Hordubal

VIII.

Štěpán zapřahá koně k vozu. “Dobrý den, hospodáři,” volá, “nechcete se podívat dolů na louky?”

Juraj se trochu mračí: což jsem já panský správčík, abych jezdil vozem obhlížet pole? A což, není co robit, není kam jít s kosou na žita; proč bych se nepodíval na Polanino gazdovství?

Široké plátěné gatě má Štěpán a modrou zástěru, — vidět, že je z roviny; a černý je jako cikán. “C — c,” mlaskne na koně, a už to s rachotem a řinčením letí, Juraj se má co držet žebřiny; ale Štěpán stojí, klobouček nazad, opratě vysoko a pohrává bičem nad šíjemi koní. Nu, nu, pomalu, není tak naspěch.

“Ech ty,” povídá Juraj nespokojeně, “co tak táhneš koně u huby? Vidíš, jak melou pysky, bolí je to.”

Štěpán se obrací a zubí se. “To se musí, pane,” povídá. “Aby nesli hlavu nahoru.”

“A k čemu,” namítá Hordubal. “Ať nesou hlavu, jak jim narostla.”

“To se dobře platí, hospodáři,” vysvětluje Štěpán. “Každý kupec se dívá, nese-li kůň hlavu hora Pozírejte, pane, pozírejte, teď běží dobře: po zadních nohách, a předníma jen tak hrabou po zemí. C — c.”

“A nezen je tak,” volá Hordubal.

“Učí se běhat,” praví Manya lhostejně. “Ať se učí. Co, pane, s pomalým koněm?”

Vozí-li Štěpán takto Polanu? přemítá Hordubal. Celá dědina se ohlíží: to jede Hordubalova žena, inu, jako statkářka; ruce založí a jede si. A co by nezpychla? myslí si Juraj. Chvála Bohu, je jiná než druhé ženštiny, tvrdá a rovná jako sloup; zřídila dvorec jako kastel, sedm tisíc stržila za pár koní, tak co, má proč nést hlavu nahoru. To se, brachu, dobře platí.

“Tak tady je ta rovina,” ukazuje Štěpán bičem. “Až po ty akáty patří paní.”

Hordubal slézá s vozu jakorozlámaný. Roztřásl jsi mne, čerte. Tak to je ta rovina; pravda, tráva až po pás, ale suchá a tvrdá — nepovídej, to není řepná půda, to je step.

Manya se drbe na šíji. “Přikoupit té roviny až tamto, hospodáři, třicet koní by se tu dalo pást.”

“Nu — u,” namítá Hordubal, “žír to, holenku, zrovna není.”

“Jaký žír?” šklebí se Manya. “Kůň má být, pane, suchý. Či chcete krmit koně pro řezníka?”

Hordubal neodpovídá a jde ke koním, plácá je po lysině. “No — no — no, malý, neboj se, jsi chlapíček. Co, stříháš ušima? A ty, ach, ty jsi moudrá! Co hrabeš, co bys chtěla?”

Štěpán vypřahá koně, vztyčí se a povídá nějak ostře: “Nemluvit na koně, pane. Změknou.”

Hordubal se k němu prudce obrací: Co ty tak na gazdu! A co, to on třeba jen tak, aby si na mne koně nezvykli. A já se ti do tvých koní míchat nebudu, ty somáre; nu, nu, nemusíš se mračit.

Štěpán nechává koně volně pást a bere kosu, bude kosit seno; jaký hlupák, nevzal s sebou ani druhou kosu. Juraj povzdychl a zírá přes rovinu k vrchům nad Krivou. Tam jsou aspoň pořádná pole — pravda, samý kámen, ale jsou to pole: brambory, ovsy, žita — někde žito ještě stojí, někde už vážou snopky — “A kdože, stepané, koupil ta naše pole nahoře?”

“Nějaký Pjosa,” povídá Manya.

Aha, Pjosa, Andrej Pjosa Husár; a proto on se v krčmě nehlásil, styděl se, že ženskou připravil o pole. Juraj zírá k vrchům, divné, jako by pole Hordubalů seběhla s hor a sedla si do roviny —

“A Rybáry jsou tady dole?” ptá se Juraj.

“Tady dole,” povídá Štěpán. “V tuto stranu, tři hodiny cesty odtud.”

Tři hodiny cesty, vida, daleko ještě do Rybář. Hordubal z dlouhé chvíle utrhne stéblo trávy a žvýká je; je nakyslé jaks…