První parta

XIV.

"Zdař bůh, parto."

"Zdař bůh," vybleptl Suchánek a chtěl povstat; ale Pepek ho stáhl za kabát na židli.

"Jen seďte, Suchánku," brání se Andres horlivě a přistupuje blíž ke stolu. "Nevyrušujte se; já jsem jen tak na skok... abychom si promluvili, co zítra -"

"Ale jo," povídá tesař Martínek klidně a odsunuje svou židli stranou, aby si mohl prachař přisednout.

"Dejte mi... dejte mi třeba pivo," řekl dozorce roztržitě a přisedá mezi chlapy; proti němu sedí Matula, má sevřené pěsti položené na stole, žere psa Andrese krvavýma očima a temně chrčí. Děda Suchánek rozčileně mrká, Pepek se uvnitř baví a tesař upírá modré oči na Matulu; Andres dělá, jako by nic neviděl, ale je zřejmě napjat, jeho drobné tělíčko se pořád nějak tyčí a vytahuje -

"Nejdřív jsem vám chtěl říci," začal trochu překotně, "totiž... je to má povinnost říci vám všem... že jste dnes pracovali... přímo vzorně. Budu to taky hlásit nahoře," vyhrkl s úlevou. "Dělali jste pro své... pro naše zavalené kamarády, co jste mohli. Já doufám, že taky zítra my všichni tady... že naše první parta zase ukáže, že je na svém místě... svýma rukama ... i svým srdcem. Tak to jsem vám chtěl říci ... jako váš soudruh."

Bylo chvilku ticho. "No, to víte," ozval se tesař konečně, "my budeme koukat, že jo."

"Pro naše kamarády," opakoval prachař. "Naše parta se hlásila první, a musí zůstat první... až do konce. Svým výkonem... a svou obětavostí."

"Ale jo," řekl tesař za všechny. "Nám je to jedno; když to musí být, tak beze všeho."

Pepek vstal a loudal se k orchestrionu, aby si na něm důkladně prohlédl vymalovanou bohyni s lyrou v ruce.

"Děkuju vám," pronesl vřele prachař. "Zítra teda nastoupíme znova do boje -"

Klik, a orchestrion spustil Castaldo marš, jen to břinčelo. Andres pohoršeně umlkl; a Pepek se obrátil od orchestrionu, blbě se šklebě. "Jo tak, já myslel, že už pan dozorce domluvil. Teď už se to holt nedá zastavit," omlouval se a šel si zase sednout.

"Sakra, k tomu se to mašírovalo," vydechl tesař. "Tram tára rám tam táda! Ach, kluci!"

Prachař se uvnitř vztekal, ale začal podupávat nohou. "Byl jste rád na vojně?" řekl najednou Martínkovi.

"No jej."

"U kterých?"

"U pionýrů. Já byl kaprál."

"Já taky, u osmadvacátých, v Praze. A ty?"

"V Pardubicích, mostní pluk."

Andres rázem roztál, zvedl sklenici a mrkl na Martínka. Tesař s pochopením zamžoural a taky se napil. Pepek lítě zafrkal; tu to máme, pes Andres bude mít spojence, - tohle nám chybělo! Snaží se zachytit Martínkovy modré oči a dává mu hlavou znamení, člověče, prr, s tím si nic nezačínej; ale tesař se tiše usmívá a myslí si své; a Castaldo si to řinčí k svému slavnému konci.

Vtom Pepek skoro ztuhl. "A kruci," vyjelo mu, "Adam!" Ve dveřích hospody opravdu stojí dlouhý Adam; rozhlíží se zapadlýma očima po výčepu, a když vidí Andrese, vrtí s podivem hlavou -

"Adame, pocem, člověče!"

"Co? Adam? No tohle!"

"Hergot, to je chyba," vyhrkl Pepek potichu. "To zas s Mařenkou nic nebylo." A hned zase hlaholně: "No tak si pojď sednout, Adame! Kde se tu bereš?"

Adam se matně pokouší o cosi jako úsměv. "Když je tu celá parta - Zdař bůh," zdraví směrem k Andresovi a neví, kam si sednout; všichni by mu chtěli dělat místo, ale Adam si staví židli k rohu a rozpačitě se na ni skládá. "Adame, byls už někdy vůbec v hospodě?"

"Co?"

"Že jsi dnes po prvé v hospodě?"

"Po prvé ne, ale -" Adam jen mávl rukou.

"Tak, teď jsme všichni pohromadě," rozhlédl se Andres blahovolně, a narazil na cizí oči party, až zamžikal.

"My teda jo," řekl Pepek důrazně, a bylo ticho; prachař neklidně poposedl, snad vstane a odejde -

"Poslouchejte, Andresi," ozval se tesař pokojně, "proč vy jste vlastně takový pes?"

Ku podivu, jako by prachař na tohle skoro čekal; sedl si pevněji a vzal do ruky svou sklenici. "A sakra," zasykl Pepek a dychtivě se vyklonil; děda Suchánek vykulil polekaně oči, Adam pomalu a pozorně mrkal ze svých důlků, Matula povolil napjaté ruce a vzrušením funěl; všechny oči, kromě těch modrých Martínkových, zrovna visí na šedivé tváři Andresově.

Andres zvedl oči, vypadal zmučeně, ale klidně. "Já nejsem pes," řekl tiše. Všichni čekají, že řekne ještě něco; ale prachař jen bezradně krčí rameny. "No, nejsem."

"No jo," povídá Martínek nespokojeně. "Ale na lidi jste pes."

"Ukřivdil jsem někomu?" vyhrkl Andres a dívá se s jednoho na druhého.

Tesař potrhl rameny. "Neukřivdil, to zas ne, ale - Vždyť to musíte vidět sám, že jo, co si o vás každý myslí."

"Já jenom plním svou povinnost," namítl prachař a znovu pokrčil rameny. "Co mám dělat!"

"Jo, ale vy chcete, aby ji plnil každej. A to nejde, člověče, kdepak. Nemůžete žádat, aby byl každý sám na sebe takovej pes, jako jste vy. Vy jste zlej sám na sebe, Andresi, to je ta chyba. Moc se vytahujete... na sebe... a na všechny. - On za to nemůže," obrátil se tesař k druhým dobromyslně. "Je holt jako kudla, a tak se staví na špičky, že jo."

"Jako kudla, jo," řekl prachař hořce. "Vám se to mluví. Mne nechtěli vzít ani na vojnu, až po třetí mě vzali; prý jakýpak voják, vždyť je jako kudla. Tak jsem jim ukázal, že jsem voják, člověče; a vidíš, už neříkali kudlička. Pes kaprál, to jo. Hergot, já to proháněl! A za války - velkou stříbrnou mně dali. Pak říkali, Andres, zůstaňte na vojně, z váš bude roťák; ale já jsem se chtěl ženit - A holky se taky smály - prý kudla a mrňous. Č…