a Piteälv, Ĺbyälv, Umeälv a Ĺngermansälv a Indalsälv, a potom ještě Ljusneälv a Dalälv a spoustu jiných, kterým nemohu přijít na jméno; dokonce i naše Labe neboli Elbe není nic jiného než starý keltský elv.

Všechno ostatní je severní les; kam oko dohlédne, od táhlých hřebenů hor až dolů po rovinu pruhovanou tolika älvy jenom lesy, lesy, lesy bez konce a kraje. Plynulé vlny lesů na kopcích, černá hladina lesů v nížině; jen tu a tam z ní vyčnívá vysoká trámová šibenice, já nevím, snad je to hlídka na lesní požáry nebo co. A jak bych vám ten les popsal? Začal bych z kraje, ale není tu vlastně žádný kraj: leda pruh nachové vrbice, leda kapradí po pás; ještě krok dál, a pak už koukej sám, aby ses z toho lesa dostal zase ven přes ty vývraty a klestí, houštím březovým, mladým náletem smrčků, urousán borůvčím a prodíraje se pichlavým malením; jen krok uděláš do lesa, a máš veliký pocit, že sem ještě nevstoupila noha lidská. Tož abych začal podrostem; pozor, není tamhleto hříbek? Je, a jaký! Koukejte, Švédové, nesu vám z lesa plnou čepici hřibů a brunátných křemeňáků; já jsem vám přišel v lese na jedno místo, kam ještě nevkročila lidská noha; proto tam rostlo tolik hub; co jim říkáte? Cože, že jsou jedovaté? A že vy je vůbec nesbíráte? – Nedali si říci, jsou prý to houby nejedlé; ale já nevěřím, že bv tak vzdělaný a moudrý národ holdoval pověře tak nelidské; myslím, že to říkají jen proto, aby nikdo na houby nechodil, protože by tady v těch lesích musel nadosmrti zabloudit. (Já jsem to zkusil; za tři minuty jsem už nevěděl, kam ty hříbky dát, ale taky jsem nevěděl, odkud jsem přišel …