Cesta na sever

PŘÍSTAVY A ZASTÁVKY

Pravda, na přístavy bych málem zapomněl; ale tady už žádné nejsou, leda Lyngseidet a Skjervoy a ten, jak se jmenoval, co tam kvetlo tolik divoké ostrožky, vrbice, mléčivce a hluchavky; to už je jedno, ale v Lyngseidet je bílý dřevěný kostelíček mezi sušícími se rybářskými sítěmi, a spousta malých, dvoukolých kočárků pro turisty, a kousek dál v zeleném údolí tábor pravých laponských nomádů; ti se sem totiž stěhují s příchodem turistické sezóny a žijí tu svým původním, polodivokým životem, dojíce soby a čarujíce a prodávajíce turistům kudly vyřezané ze sobích parohů, laponské papuče, výšivky a polární psy. Pokud vím, živí se Laponci hlavně tím, že běhají po Narviku, Tromso nebo Hammerfestu v malebných krojích (s úzkými nohavicemi, zobákovitými láptěmi, přepásanou kazajkou a červeným chocholem na čepici) a prodávají cizincům dřevěné lžíce, kožišiny a sobí parohy; dále tím, že žijí ve stanech a nechávají se fotografovat. Jsou jinak velmi skromní, drobní a degenerovaní; a mají úžasný, opravdu divošský sluch.

“Čapku,” bylo na mne česky zavoláno, “pojď se podívat na toho prcka!”

“Čapku, pojď se podívat na toho prcka!” opakovala jedna zubící se Laponka bezvadně a zřetelně.

“Čapku,” broukal scvrklý děda, “pojď se podívat na toho prcka! Čapku! Čapku!”

“Čapku,” pokřikoval celý tábor.

“Karle, slyšíš je?” bylo mi česky řečeno.

“Karle, slyšíš je?” opakoval tábor jásavě.

“Čapku, pojď se podívat na toho prcka!”

“Čapku! Čapku!”

“Jsou to neřádi,” podivil jsem se nahlas.

Stará Laponka pokývala vážně hlavou. “Jsou to neřádi,” řekla. “Karle, slyšíš je? Čapku, pojď se podívat na toho prcka!”

(Toho prcka jsem si tedy nakreslil. Na prodej bohužel nebyl.)

Ano, ale abych nezapomněl na ty přístavy: jsou si všechny podobné a liší se jenom velikostí. Někde je to jen dřevěná kůlnička a víc už nic, leda jedna nebo dvě rybářské chaty, hnědé a šeré jako ty balvany, na kterých stojí; jinde je kolem přístavu a jeho bachratých skladišť rozhozeno celé dřevěné městečko, jeden hotelet, devět kafistov, dva nebo tři forretningen se vším možným zbožím, jedna redakce a někdy i jeden kostel. Ve dne na tom nic zvláštního není, je to nudné, čisté a drobet opuštěné; ale když se tu spustí kotvy (chci říci, když se přiváže loď k přístavišti) v hodině nulté nebo o jedné, o dvou hodinách ráno, má to své divné a jímavé kouzlo; všechno je zavřené, ale děti si hrají u přístavu, mládenci a dívky promenují po hlavní ulici a hlouček místní honorace přešlapuje na brygge, aby si popovídal s kapitánem nebo styrmanem o běhu světa a jiných novinkách; asi se jim v té bílé noci, v tom lichém světle půlnočním nechce vůbec jít spat. A tu si člověk uvědomí, že v zimě na té hrstce dřevěných, čistých domečků po týdny a měsíce leží polární noc; teď mají svůj nekonečný severní den a nemohou se ho nabažit; proto se chápou jako flamendři každé příležitosti, aby ještě nějak protáhli své slavné a nenasytné bdění; co se milenců týče, ti asi chodí na schůzku za nejbližší mrak, jelikož háječků ani soumraků zde není. I pohlíží pocestný s hlubším pochopením na způsobné dřevěné městečko, které za nic na světě nechce jít do hajan, a trochu ho u srdce hřeje pomyšlení, že sem pomáhá dovážet zelí, solené hovězí maso a příjemné vzrušení.

A když už je řeč o přístavech, nebudiž zapomenuto ani na majáčky, plovoucí bóje a všelijaké ty navigač…