V práci a v zápasech
LÉTA 1900-1910
Říkáte, co bylo mezi mou padesátkou a šedesátkou... Nu, celkem nic... aspoň já měl spíš pokoj ; ty zlé patálie byly za mnou. Byla kampaň pro osmihodinovou pracovní dobu, byla agitace pro obecné hlasovací právo - tož takové věci, to se rozumí, jsem dělal s sebou. Měl jsem přednášky na universitě, už nevím o čem; dotýkal jsem se při nich našich poměrů, zejména v praktické filosofií - měl jsem v posluchárně plno, třebaže jsem nebyl dobrý učitel. Míval jsem schůze a extenze, veřejná hádání a takové věci.
Snad je to slabost, ale mám ostych před lidmi. Nerad mluvím; kdykoliv jsem měl přednášet a řečnit na schůzi nebo i ve škole, vždycky jsem měl trému; a přece, co jsem se nařečnil! I dnes mám tu trému, když mám veřejně vystoupit nebo něco promluvit. Když se mluví pro mluvení - l'art huby pour l'art - to jde snadno, ale mluvit o věcech praktických, které se mají udělat - - to je velký rozdíl. Nikdy jsem nechtěl stát v popředí a na očích lidí; stačí mně být druhým, třetím. Jistě jsem se sám nikdy nedral do veřejné činnosti; vždycky jsem se zdráhal, když to jiní ode mne chtěli. Ale i když jsem to dělal nechtě a myslel, že tím mařím čas, byla v tom nějaká logika a k něčemu to vedlo. To bylo ve všem.
Jednou, to mohlo být v roce devatenáct set dva, ke mně časně ráno přišel nějaký Amerikán, že má na mne doporučení od Louise Légera z Paříže. Nežli vypověděl, co chce, myslel jsem, že je to nějaký žurnalista, který potřebuje pomoci, a v duchu jsem počítal, kolik mu mohu dát. Zatím to byl Mr Crane, továrník z Chicaga. Pan Crane měl závod také v Rusku, býval tam a zajímal se o slovanské věci; proto založil při chicagské universitě fond pro slovanská studia, a mne přijel pozvat, abych tam také přednášel. Měl přednášet i Miljukov a jiní. Jel jsem. Měl jsem kurs asi desíti nebo dvanácti přednášek: o Dostojevském, o Kirejevském, o našich problémech; mimoto jsem jezdil mluvit k našim krajanům. Tož pan Crane byl známým profesora Wilsona a jeho syn byl potom za Wilsonova presidentství sekretářem ministra zahraničí; za války nám mnoho pomohli. Podruhé jsem jel do Ameriky roku 1907, to byl v Bostonu kongres svobodných náboženských pracovníků; i tam jsem měl přednášku. A přednášek víc mezi Čechy, zejména ve Svazu svobodomyslných v Chicagu - vydali si některé v knížce.
V Anglii jsem byl asi dvakrát. Když byl ve Vídni protialkoholní sjezd, měl jsem tam improvizovanou řeč; ta se zalíbila také některým Angličanům, takže jsem navázal styky s řadou profesorů a žurnalistů. Později jsem jel s Alicí do Anglie, tenkrát jsme navštívili Elizabeth Blackwellovou, vzácnou ženu, která otevřela ženám dráhu lékařskou. Tož když jsem za války přišel do Anglie, měl jsem tam řadu známých.
* * * * *
To ne, pokrokovou nebo, jak se říkalo, realistickou partaj jsem nezakládal, baji jsem byl proti tomu; spíš bych byl chtěl působit na veřejnost jenom tiskem, nebo vyvolat u nás takové fabiánské hnutí, které by pracovalo ve všech stranách př…
Karel Čapek
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.