První parta

"Nazdar, Stando," ozvalo se nesměle ve dveřích, a Standa vyletěl z dřímoty. Stojí tam tesař Martínek s čepicí v ruce a vypadá vážně a stísněně jako způsobný chlapeček. "Jak je ti?"

"Martínku," zaradoval se Standa, "pojď dál!"

"Jo, můžu?" Mladý obr našlapuje po špičkách blíž k posteli. "Mně říkali mládenci, abych se tu přeptal. Vlastně mě jako zvolili; on chtěl jít Andres, ale hoši řekli, ať se jde za nás zeptat Martínek, jak mu je." Tesař si mocně oddychl. "A že ti mám vyřídit pozdrav."

"To jste hodní," mumlá dojatě Standa. "Sedni si tady!"

"Jo, můžu?" Tesař se opatrně snáší na židli. "Máš to tu pěkné, panečku!"

"Koukej," ukazuje mu Standa zavázanou ruku.

"No," ocenil ji tesař. "To ti dělal náš primář? To je hned vidět, ten má zlaté ruce, člověče. Máš štěstí,"

"Dobrý doktor?"

"No jej. A na porody - Nám rodil kluka. On ti má takovou šikovnost v těch krátkých ručičkách, a rámusit umí -"

Standa se usmál a čichl k těm fáčům. "Něco tu smrdí, pamatuješ se?"

"No jo," zašklebil se tesař potěšeně. "Však mně to smrdělo, ještě když jsme fárali nahoru."

"Jak to vůbec bylo na šichtě?" zajímá se Standa oživeně. "Co jste dělali? Nestalo se už nic?"

"Nic. Spravovali jsme tu výdřevu - Jo, Matulu by to málem zabilo. Kámen, ale ti na vlas. Matula má štěstí, ani se nelek. To víš, že tu chodbu jim to znova zavalilo, ne?"

"A dostanou se tam?"

"Já nevím. Adam myslí, že jo. Ale jestli někdo se tam probourá skrz, tak to bude první parta. To víš, Andres tak hned nepovolí. Copak my, my beze všeho, když to půjde -"

"Co Pepek?"

"No, Pepek. Pepek kušní, ale dělá. To víš, děda Suchánek toho tolik nenadělá, ale zato má plno rozumů: že to půjde a že pamatuje horší případy a tak. To už máš tak rozděleno."

"A co Adam?"

"Copak ten! Museli jsme ho skoro za nohu tahat z té díry, jako raka."

"...Ťukají ještě... ti tři?"

" ... Včera je už nebylo slyšet. To víš, mají-li tam taky dušáky jako na naší straně, tak to je těžká věc, člověče."

"A přece se bude vrtat dál!"

"No jo. Aspoň je pochovat, dokud na nich něco drží pohromadě. Nemůžou je tam nechat." Tesař Martínek pokojně mrká do okna. "Dnes asi budeme vidět -"

Chvilku bylo ticho. "A co," vzpomněl si Standa, aby začal z jiného soudku, "co pan Hansen?"

"Nic. Chodil tam a čekal, až zas něco praskne."

"Musíte na něho dávat pozor, mládenci," řekl vážně Standa.

"To víš. Jo," vzpomněl si tesař najednou a začal hledat po kapsách. "Tadyhle bylo něco v novinách - já jsem ti to přines -"

Standa se hluboce začervenal. "Já vím," mručel nešťastně. "Kdo tam dává takové nesmysly! Prosím tě, nech to - Řekni, čekala zas Marie na Adama?"

"Čekala." Tesař se nad tím zachmuřil. "A pak ti Adam zas přišel za námi do hospody. Kruci, to nerad vidím! Takhle ubrečené oči měla," ukazoval tesař tlustým prstem kruh kolem očí, "a ten beran vrtohlavá to ne a ne vidět. My mu přece nebudeme říkat, jdi spat k své ženě, ne? Ti řeknu, já budu rád, až budu vidět Adama někde jinde než v té Hansově chodbě."

"Proč?"

"Tak. Adam je taková nešťastná povaha, víš?" Martínek se odmlčel; seděl vzpřímeně na židli, ani si netroufal opřít se, široké pěsti položeny na stehnech, a bloudil modrýma očima po nemocničním pokoji. "To je krása, ten špitál," vydechl s obdivem.

"Tak vy jste zas byli v hospodě?" zeptal se Standa dychtivě. "Celá parta?"

Tesař se rozzářil. "No jo, člověče. Andres, my, Adam, všichni. Jenom tys nám chyběl."

"A pan Hansen?"

"Taky tam byl, jako onehdy."

"A o čem jste mluvili?"

"Jenom tak. To víš, Pepek dozíral - a Suchánek, ten má ty své staré časy. A Andres povídal o válce. Holenku, ten ti toho zažil; v Srbsku byl a v Haliči - Člověk by ani nevěřil: taková kudla, a co všechno prodělal. Moc hezky jsme si popovídali, i Hans."

"Co říkal?"

"Nic, jen poslouchal, a někdy ti docela, jako by nám rozuměl; tak mu to hrálo v ocích, a smál se - To víš, když se Pepek začne producírovat -"

"A zpívali jste?"

"No jej!"

"Adam taky?"

"Taky."

"A pan Hansen?"

"Taky. Nějaké švédské písničky nám zpíval -"

"Pěkné?"

"Pěkné, ale on byl nějak s hlasem vedle, víš? Pepek měl s sebou harmoniku, no, a tak jsme tancovali -"

"Všichni? I Adam?" vyptával se Standa okouzleně.

"Taky to zkoušel," řekl Martínek mírně, jako by ho omlouval.

"A pan Hansen taky?"

"Ne, ten se jenom díval, a tleskal nám."

"A byly tam holky?"

"Co tě nemá," děl tesař mravně. "Nějaké dvě flundry se tam zvenku přitáhly, když slyšely ten kravál, ale my jsme je hnali, člověče! To bylo jen pro partu, víš? Nikdo jiný do lokálu nesměl. Tos měl vidět, když tancoval Matula! Víš, on Pepek moc krásně hraje na harmoniku -" Martínek se usmíval ospalýma očima. "Prima to bylo, škoda, žes tam nebyl. Však jsme vzpomínali -"

Standa se nemohl nabažit toho líčení. "A kdy jste šli domů?"

"Asi ve dvě," řekl tesař skromně. "Víš, on si Pepek ještě vzpomněl, aby se zkusilo, kdo z nás je nejsilnější. Tak jsme jako zápasili -"

"A kdo byl nejsilnější?"

"No, Matula," uznával tesař loyálně. "Ale s Pepkem jsem se taky dost zpotil. To bys nevěřil, jakou má ten kluk paťatá mrštnost. Matula při tom porazil celý šenk i s trubkama. Já myslím," dodával schlíple, "že to bude muset Hans platit."

"Proč?"

"Víš, on při tom jako soudcoval. Tak když se tam udělala ta paseka - taky nějaká kredenc spadla - tak Hans ukazoval Málkov…