První parta

III.

Tak co, je Standa zamilován do té paní nebo ne? Arci že je, i když to za nic na světě nepřizná ani sám sobě; ale je to takový divný a slavnostní cit - na příklad nejvíc a ukrutně se mu na ní líbí, že má tak nesmírně ráda svého chlapeckého Švéda; je to až příliš vidět na každém jejím pohybu, zrovna to s ní hází, hned by mu visela na krku, a tu mě máš, ty můj jediný; až to trká, jak ti dva čahouni jsou spolu šťastni a opojeni jeden druhým. Standa není dnešní a dovedl by si živě představit, co ti dva spolu, když stáhnou rolety, a tak; ale tohle si zakázal, a dost. Kdepak, ani pomyšlení; něco by se mu tím porušilo a zkazilo - i na panu Hansenovi. Snad je to hloupost, ale už by se na ně nemohl dívat s takovým nadšeným obdivem, kdyby si o nich myslel to a ono. Takhle jsou jako z jiného světa, takoví krásní a zářící a úžasně cizokrajní; ať se to, čím přetéká Standovo srdce, jmenuje jakkoliv, platí to jim oběma. Pravda, není to snadné, člověk má srdce jako ve dví; ale každá láska musí nějak bolet.

Každá láska. Standa to ví až příliš dobře, neboť prodělává ještě jednu lásku - to je hrozné, co se toho někdy člověku nahrne do srdce. Tohle je ovšem jiná vášeň, těžká a zarytá, tím těžší, že ji má Standa doma; kdož ví, třeba právě proto zbožňuje na dálku svou nohatou švédskou bohyni, aby si vydechl z té trýznivé lásky, která ho dusí doma. Ahah, jaká úleva, dívat se z povzdálí, jak se míhají mezi kvetoucími růžemi štíhlé nohy paní Hansenové; pak se za ní přiklackuje pan Hansen ve světlých šatech a položí jí ruku kolem krku, ona se na něho rychle podívá - taková je to pohoda, taková radost na pohled; i ty růže u Hansenů zrovna řičí samou radostí. Na zahrádce pod Standovým oknem taky kvetou růže, ale docela jiné; to aby člověk jednu utrhl, připjal si ji na srdce a potichu řekl sbohem, sbohem, raději zmizím jako ve vodě kámen. Tak je to v domku Adamově.

A bylo to takhle: Když Standu vzali na Kristinu, řekli mu lidé, u Adamů budou mít volný pokoj; on Adam je taky lamačem na Kristině, tak tam budete jako doma. Standa se šel pozeptat - pěkný nový domek se zahrádkou; a u okna šila paní. Prý až se vrátí muž ze šichty, řekla a šila dál nějaké modré šatečky. A když Standa k večeru přišel znovu, ryl na zahrádce dlouhý a hubený člověk. Prý tady pronajímáte pokoj, povídá Standa přes plot. Tu ten člověk zvedl hlavu, a Standa se skoro lekl: takové měl zapadlé a divné oči. ‚Co? Pokoj?' řekl, jako by to nemohl pochopit, a poškrabal se na bradě, až mu štětiny chrastěly. ‚A, vy myslíte pokoj,' vyhrkl potom a obrátil se k oknu. ‚Co myslíš, Mařenko, máme tady pokoj?' - ‚To ty víš sám,' vydechla skloněná hlava za oknem. - Člověk si hladil týl a díval se zamyšleně dolů na vozače Půlpána. ‚Pokoj by byl,' řekl neurčitě. ‚A proč -'

Trvalo to chvíli, než Standovi ukázal ten pokojík v podkroví; byl tak čistý a zánovní, že z toho bylo člověku skoro teskno.

Nu co, Standa se nastěhoval do Adamova domku, někde člověk musí bydlet; ale už první noc se mu tam zdálo nějak ticho; vyklonil se z okna a vidí - dole na kamenném schůdku sedí Adam, hubu opřenu o dlaň, a dívá se do tmy; p…