Hordubal

Biegl čeká na dvoře Hordubalů, až se dostaví slavný soud. A tu jedou páni velkomožní: Biegl se celý topoří a salutuje, národ stojí za plotem na silnici a civí na Hordubalův dvůr, jako by se Bůh ví co mělo zjevit; velký to den pro četníka.

Biegl vede slavný soud k půdě. Půda, prosím, je tak, jak byla, nikdo na ni nevkročil ode dne vraždy. Už tehdy byly dveře zavaleny kukuřicí; kdyby se kdo pokusil je odstrčit, vysypala by se kukuřice tuto na schody. A Biegl se opírá o dveře, hromada povoluje a dolů proudem prší kukuřičná zrna. Kdyby se páni obtěžovali nahoru, praví uctivě Biegl. Na půdě celé boží požehnání z roviny, hromady ryšavé kukuřice, brouzdat a skákat by se v ní chtělo. A tuto jediné okénko; tak tudy prý Manya ven —

A vždyť to okénko je zavřeno z vnitřku na závorku, zjišťuje jeden porotce a důležitě se ohlíží. Nebyl-li tu nikdo ode dne vraždy, pak Manya nemohl tudyto vyskočit.

Pravda že nemohl; tuto na rámu okénka jakési po léta zaprášené lahvičky a plechovky — co všechno ti sedláci schovávají! Kdyby tudy lezl Manya ven, musel by tyto krámy dřív odklidit, že ano? Inu pravda, musel by. A co je dole pod tím okénkem?

Pod námi je jizba, kde byl Hordubal zabit, a zahrádka před domem. Prosím pány, aby se šli i tam podívat. Slavný soud se vážně ubírá na zahrádku. Jedno z přízemních oken je vysazeno; tady, prosím, byl ten otvor vyříznutý ve skle. Právě nad námi je to okénko na půdě, kudy prý Manya vyskočil. Pátral jsem tu bezprostředně po vraždě, praví Biegl skromně, a tuto pod okny nebylo jediné šlápoty; byl tu, prosím, zrytý záhonek, a tehdy bylo po dešti —

Předseda soudu pochvalně kývl. Zřejmo, že Štěpán lže. Ale měl jste se přece snad hned po vraždě podívat na půdu.

Biegl srazil paty. Pane předsedo, nechtěl jsem porušit tu sesypanou kukuřici. Ale pro jistotu jsem hned zatloukl dveře na půdu hřebíky, aby tam nikdo nemohl. Teprve dnes ráno jsem je vyndal. Na dveře jsem připevnil kousek nitky —

Dobrá, dobrá, bručel předseda spokojeně. Myslel jste na všechno, pane — pane —

Biegl vypnul prsa. Četnický aspirant Biegl.

Ještě jedno milostivé kývnutí. Mezi námi, pánové, není pochyby, že Štěpán Manya lhal. Ale když už jsme tady, snad by vás zajímalo podívat se do jizby.

Od stolu vstává velký, ramenatý, těžkopádný sedlák; obědvají právě To je, prosím, Mechajl Hordubal, bratr nebožtíkův; gazduje tu zatím.

Mechajl Hordubal se hluboko klaní pánům. Oxeňo, Hafie, chytro, podávejte pánům židle.

Není třeba, báči, není třeba. A co že jste si ještě nedali zasadit nové okno tuto? Táhne vám sem zima.

A nač, prosím, nové okno? U soudu je okno, škoda by bylo kupovat nové.

Tak, hm. A tuto, vidím, se staráte o Hafii. Je to moudré dítě, opatrujte dobře sirotu. A toto — vaše žena, pravda?

Pravda, prosím poníženě. Demetra Varivodjuka Ivanů dcera, z Magurice.

A rodinu, vidím, čekáte.

Inu, dá-li Bůh, buď jméno jeho pochváleno. A — dobře-li se vám líbí v Krivej?

I dobře, praví Mechajl a mávne rukou. Prosím poníženě, kdybych tak do Ameriky mohl na robotu, páni velkomožní.

Jako Juraj?

Tak, jako Jurka, Bůh mu dej věčnou slávu. A gazda Mechajl doprovází odcházející panstvo k vratům.